30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






KNIHA: Mezi vírou a nejistotami

8.12.2012

Říká se, že žijeme ve vyspělé, někdo říká znalostní společnosti. Jenže ruku na srdce - o čem v životě můžeme prohlásit, že to známe, že to skutečně víme? O vědeckých faktech (z nich pak jen těch takzvaně exaktních) a snad i o nějaké té opakující se zkušenosti. Celý ohromný zbytek našeho vnitřního vesmíru stojí na domněnkách. Včetně věcí, které přesahují náš rozum a které nás existenciálně zajímají (anebo kterých se bojíme) – samota, svobodná vůle, smysl života, smrt; temná síla těchto čtyř osudových "S" pálí v duši jak ohně pekelné. Maně mi tane citát z Monodovy Náhody a nutnosti: "Přijme-li člověk poselství vědy v celém jeho významu, jistě konečně procitne ze svého tisíciletého snu a objeví svou naprostou samotu a radikální cizotu. Nyní ví, že se jako nějaký bezdomovec nachází na periférii světa, kde jest mu žít. Světa, který je hluchý k jeho hudbě, lhostejný k jeho nadějím, k jeho utrpení či zločinům." Zdá se, že bytostný racionalista musí být velmi, velmi statečný (a cynický) člověk! Jenže takových je asi málo. Zbytek světa dokáže svoji existenci snášet jen za cenu jistého podvodu. I proto se vyvinula schopnost víry coby svého druhu náhražky vědění nepoznatelného.

Víra tedy stojí za většinou názorů a přesvědčení každého z nás. Přesto nedosahuje v našich očích hodnoty vědění; naše civilizace se oficiálně zaštiťuje vědou a na víry se dívá svrchu; dokonce lze říct, že to, co nazýváme pokrokem (a míníme tím hlavně pokrok vědeckotechnický), schopnost víry oslabuje. A kam nás to náš slavný rozum nakonec přivedl? Na pokraj globální ekologické krize, k ekonomické a tím pádem i politické nestabilitě světa, přičemž většina lidí na Zemi dál trpí hmotným nedostatkem.

Jsem přesvědčen, ač duchem přírodovědec, že je třeba rehabilitovat fenomén víry a vymezit mu v životě lidském odpovídající místo i váhu. (Což ovšem vůbec neznamená opačný výkyv, tedy upozadit vědu! Věda a víra mohou harmonicky koexistovat, ale při jejich případném míchání dohromady nutno postupovat s maximální opatrností – vzniká totiž vysoce výbušná směs.)

Takhle teoreticky to zní docela jednoduše, jenže jak získat potřebné informace? Jistě se dají posbírat z literatury různých oborů, ale to je zábavička pro nadšence s opravdu hlubokým zájmem o věc a – v neposlední řadě – s dostatkem volného času. A tady mě kamarád znalý mých myšlenkových spádů upozornil na knihu, kterou jsem dosud neznal. Napsal ji databázový specialista a spisovatel Milan Petrák a jmenuje se Skrytá autorita s podtitulem Iracionalita a dav v člověku (vydalo nakladatelství dybbuk v Praze roku 2011). Není divu, že mi unikla, v nadpisu nikde slůvko o víře (přestože celá kniha je o ní a sedm z devíti kapitol toto slovo obsahuje). Po dočtení ten název chápu, ale potenciálního čtenáře podle mě poněkud zavádí, možná dokonce odrazuje. Nicméně, u jiných tomu může být právě naopak.

V každém případě, autor udělal většinu pídicí rasoviny za nás – prostudoval spoustu sociobiologické, psychologické ... až sociologické či třeba politologické literatury, jakož i aktuálních zpráv z médií, a vybral z nich to nej-. Vznikla kniha, navzdory jistě tvrdé selekci faktů docela macek (323 stran středního formátu), v níž jsem si coby nemajitel televizoru doma po večerech náramně početl; znáte to – probírat se stránkou po stránce, pomalu, přežvýkavě, čas od času nesouhlasit, zamyslet se, zasmát (některé citáty a historky jsou prostě skvělé!), udělat poznámku nebo vstát ke knihovně, k internetu.... Jen nad formálním žánrovým zařazením knihy poněkud váhám – ne že by to bylo kdovíjak důležité - snad popularizační monografie o fenoménu víry, o jejím evolučním původu, podobách, o její užitečnosti i šalebnosti i o tom, jak se víra nabývá/vnucuje/udržuje/posiluje. A propos – snad už je zřejmé, že víra se netýká toliko bohů a náboženství, jak se dosud jaksi ze zvyku myslívá; věřit lze přece v leccos, vlastně ve vše, co nejde vědecky dokázat či praxí notoricky ověřit: třeba nevěřící ateista věří, že Bůh neexistuje, ostatně kniha nabízí celou pasáž o víře v politice (byť zrovna a jen ta mohla být poněkud kratší).

A teď, myslím, přichází čas na několik miniukázek.

"Zdá se, že lidé raději věří, než vědí." (americký sociobiolog Edward O. Wilson, str. 11)

"Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk mu to dokonale oplatil." (francouzský racionalista Voltaire, str. 19)

"Když jsem byl malý, modlil jsem se, abych dostal kolo. Protože jsem ale brzo zjistil, že takhle Bůh nefunguje, kolo jsem ukradl a modlil se raději za odpuštění." (americký showman Emo Philips, str. 24)

"Davy nejsou schopné provést čin, který vyžaduje vyšší inteligenci. Rozhodnutí o obecných zájmech, učiněná shromážděním vynikajících, leč různorodých mužů, nemají o mnoho větší cenu než usnesení hlupáků. Mohou sdružovat pouze průměrné vlastnosti, které má každý člověk. Davy nehromadí inteligenci, ale průměrnost." (francouzský sociální antropolog Gustave LeBon, str. 52)

"Sebeklamem k vyšší sebeúctě!" (Milan Petrák, str. 147)

Ale především: "Dovolte nám stručně zopakovat hlavní myšlenku této knihy: při násilných střetech mezi našimi předchůdci bylo nejúčinnější taktikou nečekaně přepadnout konkurenční tlupu. K tomu se spíše odhodlala a i při jiných střetech udatněji bojovala tlupa nenávidějící jiné skupiny a přesvědčená o své výlučnosti. Tento fakt vedl ke zběsilému růstu skupinového narcismu a paranoie vůči ostatním tlupám. Tento narcismus a paranoia byly iracionální, ale zároveň důležité pro přežití skupiny – tímto způsobem vznikla víra coby součást naší genetické výbavy." (Milan Petrák, 153)

Zde autor prezentuje svoji hypotézu vzniku víry coby produktu meziskupinové agresivity – zprvu pouhý pocit nadřazenosti a ohrožení se postupně stává jakýmsi instinktem pro víru. Přijde mi to velmi pravděpodobné, přinejmenším v samých počátcích lidské existence. Lze si ovšem představit, že od záležitostí každodenního boje o živobytí člověk s postupujícím rozvojem abstraktního myšlení zaměřil svou víru i k věcem poněkud transcendentnějším. Nu a v současnosti, kdy vliv přírody (genů) na lidský život relativně zeslábl a o to vzrostl vliv kultury (memů), se člověk příklonem k nějaké víře třeba jen snaží zbavit pocitu vnitřní prázdnoty, samoty (rovněž zdaleka nejen vnější!), neužitečnosti...

Petrákova hypotéza je navíc obecná; ostatní pokusy osvětlit vznik schopnosti víry zpravidla začínají u náboženství, což je podle mě až další stadium, vyžadující přece jen pokročilejší myšlení.

Co říct závěrem? Bez víry to v životě nejde, ale to neznamená, že se necháme snadno opít rohlíkem (což, ruku na srdce, hrozí dnes na každém kroku). Kniha Skrytá autorita Milana Petráka svým pohledem "do kuchyně" vede ke kritičnosti ve výběru věr tak, abychom – náležitě imunizováni - dokázali s nimi žít ve smysluplné rovnováze, ku prospěchu sobě i okolí.

František Houdek


Škoda Octavia 2.0 TDI 2010...
Škoda Octavia 2.0 TDI 2010...

r.v. 2010, naj. 135 437 km, diesel
266 000 Kč (s DPH)

Diskuse


J. Vyhnalík
14:48
8.12.2012

M. Honusek
14:28
8.12.2012

J. Vyhnalík
14:53
8.12.2012

B. Rybák
17:02
8.12.2012

J. Vyhnalík
17:20
8.12.2012

počet příspěvků: 5, poslední 8.12.2012 05:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.