Nejde o soustavnou monografii ale spíše o soubor jednotlivých ekonomických esejí. Příznačné již je, že nikde není vymezen předmět zkoumání, tj. období české transformace, což autorům umožňuje skákat z jednoho časového úseku do jiného, a to až do roku 2007. Přitom období české transformace pokládal Václav Klaus za opravdu, ale skutečně opravdu úspěšně ukončené v roce 1995 a na rok 1997 předpovídal ekonomický růst okolo 5%. Ostatní ekonomové se většinou shodují na tom, že období transformace skončilo v roce 1997, kdy, mimo jiné, vlivem katastrofálního poklesu běžného účtu platební bilance došlo k ekonomické krizi, propadu tempa HDP do záporných hodnot a opětovnému zvýšení míry inflace na 10%.

V kapitole „Odlišnost transformační recese od recese standardní“ provádějí autoři porovnání „transformačních ztrát“ v jednotlivých postkomunistických zemích. Přitom např. srovnávají pokles průmyslové výroby v ČR za období 91/93 (31%) s Ukrajinou za období 91/99 (46%), Litvou za období 92/94 (65%) atd. V tabulce přitom uvádějí, že jde o kumulované změny, což není pravda, neboť jde o změnu bazickou

Indexy průmyslové výroby v ČR na bázi roku 1990 jsou – 1991 (78,2%), 1992 (72,1%), 1993 (68,3%). Bazická změna v roce 1993 je 100% - 68,3% = 31,7%. Naproti tomu jsou kumulované změny (100% - 78,2%) + (100% - 72,1%) + (100% - 68,3%) = 81,4%. Takže do roku 1993 byla jenom v průmyslu ztráta výroby nejméně 480 mld. Kč ve stálých cenách 1989. To ovšem není vše, do roku 1996 tato ztráta vzrostla o dalších nejméně 430 mld. Kč. Jenom v průmyslu tak činily ztráty období transformace oproti roku 1990 nejméně 910 mld. Kč! K tomu by bylo správně ještě nutno připočítat ztráty z titulu ztráty tempa růstu, které se pohybovalo okolo 3%. Úrovně roku 1990 bylo v průmyslu dosaženo dokonce až po roce 2004.

Je samozřejmě možné říci, že jde o ztráty potenciální a nikoliv o ztráty skutečné. Ovšem jestliže v roce 1990 byly existující výrobní zdroje v průmyslu schopny vytvořit a zrealizovat nejméně 590 mld. Kč produkce, pak je otázkou co bylo příčinou tohoto poklesu. Zcela jednoznačně se ukazuje, že hlavními faktory jsou pokles produktivity práce (index 90/92 = 83%) a pokles počtu pracovníků (index 90/92 = 72%. To znamená, že se výrazně zhoršilo využití existujících výrobních zdrojů. Současně se ovšem ve stejném období zvyšovaly reálné mzdy (index 90/92 = 117%) A tento luxus nevyužití zdrojů a placení neproduktivní práce bylo nutno zaplatit.

Následující kapitola „Teorie transformačního poklesu“ je učebnicovým výkladem, včetně ilustračních „tabulových“ malůvek a to bez jakékoliv kvantifikace. O úrovni „kvantifikace“ svědčí např. výrok: „Rozpad RVHP způsobil pokles zahraniční poptávky po našem exportu“. Jaké byla skutečnost? V roce 1990 činil vývoz celkem 162 mld. (vše Kč FOB), z toho do zemí s tržní ekonomikou 71 mld., do bývalé SSSR 41 mld. a do ostatních zemí bývalé RVHP 26 mld.. V roce 1992 pak celkem 248 mld. (nárůst o 89 mld.), z toho do zemí s tržní ekonomikou 167 mld. (nárůst o 96 mld.), do bývalé SSSR 22 mld. (pokles o 19 mld.) a do ostatních zemí bývalé RVHP 30 mld. (nárůst o 4 mld.). V roce 1993 pak činil vývoz celkem dokonce 338 mld.! Jak patrno tato fakta jsou v rozporu s výše uvedeným tvrzením, a transformační pokles nelze svalovat na zahraniční obchod.

V druhé polovině knihy se autoři zabývají tématy, která do vlastního transformačního období již nepatří. I zde lze nalézt řadu prohřešků proti objektivní analýze. Tak například v tabulce 9 se uvádějí, že směrodatná odchylka temp růstu HDP v ČR v letech 1997 až 2006 je 2,3%. Tato hodnota platí ovšem pouze za předpokladu, že zkoumaná data mají náhodné rozložení, jsou bez trendu a že mají normální rozdělení. Bohužel skutečnost je jiná. Tato data mají systematický trend, který lze vyjádřit lineární závislostí 0,786 * (ROK-1996) – 1,453. Směrodatná odchylka je pak pouhých 0,86%, což znamená, že v tomto období byl růst HDP v ČR stabilní.

Podobně zkoumají, jaká by byla inflace po případném vstupu do měnové unie. Na základě Balassově- Samuelsonově teorému, podle kterého je cenový růst vyšší v těch zemích, kde je vyšší tempo růstu produktivity práce, docházejí k závěru, že „dlouhodobá inflace po vstupu do měnové unie by mohla být výrazně vyšší než ve zbytku měnové unie a dlouhodobě by se v ČR pohybovala kolem 4% ročně.

Podíváme-li se podrobněji na B-S teorém v podmínkách ČR pak zjistíme, že v roce 1997 byla v ČR průměrná míra inflace 8,5 % a tempo růstu produktivity práce - 0,9%. V roce 2006 byla průměrná míra inflace 2,5 % a tempo růstu produktivity práce 4,4%. Produktivita práce rostla a tempo inflace se snižovalo, takže v současné ČR se B-S efekt neprojevoval a zatím neprojevuje.

Finis coronat opus. Oblíbeným cílem kritiky Václava Klause je jím nedosazená Bankovní rada ČNB, kterou, mimo jiné, obviňuje z toho, že mu svými opatřeními v letech 96/97, jako premiérovi, podrazila nohy. Na pomoc si nyní vzal spoluautora – jím v roce 2006 dosazeného člena Bankovní rady ČNB Vladimíra Tomšíka. Nijak jim ovšem nevadilo, že v kapitole „Cílování inflace“ jimi kritizované období 98/07 je výrazně potransformační.

ČNB po krachu politiky cílování peněžních zásob přešla v roce 1997 na cílování inflace, které vneslo do rozhodování centrální banky řád, pravidla a disciplínu. Jako základní cíl si stanovila dosáhnout v roce 2005 čisté inflace ve výši 1 až 3 % (prosincové hodnoty). Postupové cíle, stanovené na základě vypracované střednědobé strategie, veřejně vyhlašovala a pečlivě sledovala. V roce 2001 byl proveden přechod z cílování čisté inflace na cílování celkové inflace a pro rok 2005 byl pásmový cíl stanoven na 2 až 4 %. Tento cíl byl splněn, celková prosincová inflace v roce 2005 činila 2,2% a v roce 2006, díky zpomalení meziročního růstu spotřebitelských cen, zejména nepotravinářských komodit, dokonce 1,7 %. Ale to byla podle autorů zásadní chyba.

Autoři se snaží prokázat, že ČNB „systematicky podstřelovala svůj inflační cíl“, což bylo špatné, protože „z hlediska ekonomických kalkulací není a nemůže být správné považovat podstřelení cíle za jednoznačně lepší variantu než jeho přestřelení, nebo dokonce za lepší variantu než splnění cíle“. A to z toho důvodu, že „dlužníci, věřící cílům centrální banky, jsou vlivem vyšší úrokové míry, než je reálná, poškozováni“. To je samozřejmě obecně pravda. Ovšem ve skutečnosti dlužníci ani tak nevěří cílům centrální banky, protože je většinou neznají, ale rozhodují se podle zcela konkrétní úrokové míry té či oné banky s přihlédnutím k tomu, zda je tato úroková míra pevná, nebo proměnná se skutečnou inflací. Samozřejmě že přitom zvažují i konkrétní inflační očekávání, což je něco jiného než cíl centrální banky, nota bene stanovený jako pásmo.

Václav Klaus ovšem lehce opomenul, že Bankovní rada, do které dosadil nové členy (v roce 2005 Miroslav Singer, Robert Holman, Pavel Řežábek; v roce 2006 Vladimír Tomšík, Mojmír Hampl), stanovila pro léta 2006 až 2009 namísto pásmového cíle ve výši 2 až 4% bodový inflační cíl, a to ve výši 3%, čímž v roce 2006 dlužníky ještě více „poškodila“. A zcela mlčí k tomu, že tato Bankovní rada absolutně selhala ve stanovení bodového cíle pro prosinec 2007 a při jeho zajištění měnově politickými nástroji, protože skutečná prosincová inflace byla 5,4 %. O roku 2008 nemluvě. Tím zase výrazně „poškodila“ věřitele. Přitom všem, kromě členů Bankovní rady, bylo zřejmé, že díky růstu cen energie a zemědělských produktů i díky opatřením vlády ceny v roce 2008 výrazně porostou.

A je také dobré si při této příležitosti připomenout „úspěchy“ cílování ekonomické úrovně samotného Václava Klause, který pro rok 1997 předpokládal ekonomický růst 5 % (skutečnost -0,7%) a pro rok 2000 dosažení ekonomické úrovně Rakouska (skutečnost v nedohlednu).

Přesto jde o knížku velmi zajímavou, kterou lze doporučit k přečtení. Při nejmenším, aby se čtenáři seznámili s takovými výrazy, jako jsou fundamentální hodnoty, fundamentální ukazatele, implicitní indexace, currancy board, apreciace, depreciace, animal spirits, just-do-it, floating a dalšími.