V pátek 13. dubna odpoledne jsem si tuhle knihu přivezl z nakladatelství Paseka. Konečně vyšla. Nejsou v ní barevné ilustrace - každý si je může stáhnout v dokonalé kvalitě z internetu.

Kolumbové vesmíru je v podstatě nová kniha se starým názvem. Zatímco když jsem v první polovině sedmdesátých let psal první vydání, měl jsem někdy obtíže se sháněním podkladů a řada věcí se utajovala, nyní jsem měl pramenů nadbytek – díky odkrytým archivům, internetu a osobním zkušenostem.

--------------------------------------------------

Neznámé o známých

Souboj o stanice obsahuje mnohem víc novějších informací, než díl první. Ostatně je tam taky množství kapitol, které nemohly být v prvním vydání z roku 1976, protože jsem události dotahoval až do konce 20. století.

Obálka s rozestavěnou ISS

Příběhy Apolla 13 a Číňana Čchien Süe-šena jsou více méně nezměněné, samozřejmě čínskou kosmonautiku jsem popsal až do dneška. I když v prvním vydání jsem nastínil životní osudy šéfprojektanta všech sovětských pilotovaných strojů Konstantina Feoktistova a konstruktéra raketových motorů, později i velkého šéfa Valentina Gluška, na základě odtajněných údajů jsem je důkladně přepracoval - v podstatě to jsou nové pohledy na ně. Mám dojem, že poprvé do takové šíře u nás se rozepisuji o sovětském lunárním program, jak ho postupně koncipovali Sergej Koroljov a Vasilij Mišin i jak ho později zamýšlel Gluško, se všemi osobními peripetiemi těchto lidí. Rovněž tak jsem se pokusil poodhrnout zákulisí projektu Eněrgija-Buran, pod nímž je podepsán Gluško. Původně si ho objednali vojáci, jak přiznal jeden ruský odborník, když vysvětloval, proč je tak drahý - při projektech na armádu se nešetřilo. Zcela nový je životopis Koroljovova nástupce Vasilije Mišina, kosmonautů Vladimíra Remka a Johna Younga, posádek orbitálních stanic, samozřejmě i zákulisí havárií obou raketoplánů založené na osudech členů vyšetřovacích komisí.

Novinky i v prvním dílu

V prvním dílu – Souboj o Měsíc – jsem nesahal jedině do první kapitoly, v níž píši o průkopnících ze začátku 20. století, ale už do kapitoly následující, která se týká prvních pokusů s raketami, jsem musel některá fakta dodávat. O životě hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova jsem věděl tolik, že jsem jeho příběh rozdělil do dvou kapitol. Zrovna tak jsem našel spoustu podrobností o sovětských raketových inženýrech, kteří po 2. světové válce pátrali v Německu, a vůbec o zákulisí vývoje prvních družic.
Tady mne překvapil úplně nový pohled na činnost amerického prezidenta D. Eisenhowera po vypuštění Sputniku 1. V kapitolách o Američanech jsem dodával více méně jenom drobnosti. Nicméně byly neobyčejně zajímavé. Když přemýšleli, jak se dostat na Měsíc jako první, vynořily se zajímavé projekty bez okamžitého návratu. Také jsem našel smuteční řeč prezidenta R. Nixona nad osudem kosmonautů, připravená pro případ, že by se kosmonauti nedostali zpátky z Měsíce.

Rizika Slávy Golovanova

Spoustu informací, zvláště ze Sovětského svazu, jsem získal díky obětavosti a informovanosti Slávy Golovanova. Od něho jsem se dověděl, že mezi hlavním konstruktérem raket a kosmických strojů Koroljovem a hlavním konstruktérem motorů vznikly na počátku šedesátých let rozpory kvůli projektu nové silné rakety. Nepamatuji si, kdy použil termín "lunnaja mašina", zpočátku o lunárním nosiči nemluvil, až někdy později. Nicméně ani on o projektu vysazení lidí na Měsíc moc nevěděl anebo se bál mi o tom vykládat. Teprve koncem osmdesátých let, za Gorbačova, o tom všichni mluvili.
Od jara 1968 mne vodil za lidmi, kteří byli ještě napůl utajeni - k matce a vdově po Koroljovovi, k raketovým inženýrům na penzi. Seznámil mě i s některými dosud aktivními specialisty, jako byl třeba Gleb Maximov, člověk, který vymýšlel teoretické základy kosmických letů a později vypracoval projekt pilotované výpravy k Marsu. Ke konci osmdesátých let jsem s ním byl i u Olega Ivanovského, šéfkonstruktéra lodi Vostok a vedoucím různých dalších projektů.
Pro Slávu to bylo velmi nebezpečné, přesto tohle riziko podstupoval. Nikdy nezapomenu na to, když jsme odcházeli od matky Koroljova, která mě líčila útrapy jejího syna ve vězení a v gulagu, jak jsem se ho zeptal: "Můžu to napsat?" Za Brežněva se o tom mlčelo, jenom se to lehce naznačovalo. Sláva odpověděl: "Ty můžeš, já ne." Stejně jsme potom s Jirkou Sixtou z nakladatelství MF vymýšleli, jak to napsat, aby to příliš netrčelo - ale věděli jsme, že naši čtenáři umí číst mezi řádky. Sláva to mohl uveřejnit do všech podrobností až v devadesátých letech v monumentální monografii o Koroljovovi, která je dodnes jedinečným pramenem pro celý svět.
Také mě dojednal rozhovor s akademikem Gluškem v době, kdy měl jít do penze, takže nebyl tolik utajován. Ostatně rozhodnutí na tom, jestli mne přijme nebo ne, záleželo na něm - byl natolik silný v kramflecích, že si mohl utajovací předpisy přestoupit. Ale rok nato jsem se jak od Slávy, tak od Aljony Sevasťjanové dověděl, že Gluško místo penze povýšil, a je proto opět nedostupný.
Po havárii Vladimíra Komarova, který zahynul během přistání Sojuzu 1, mi Sláva v redakci ukazoval snímky posádky Sojuzu 2 a vykládal, že se obě lodi měly spojit dohromady a z druhého stroje dva lidé přelézt venkem ke Komarovovi. Hrozil se toho, že jejich konstruktéři nedokázali vymyslet tunel, kterým by kosmonauti procházeli uvnitř, a místo toho musí riskovat ručkování po vnější straně obou plavidel. Tyhle informace jsem samozřejmě nesměl použít, ale aspoň jsem věděl, jaké mají Sověti další plány.

Intimní prameny na dokreslení

Některé zajímavosti o kosmonautech mi prozradil také Jura Senkevič, který pracoval v Ústavu lékařsko-biologických problémů a sám byl jednou anebo i víckrát kandidátem na kosmický let. I s ním mě dal dohromady Sláva. Jura byl stejně jako Sláva světoběžník, víc myslel jako Evropan než jako Rus.
Obrovsky pozoruhodné byly večírky u kosmonauta Vitalije Sevasťjanova, jehož manželka Aljona byla novinářkou v agentuře Novosti a jednou mě měla na starosti. Vitalij, který bydlel v nádherném bytě na Gorkého třídě, si potrpěl na časté schůzky s kamarády. U něho jsem poznal Gríšu Grečka a Olega Makarova, snad i další, už se nepamatuji. Chodili tam i lidé, jejichž jména mi nic neříkala, zřejmě patřili ke konstruktérské branži. Jednou jsem tam potkal i generála Iljušina, zkušebního pilota, o kterém se na Západě tvrdilo, že se zabil, když letěl do vesmíru před Gagarinem. Všichni se často zmiňovali o různých zajímavých věcech ze své profese a z historie sovětských pilotovaných letů, které velmi intimně doplňovaly ten obrázek. Když jsem přišel po půlnoci zpátky do hotelu, hned jsem si je zapisoval. Třebaže dělali narážky na sovětskou výpravu na Měsíci, nikdy nic otevřeně neřekli - ale bylo jasné, že pohořeli.
Většinu těchto informací jsem nemohl použít. Ale pomohly mně, abych se v sovětské kosmonautice orientoval. Když se stal třetím šéfem Gluško, velmi často se o něm zmiňovali - a já tedy věděl, jak se pokouší postavit si pomník, a jak, byť se umí pohybovat na parketách Kremlu, jeho velikášské plány na velkou lunární základnu odmítají.
Žádný z těchto kosmonautů se neprojevoval jako zapřísáhlý komunista. Spíš se na režim dívali s jistým odstupem. Jejich kritické šlehy byly velmi konkrétní a promyšlené. Jedině Aljona se mi zdála věrnou komunistkou, s chutí jezdili na dovolenou na Kubu a do Číny. A proto jsem se nedivil, když se po rozpadu SSSR objevil Vitalij jako poslanec dumy za komunisty. Nicméně když jsem s ním mluvil, neměl jsem dojem, že patří k ortodoxním dogmatikům jako někteří jiní včetně českých komunistů, vyjadřoval se velmi pragmaticky.

Politické debaty u zapnutého rádia

Rád jsem chodil k prof. Konstantinu Feoktistovovi, prvnímu vědci-kosmonautovi. Poprvé mne k němu Sláva dovedl někdy v roce 1966 nebo 1967.
Ovšem když jsme k němu přišli v květnu 1968, v době Pražského jara, tak tradiční rituál takových setkání změnil. Zapnul hlasitě rádio a zeptal se, co se u nás děje. Obával se odposlechu, proto tam chtěl mít tohle pozadí. Rozebírali jsme politickou situaci u nás i u nich. Nejvíc se mně vryla do paměti jeho slova, když jsme mluvili o dokumentu akademika Andreje Sacharova, tvůrce sovětské vodíkové bomby, v němž prorokoval sblížení komunismu a kapitalismu. Feoktistov na to totiž reagoval slovy: "To máme v naší konstrukční kanceláři prodiskutované." A považoval to za nejlepší řešení současných světových problémů. Teprve po téhle politické diskusi jsem mohl zapnout magnetofon a pořídit interview.
Od té doby vždycky když jsem k němu přišel, někdy i bez Slávy, nejdřív zapnul rádio a debatovali jsme o politice. Jednou mne také zatáhl do koupelny, pustil vodu a mluvili jsme. Teprve když v polovině osmdesátých let nastoupil na kremelský trůn Michail Gorbačov, mluvil otevřeně i bez téhle rádiové ochrany.
Když jsem se u něho objevil po sovětském vpádu k nám, první, co bylo, že se mě za to omluvil. Stejně jako Sláva při našem prvním posrpnovém shledání.
Feoktistov je neobyčejně vzdělaný a sečtělý člověk s obrovským rozhledem. Možná byl členem komunistické strany, ale zřejmě to bral jako pracovní knížku. I když jsem od něho neslyšel žádný příkrý odsudek, způsob, jakým se o vládnoucí vrstvě vyjadřoval, jasně ukazoval na jeho nechuť a opovržení vůči ní.

Korespondence pod kontrolou StB

S několika Američany jsem si dopisoval, když jsem chystal první vydání, taky s jedním ze tří velkých teoretiků Hermannem Oberthem, který bydlel kousek od Mnichova. Maxime Faget, John Houbolt, John Glenn i další byli neobyčejně ochotní a všechno, co jsem potřeboval k dokreslení jejich práce a života, mi napsali.
Když jsem si v devadesátých letech četl svazek, který na mne vedla StB, byli tam všichni. Udivilo mě, že z toho nevykonstruovala StB malér. Ale já jsem všechnu korespondenci důsledně vedl přes redakci, nijak jsem se s ní neskrýval.
Někteří z amerických kosmonautů přijeli v devadesátých letech do Prahy. A tak jsem dělal interview s Jamesem Lovellem a s Eugenem Cernanem, což jsem samozřejmě také použil.
Pro toto rozšířené vydání jsem už bezprostřední informace od jiných nepotřeboval. Všechno, co jsem potřeboval vědět, jsem našel na internetu. Spíš jsem měl potíž se držet, abych do rukopisu všechno nedal, protože se neustále rozrůstal.

Zásluhy o knihu

Velkou zásluhu na těchto knihách má i Tonda Vítek. Všechny kapitoly důkladně přečetl a opatřil komentářem, kde mě upozorňoval na chyby, případně odkazoval na další prameny.
Bez Slávy a Tondy bych tuhle kniha napsal, ale nebyla by tak hluboká a obsahovala by množství chyb. Takže jsme ji neskonale vděčen.
Také musím připomenout redaktorku nakladatelství Věru Amelovou, která nové vydání vlastně způsobila. Koncem roku 2000 mně volala, jestli bych neměl nějaký rukopis pro Paseku. Navrhl jsem zopakovat Kolumby vesmíru, které redigovala kdysi v nakladatelství MF. Za několik týdnů jsem dostal smlouvu.
Jenže rukopis narůstal a já přišel do nakladatelství s návrhem rozdělit ho na dva díly. Vláďa Pistorius, který byl tehdy ředitelem, souhlasil. Nicméně mezitím jsem psal další knihy, zvláště o špionáži, a do tohoto rukopisu jsem se pouštěl jenom občas. Bylo to přece jenom velké sousto. A některé kapitoly potřebovaly dozrát. Nakonec jsem je zaplaťpánbů dopsal.

Kolumbové vesmíru, to jsou příběhy lidí, na kterých stála pilotovaná kosmonautika ve 20. století. Touto knihou končím své pátrání po historii kosmonautiky. Nic lepšího už nenapíšu.

13.4.2007

Na úterý 17. dubna zvu všechny do pražského Planetária. Od 18 hodin tam knihu Kolumbové vesmíru - 2. díl Souboj o stanice budeme křtít (foto ze křtu). Budou ji tam i prodávat. Je o 30 stran delší než díl první, má přes 430 stran a stojí 349 Kč.
V pondělí 2. dubna jsem se pustil do psaní knihy Atomoví vyzvědači studené války. Na podzim bych měl rukopis odevzdat. Uvidíme, jak to půjde.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz