Pomyslnou kroniku svého života začíná od první republiky k prvnímu dni s Davidovou hvězdou v době nacistické okupace, kdy byl dopaden jako účastník domácího odboje a odtransportován do Terezína a odtud do Osvětimi a Buchenwaldu. V jeho Terezínské pamětní knize (vydal Melantrich v roce 1995) je uvedeno jméno v kapitole „Osvobození se dožili“, zatímco ostatní členové rodiny se stali obětí holocaustu v plynové komoře.

Druhý díl Mezi Skyllou a Charybdou (podle Picka Mezi temny a nadějemi poválečného života) už vypráví jako dostudovaný statisticko-ekonomický inženýr a kandidát ekonomických věd. Ve vzpomínkách na ekonomický ústav Oty Šika a Prognostický ústav Miloše Zemana uvádí v souvislosti s proslulým televizním filmem mladého Igora Chauna „Léčba Klausem“ tzv. „Vlasákovu alernativu“. Tehdy o ní přednášel v našem parlamentu, kdy odmítl zároveň šokovou liberalizaci zahraničního obchodu a kuponovou privatizaci. Přijata byla ovšem Klausova varianta.

Mnohokrát spekuloval se svými přáteli z Vlasákovy komise, proč ten zápas prohráli. Neměli dostatečně silné politické zázemí, zatímco Klaus se stal předsedou Občanského fóra a „ovládl hřiště, na kterém neměl rovnocenného soupeře a získal na svou stranu veřejné mínění“. Byl to opravdu ten důvod?

Od sedmdesátých let v Latinské Americe a od devadesátých let v postkomunistových zemích byla uplatňována „washingtonská doktrína“ a dohoda o ní mezi Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. V Evropě z ní vyvázlo jenom Slovinsko, tehdy strategicky bezvýznamné. Výsledkem či důsledkem šokové tržní ekonomiky byl její propad – ve všech uvedených zemích o 20 až 30 %, u nás byl vykázán pokles o 13 až 21 %, ale podle nezveřejněných statistických údajů až o 30 %! Světový ekonomický slovník pro spekulaci a korupci jsme ale obohatili o jeden výraz – tunelování.

Můžeme být nakonec rádi, že se u nás nerozhořely vyšší zájmy jako na Balkáně, když jsme se rozcházeli se Slovenskem, konstatuje Miloš Pick ve své knize a rád by se ohlédl hlouběji, ale už tak učinil v knížce „Stát blahobytu nebo kapitalismus?“ (vydalo nakladatelství Grimmus v roce 2009). Soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností, proto i vnější ekonomická rovnováha je dosud křehká.

Miloš Pick působil jeden čas také ve Vídeňském ústavu pro mezinárodní ekonomické komparace, ale i jako poradce některých členů polistopadových vlád. Přiznává, že výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí. Dějiny jsou nekonečným příběhem a sama pravda nemá na růžích ustálo. Není záruka, že počítač bude jen vstupenkou do znalostní společnosti a nikoli do lasero-raketo-jaderné katastrofy.

„Nemohu tedy nabídnout jistotu, jen naději, ale to není málo, je to strašná síla. Je to víra v člověka, že dlouhodobě zvítězí ti dobří a dobro v nich. Nejen morálním kázáním, ale utvářením společenského systému, který to umožní…“ To je poselství – chcete- li – jednoho z těch, kteří mají za sebou hned několik úctyhodných životů v několika politických a společenských systémech.

Kde tedy hledá tento makroekonom racionální řešení a východiska? O tom některé myšlenky sdělil na veřejné prezentaci své knihy, ale více je o nich v uvedené knize, která vyšla loni (viz – výše); při citaci volně parafrázuji:

1. Globalizaci je nutno zkrotit, aby se místo neoliberální hrozby lidstva stala služebníkem. Čili - regulovat kapitálové trhy a přehodnotit znevýhodňující zahraniční obchod méně vyspělých ekonomik.

2. Posilujme tvorbu, osvojování a uplatňování znalostí, ale hlavně rozšiřováním nediskriminačního přístupu ke znalostem; to je nejen sociálnější, ale i ekonomicky účinnější.

3. Dlouhodobé zdroje jsou hlavně ve zvyšování produktivity výrobních činitelů – především produktivity práce – v soutěži s „nesociálními“ státy jde o prvenství v ekonomice. Sociální stát má k tržní motivaci podniků navíc nejen motivační sílu sociální soudržnosti, ale i solidární přístup k intelektualizaci člověka.

4. Svět potřebuje mocenskou rovnováhu. Je nutné překonat jeho monopolaritu a vytvářet svět multipolární, aby supervelmocí bylo více než jediná, aby byly další „Evropské unie“ ve světě.

Jak známe Miloše Picka, dokud žije, neřekl ještě své poslední slovo. I tak je jeho stopa nepřehlédnutelná.