Už když si malinký Patrik zaujatě hrával s vystříhanými praporky, vnímal kdo ví proč všechny státy s Union Jackem v horním kantonu jako pozitivní a na straně dobra stojící. Patrikovy sympatie k Union Jacku rostly a staly se obdivem k celému Impériu. Už během své první cesty po Británii se stal členem Vexilologického institutu v Chesteru a dotáhl to nejprve na poradce u otcovy sbírky známek zaměřené právě na britskou koloniální říši. Od roku 1991 je Patrik Linhart členem britského Flag Institute a National Geographic Society. Touhu napsat a sestavit knížku o praporech měl možná od nějakých deseti, dvanácti let, ale skutečně ho to napadlo až roku 2005. Dal se do práce a nesešel z cesty, i když dělal na dvaadvaceti výsledných kapitolách plných 290 hodin, jak si alespoň sám spočítal, a ačkoli nakonec došlo, pravda, i na určité ústupky, takže výsledná publikace vůbec neobsahuje vexilologii novoanglických osad tzv. prvního impéria.

Proč? Jakkoli mě to mrzí, nemohl jsem se ubránit přirozené nechuti k této etapě dějin, kdy Britové - i přes vítězství u Bunker Hillu - nedokázali s nepřítelem jednoznačně zúčtovat, vysvětluje autor hned úvodem. Z důvodů prostorové náročnosti jsem dále omezil i oddíl věnovaný vlajkám indických státečků v Britské Indii a vybral tady jen několik representativních exemplářů…

Při listování podobnou knihou cestujeme samozřejmě nejen prostorem, ale i časem, a vůbec nejvzdálenější historii se věnují hned tři kapitoly o počátcích osídlování britských ostrovů a praporech Keltů, Anglů, Sasů, Jutů, Vikingů a Normanů. Za pozornost by (ovšem) stáli i anglošpanělští potomci námořníků Armady, jejíž lodě ztroskotaly v roce 1588 u břehů Cumbrie, podotýká Linhart, a taky Vectisové či Ventnorové z Isle of Wight, kteří se pokládají za potomky Římanů. Jenže jejich vlajky nevypátral, jak smutní, a mám takový pocit, že se to zatím nepovedlo ani nikomu jinému.

Vůbec nejmladším výhonkem koloniální vexilologie se naopak staly vlajky Britského antarktického území, Britského indickooceánského území a především pak prapor ostrova Tristan da Cunha přijatý teprve v roce 2002.

K tomu je ale třeba připočítat i zvolna probouzenou gaelsko-vikingskou vexilologii skotských ostrovů a ostrůvků, dodává Linhart, který fascinující knížku sice naplnil i pikantními podrobnostmi, ale v první řadě toužil "ukázat krásu vlajek a vzdát hold říši, nad kterou slunce dodnes nezapadá (ať už si o vývoji v Ulstru a sexuálních praktikách ostrovanů na Pitcairnu myslíme cokoli)."

Kolik praporů publikace ukrývá? Je jich tu vyobrazeno skoro sedm set a náležely nebo náležejí čtyřem stům padesáti zemím, koloniálním útvarům, samosprávným celkům a autonomním územím. Vedle vlajek britských kolonií, protektorátů a dominií najdete třeba i prapory jihoafrických búrských republik a taky německých kolonií připadnuvších Británii po první světové válce.

Vlajky jsou samozřejmě nejrozličnější, nicméně každé s tzv. Union Jackem (tj. vlastní britskou vlakou) umístěným v kantonu (čtvrti) se tradičně (a jednoduše) říká modrá vlajka, anglicky blue ensign. Stojí přitom za pozornost, že některá dominia a významné kolonie vč. Kanady (1892), Nového Zélandu (1899), Austrálie (1903), Jižní Afriky (1910), Kypru (1922) a Palestiny (1927) měla privilegium užívat i něco víc, a to tzv. červenou vlajku (a pouze neoficiálně ji také vyvěšovala Indie). Zajímavostí je, dodává Linhart, užití red ensignu v Rhodesii, která nemá moře, a tudíž patrně ani žádné obchodní lodě, pro které byla červená vlajka původně určena…

Tak tedy vlajka červená a především modrá, nicméně kromě těch dvou se objevil nad státem Niue i žlutý prapor, v Jižní Georgii bílý a v Irsku zelený. Ale projděme raději svižně přímo pěti částmi knihy, která jinak začíná vlajkami Skotska…

První část se jmenuje Británie, Středomoří, Atlantida a skládá se z pěti kapitol: Svět soumraku (mj. vlajky Irska, Walesu, ostrova Man a Hebrid), Sedm království (mj. Kent, Sussex, Essex a Wessex), Potomstvo Vikingů a Normanů (Jersey, Guernsey, Orkneje a Shetlandy), Křižácké dědictví (Kypr, Palestina a Malta)a Napoleonské války (mj. Gibraltar a Svatá Halena).

Druhá část Asie a Indický oceán zahrnuje kapitoly Společnosti dobyvatelů (vlajky šesti společností vč. známé Britské východoindické), Vzdálené vrcholky hor (mj. Bengálsko, Barma, Cejlon a Mauritius), Arabia Felix a pirátské pobřeží (mj. Omán, Dubaj, Katar, Kuvajt, Maskat a Omán), Čistá dynastie pronajímá Čínu (mj. Hong Kong) a Sandokan kontra Brook (mj. Malajsko, Singapur, Brunej, Sarawak a Labuan).

Třetí část Amerika a Antarktida pak sestává z kapitol "Jime, hochu!" (mj. vlajky pirátských lodí vč. známého Veselého Rogera s lebkou a zkříženými hnáty, vlajka pirátské republiky Libertália a vlajky britských kolonií v Karibiku, Baham, Bermud, Jamajky, Barbadosu, Grenady, Svaté Lucie, Svatého Vincence, Trinidadu a Tobaga a Britských Panenských ostrovů), V zemi conquistadorů (Britský Honduras, Pobřeží Moskytů a Britská Guyana), Britská Severní Amerika (kanadské státy vč. Britské Kolumbie, Manitoby, Nového Skotska, Ontaria, Qubecu, Yukonu, Newfoundlandu a Labradoru) a Poslední koloniální válka (mj. Falklandy).

Čtvrtá, předposlední část Z Káhiry do Kapského města jest poté tvořena okruhy Búrští hrdinové (mj. vlajka tzv. Zululandu), Země sira Cecila (mj. Natal, Bečuánsko, Svazijsko a Zimbabwe alias Rhodesie), Cape-to-Cairo (mj. vlajky afrických kmenových království, Keni, Ugandy a Zanzibaru), Otroci, zlato a lvi (mj. Nigérie, Zlaté pobřeží, Sierra Leone, Kamerun a Togo) a Pouští a pralesem (Egypt, Súdán a Somálsko).

Nu, a konečně je tu i závěrečná část Austrálie a Oceánie, která představuje kapitoly Orta recens quam pura nites (vlajky aboriginců a států Australského společenství vč. Tasmánie, Nového Zélandu, Kokosových ostrovů, Ostrova Lorda Howa či Vánočního ostrova), Vanikoro a jiné ostrovy (mj. Šalamounovy ostrovy, Fidži a Nové Hebridy) a Run away to Sea (mj. Cookovy ostrovy, Pitcairn a Samoa).

Ano, až oči přecházejí, když se knížkou znovu a znovu probíráme, a pro jistotu zdůrazním, že tu samozřejmě nejsou jen samé prapory s Union Jackem v kantonu. A svět?

Jak se zdá, i ještě dneska sakumpakum britský, povzdychnete, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, a rád se ještě jednou vrátím třeba na ten Sandokanův Sarawak a do Marianina Labuanu… Tedy prstem po mapě. A po praporech, které hladím. Ale slovo má Patrik Linhart:

V r. 1841 získal britský důstojník James Brook do svého vlastnictví sever Sarawaku o celkové ploše 19 000 km a vytvořil nezávislý stát.

Sám se prohlásil rádžou.

Tak vznikla dynastie "bílých rádžů", s kterou se v kultovním seriálu utkal mýtický hrdina Sandokan. Brookové postupně připojili další území a po šílených peripetiích přijali v roce 1888 britský protektorát. Rod zemi vládl až do japonské okupace v r. 1941 a vlajka byla naposled stažena, když poslední bílý rádža Sir Charles Vyner Brook v roce 1941 odjížděl před japonskou invasí do Británie. Před Japonci ji zachránil sarawacký ministr obrany Horace Edgar Hamilton Elam, kterému se spolu s několika vojáky podařilo uprchnout přes Jakartu do Austrálie.

A Labuan?

Ostrov poblíž pobřeží Sabahu je federální teritorium Malajské federace. Hlavní město se jmenuje také Labuan (dříve Port Victoria) a po jistý čas ostrov ovládala rodina Brooků, která vládla právě v blízkém Sabahu. Půvabná koloniální vlajka pak připomíná tradice maličkého územíčka, jehož perlou byla Mariana, britsko-malajská Ofélie.

Takto je tedy kniha psána a můžeme ji číst i jako zábavnou, ale na tom, že jde o jistou velice krásnou vědu, se tím pochopitelně nezmění nic.