16.12.2018 | Svátek má Albína


KNIHA: Konec novověké německé legendy

13.11.2018

Britský spisovatel James Hawes ve svých dějinách Německa demytizuje Němce jako perfektně organizovaný národ

Téměř 150 let po sjednocení je Německo stále rozdělené, stále není úplně západní zemí a stále zůstává zdrojem nestability v Evropě. Takové konstatování přinejmenším vyplývá z knihy Nejkratší historie Německa britského autora Jamese Hawese, která není svázaná stereotypním myšlením o Německu.

Německo. Země, se kterou má Česko dlouhou hranici a jejíž dějiny jsou do značné míry spojené s českými. Češi mají pocit, že Německo znají a že mu rozumějí. Je to ale pravda? Občas proto stojí za to přečíst si o Německu práci od autora, který není svázán stereotypy. Britský spisovatel James Hawes se věnuje převážně fikci, ale jeho kniha The Shortest History of Germany (Nejkratší historie Německa) náleží k žánru populární literatury faktu. Při rozsahu 240 stran to není žádný tlustospis. O to více vyniknou některé méně obvyklé myšlenky. Jaké stereotypy Hawes boří?

Shrňme, jak typický Čech vnímá Němce. Jako perfektně organizovaný národ, jehož vedení má výborně připravenou strategii. Zároveň je Německo vnímáno jako stabilní demokracie, která se poučila z minulých chyb. Z ekonomického hlediska je považované za moudře řízený sociální stát, který se vyhýbá výstřelkům typickým pro „anglosaský“ model, zejména kapitálových trhů, včetně burzovních krachů a finančních krizí. To vše je mýtus, novodobá legenda, která má se skutečností společného jen málo.

Trnitá cesta k Západu

Shortest History of Germany

Začněme u otázky, je-li Německo skutečně západní země. Jak vlastně definujeme Západ v politickém smyslu? Pravděpodobně se shodneme na základních lidských právech a svobodách, demokratických volbách, principu občanství v kontrastu k principu etnicity a na právním státu.

Německá cesta k Západu byla trnitá. Na jedné straně stály liberální síly, které měly určité pozice především v Porýní, a pak Prusko, centralizovaný, antiliberální stát. Geograficky, a především politicky jednoznačně východní mocnost.

Nicméně západní politické svobody dlouho neexistovaly ani v západní části země. „V tomto Německu neexistovala sociální mobilita,“ píše Hawes. A dodává: „Vyšší vládní služby a armáda byly vyhrazeny pro aristokraty, aktivní politika byla zakázána. Jedinou možností, jak bylo možné udělat zářnou kariéru, bylo jít na univerzitu a věnovat se studiu jazyků, historie, teologie, hudby, vědy – čehokoli, co nemělo přímou souvislost s politikou.“

Němci začali obdivovat Anglii, mimo jiné díky studiu jazyků. Podle Hawese „angličtina jednoznačně patřila do skupiny germánských jazyků, což vedlo k názoru, že existuje nadčasová sounáležitost mezi oběma národy. Během prvních tří čtvrtin 19. století bylo běžné, že Němci často psali o Angličanech jako o svých bratrancích a naopak. To vedlo některé Němce k přesvědčení, že anglosaské politické svobody jsou ve skutečnosti starodávná germánská idea, nikoli zahraniční import, který se Francouzi pokoušeli naroubovat na Německo.“

Obrat za Bismarcka

Německý liberalismus měl tedy v principu romanticko-národní původ – na rozdíl od osvícenstvím inspirovaného liberalismu britského. Nastal však revoluční rok 1848, kdy liberální revolucionáři požadovali mimo jiné bezpodmínečnou svobodu tisku, zřízení porotních soudů podle anglického vzoru, ustavení celoněmeckého parlamentu, deklaraci občanských práv a ústavu. A navíc ozbrojené milice s volenými důstojníky – vše, co bylo v protikladu k pruskému autoritativnímu státu. Revoluce zdánlivě uspěla.

Pruský král Bedřich Vilém IV. (1795–1861) přijal jako symbol státu revoluční vlajku (v podobě, již Německo používá dodnes) a učinil mnoho slibů. Otto von Bismarck (1815–1898) v čele vlády ale vše změnil. Během jeho vítězného tažení Němci ztratili obdiv k Anglii, kterou začali vnímat jako „dekadentního, zesláblého starého lva, který se stará jen o svůj bankovní účet“. Romantický nacionalismus, který dříve směřoval k liberálním hodnotám, se obrátil jinam.

Porážka Francie v roce 1871 vedla k obrovskému toku zlatých peněz do Německa. Válečné reparace měly oslabit Francii a financovat německý hospodářský růst. A ekonomika skutečně rostla, ale až příliš. Toto období vešlo do historie jako „Gründerjahre“, zakladatelská léta. Tímto termínem však nebylo míněno zakládání nových, ale pochybných, spekulativních společností. Němci neuměli ekonomicky domyslet důsledky reparací. Z triumfu se stala prohra.

Kdyby byl Bismarck schopen elementárního makroekonomického uvažování, věděl by, že takto silný fiskální impulz musí mít za následek boom a následně finanční krizi. Což se i stalo. Německo slavně zavedlo zlatou marku v červenci 1873 – zároveň ale již začínala vlna bankrotů, která se později změnila v hospodářskou krizi. Vstoupila do dějin jako velká krize, než si tento titul přivlastnila o necelých 60 let později jiná, za kterou rovněž mohlo Německo. Následoval krach. Berlínské burze trvalo 40 let, než ceny dosáhly úrovně roku 1872.

Neliberální demokracie

Krize se přenesla do celého vyspělého světa. Z tehdejšího pohledu potvrdila teorii Karla Marxe o neustále se prohlubujících krizích kapitalismu. V rámci Německa poskytla velká krize další argumenty antiliberálním silám. Německo sice mělo volený parlament, ale v důsledku volebního systému, v němž měly větší váhu hlasy majetných tříd, zejména vlastníků pozemků, se rozhodující politickou silou stali junkeři, konzervativní pruská šlechta, jež vyznávala bezmeznou loajalitu ke státu, armádě a protestantské církvi, přičemž stejně nenáviděla západní svobody, podnikatele, intelektuály, katolíky a Židy.

Během poslední čtvrtiny 19. století se z Německa stala příkladná neliberální demokracie, řečeno moderní terminologií. Dřívější anglofilie byla zapomenuta, ze stoupenců západní demokracie se stala nepočetná menšina. Dominantní politickou silou se stal nacionalismus doprovázený různými směry socialismu. Ten byl atraktivní pro Němce, kteří postrádali modrou krev. Socialismus měl dva základní směry – marxistický a národní –, přičemž oba opovrhovaly kapitalismem. Druhý byl adresnější, pokud jde o určení nepřátel – Angličané, Židé a finančníci.

„Podobně jako Angličané, byli (Židé) degenerovaní a zbabělí, měli mentalitu obchodníků, nikoli hrdinů, a přesto – v protikladu ke skutečnému pokroku! – ovládali svět. Bezohledná, globalizující, kulturně neukotvená, financemi hnaná modernita byla anglo-židovským plánem k ovládnutí světa. Zdravější, ale méně rafinované národy, jako Němci, byli jen modelářskou hlínou v jejich rukou,“ shrnuje Hawes tehdejší běžný německý světový názor.

„Tvrdilo se, že pravé němectví potřebuje novou aristokracii rasy, nikoli rodiny,“ podotýká Hawes. Nacionalisté i socialisté všech barev vyznávali kult všemocného státu. „Pokrok pro ně neznamenal více chaotické, individualistické, takzvané svobody. Skutečná svoboda lidstva (jak tvrdil Hegel) spočívá v náležitosti k hladce fungujícímu státu, konkrétně k novému prusko-německému impériu,“ uvádí Hawes na adresu Národně liberální strany, hlavního Bismarckova mocenského pilíře.

Vznik světové války

Německo bylo formálně sjednoceno, ale politicky rozděleno na západní část, která stála na průmyslu a obchodu, a na východní ovládanou pruskými junkery. Stát žil z daní placených bohatou západní částí země, které však směřovaly do Berlína ao jejichž použití rozhodoval junkery kontrolovaný parlament. Junkeři měli hlavní slovo i v armádě a v zahraniční politice. Byli proti liberalizaci zahraničního obchodu, neboť uvolnění dovozu potravin by mělo nepříznivé důsledky pro jejich extenzivní zemědělství s nízkou produktivitou.

Německo bylo již vyspělou průmyslovou zemí, jež potřebovala exportovat na zahraniční trhy, čemuž bránila cla západních zemí. Dnes je tento problém řešen mezinárodními organizacemi, zejména Světovou obchodní organizací (WTO). Tehdy však za jediné řešení byla považovaná válka a vybudování koloniální říše.

„Na Nový rok 1887 byla konstelace směřující k první světové válce již vidět,“ uvádí Hawes. Maršál Alfred von Waldersee (1832–1904) si ten den napsal do deníku: „Válka s Francií je nyní neodvratná a mohla by přerůst ve světovou válku.“ Slovo Weltkrieg bylo na světě. A současně i první plán útoku na dvou frontách proti Francii a Rusku.

Bismarck s podobnými plány nesouhlasil – prvotřídní vojenský stratég si uvědomoval slabiny této myšlenky. Zůstal však osamocen. „Pruský generální štáb však vlastní propagandou přesvědčil sám sebe,“ uvádí Hawes. Proces ke katastrofě byl nastartován.

Výmarská republika

Vynechme první světovou válku, jejíž příčiny, průběh i závěr byly dalším dokladem strategické neschopnosti generálního štábu i německé vlády. Navzdory materiální a technické převaze a momentu překvapení na počátku války ji Němci nedokázali vyhrát, neboť jejich vojenská strategie spočívala v myšlení 19. století.

Výmarská republika byla formálně demokratickým státem. Nový volební systém konečně odstranil dominantní roli pruské šlechty. Navzdory tomu šlo o křehkou, nedospělou demokracii, jež neunesla tíhu hospodářských chyb vlády. První, dodnes obecně známou chybou byla hyperinflace začátkem 20. let. Ministr financí Rudolf von Havenstein (1857–1923) dostal za úkol sehnat peníze a šel na věc přímočaře – nechal je vytisknout.

Tento jev měl mít podle obecně přijímané interpretace souvislost s vysokými reparacemi Německu, ale skutečnost je jiná. Reparace uložené ve zlatě by nebylo možné splatit papírovou měnou; navíc tíha reparací nebyla taková, aby Německo úplně zničila. Především však vítězné mocnosti velkoryse souhlasily s dlouhodobým odkladem. Velká část byla zcela odpuštěna na londýnské konferenci v roce 1953.

Povrchní učebnicové vnímání vede k víře, že výmarská republika byla plně demokratickým státem, který trpěl poválečnými reparacemi a značnou mírou politické nestability. Kvalita demokracie tohoto státu byla sporná – i „umírněné“ politické strany dávaly prostor z dnešního hlediska extrémní rétorice a všechny měly bojové útvary pro pouliční bitky a podobné politické násilí.

Na východ od Labe…

Hawes se dotýká i věčné otázky, zda nacionální socialismus byl pravicový, či levicový: „Hitlerovy myšlenky měly blíže k Leninovi než k tradičnímu evropskému konzervatismu. Lenin i Hitler vyznávali perverzně překroucené verze významných liberálních ideologií 19. století (jak byly podány Hegelem, Marxem a Darwinem). Tedy myšlenku pokroku k utopii cestou utrpení. Toto je pozice fundamentálně odlišná od konzervativního myšlení. V leninismu i v nacismu byla tato ideologická DNA deformována a utvrzena průmyslovými jatkami Velké války.“

Nechme stranou Hawesovo tvrzení, že Marx byl autorem liberální ideologie; jeho idealizace patří k folkloru západních intelektuálů, kteří ho znají pouze z četby. Ale vraťme se k Německu. Kromě nekvalitní demokracie byla výmarská republika v principu nestabilní kvůli tradičnímu rozdílu mezi Západem a Východem.

Konrad Adenauer (1876–1967), starosta Kolína nad Rýnem, po druhé světové válce první kancléř Spolkové republiky Německo, požadoval v únoru 1919, aby se Německo rozdělilo. Řečeno jinak, chtěl konec pruské okupace: „Prusko ovládalo Německo a lid západního Německa, jehož způsob myšlení je v zásadě podobný národům Dohody. Kdyby Prusko bylo rozděleno a západní regiony Německa spojeny, nebylo by možné, aby Německo bylo ovládnuto duchem Východu.“

Adenauer nesnášel autoritativní pruský militarismus. Cokoli na pravém břehu Labe mu bylo protivné. Když se po druhé světové válce stal kancléřem, usiloval spíše o integraci se Západem než o znovusjednocení Německa. Šel tak daleko, že navrhoval Spojencům vyměnit západní Berlín za Durynsko. „Cítil, že integrace západního Německa se Západem je důležitější než sjednocení Německa,“ napsal o Adenauerovi sir Ivone Kirkpatrick, někdejší britský vysoký komisař pro Německo v tajné depeši v roce 1955.

Jak se novodobá historie Německa vyvíjela, víme. Výsledek? „Stejně jako v letech 1871 až 1933 se po bohatých a produktivních západních Němcích požaduje, aby v rámci vlastenecké povinnosti dotovali ekonomiku beznadějných zemí na východ od Labe a živili rozsáhlou byrokracii v jejich údajném hlavním městě Berlíně,“ píše Hawes. Téměř 150 let po sjednocení je Německo stále vnitřně rozdělené, stále není úplně západní zemí a stále zůstává zdrojem nestability v Evropě. Některé geopolitické faktory jsou překvapivě trvalé.

James Hawes - The Shortest History of Germany (česky dosud nevyšlo), Old Street Publishing 2017, 240 stran

LN, 10.11.2018

Robot Investment Calculator



Diskuse


M. Krčmář
13:25
13.11.2018

A. Alda
11:18
13.11.2018

M. Valenta
11:23
13.11.2018

A. Alda
12:02
13.11.2018

M. Valenta
15:30
13.11.2018

P. Zinga
9:27
13.11.2018

M. Prokop
9:36
13.11.2018

V. Novák
13:39
13.11.2018

počet příspěvků: 11, poslední 13.11.2018 09:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.