10.12.2016 | Svátek má Julie






KNIHA: Jiří Suchý s Karlem Hvížďalou, tenkrát a teď

20.6.2011

Předem trocha přiznání. S Jiřím Suchým a Karlem Hvížďalou se znám už léta. Dokonce bych si troufl říci, že jsme přátelé. Takže, prosím, berte následující řádky s vědomím, že je sepsal kamarád autorů nové sbírky knih o Jiřím Suchém a s Jiřím Suchým. I když, na druhé straně, vyprávění o nějakém díle je vždycky zabarveno názorem. Názory jsou tady od toho, aby se lišily, a já rovnou dodám, že jsem s oběma pány často souhlasil, ale také někdy nesouhlasil.

Čímž jsem, doufám, učinil zadost případným obviněním ze střetu zájmů.

A teď tedy konečně k věci.

Když padla na podzim 1989 vláda jedné strany, nebo co se to tenkrát vlastně stalo, sice to neodpovídalo plánům Jiřího Suchého, který něco podobného očekával už v roce 1988, vycházeje přitom ze zmatené teorie úlohy osmiček v českých dějinách, ale nešť. Stalo se, a Jiří Suchý mohl konečně vydat něco ze svých vzpomínek. Vydal jich tři knížky, jednu zajímavější než druhou. Mnohé z dějů popsaných v prvních dvou knížkách jsem více či méně znal na vlastní kůži, ta třetí popisovalafenomen události z dob, kdy už jsem byl za mořem slané vody. O to mi byla zajímavější. V přibližně téže době si Karel Hvížďala s Jiřím Suchým sedl, aby spolu pohovořili. Tak vznikla další knížka, jménem Povídání.

Všechna tahle dílka byla nejen dobře sepsaná, ale také ohromně zajímavá. Dovolím si také tvrdit, že nejen pro pamětníky, ale i pro ty, kteří tu dobu nezažili, ale měli by ji znát. Přinejmenším proto, aby se nedali svést k jejímu zopakování.

Názvy Suchého vzpomínek jsou prostinké: Od Reduty k Semaforu je první díl, následuje Tak nějak to bylo, což jsou vzpomínky na dobu mezi lety 1959 až 1969, čili na zlatá léta divadla i Jiřího Suchého (a Jiřího Šlitra), a závěrem přišla Inventura, která končí rokem 1989. Jiří Suchý předem podotýkal, že mu nejde o nějak zvláštní literaturu, to že by mu psaní těch knížek muselo trvat mnohem déle, a kromě toho, dodával, ani tohle by nebylo zárukou, že vzniknou skvosty. Tady byl trochu zbytečně skromný, neboť on snad ani nedovede prznit češtinu. Kromě toho, jakkoliv v té době neměl moc smyslu pro sepisování her o jednotném ději, jakož i v jednotném čase, neboť se spíše hlásil ke kabaretu, děje ze svých i divadelních dějin popsal se švihem sobě vlastním. A navíc na sebe prozradil věci, které by do něho řekl málokdo. Včetně mnohých z nás, kteří ho více či méně dobře známe.

K psaní vzpomínek na dobu po roce 1989 se Jiří Suchý zatím moc nemá: úkolů je mnoho, zatímco lidí je málo, říkávalo se. A platí to dodnes.

Tři knížky vzpomínek jsou v tomto souboru svázány v jednu.

Rozhovory Karla Hvížďaly s Jiřím Suchým tvoří druhou knížku pod názvem Fenomén Jiří Suchý. Jak už řečeno, jde vlastně o dva rozhovory.

Ten první, z roku 1990, je povídáním dvou pánů, dosud v nejlepších letech, kteří se znají od mládí, nepěkně dlouhou dobu se neviděli (Hvížďala začátkem 70. let minulého století emigroval do Německa, do toho ošklivějšího), nu, a teď si vyprávějí. Je to rozhovor, který bych místy neváhal označit málem za intimní. Ohromné čtení, které, byť nepřímo, vysvětluje, kdo vlastně je tenhle Jiří Suchý, proč dělá právě to, co dělá, a proč to dělá právě tak, jak to dělá. A přitom během rozhovoru nepadla na toto téma jediná otázka. Strašně mě tenkrát mrzelo, a dnes, po přečtení téhož povídání znovu, mě to mrzelo zase, že jsem tam nemohl být, tiše naslouchat a dolévat oběma pánům víno či jakékoliv jiné nápoje, které bych byl snad dokonce ochoten i sám kupovat.

Ten druhý rozhovor, který vznikl v roce 2010, mě osobně ve srovnání s tím prvním trochu zklamal. Tohle je, jak řečeno, věc názoru, a názory tu jsou od toho, jak už také řečeno, aby se lišily. Ve druhém rozhovoru se sice také mluví o tom, co se všechno stalo od těch dob, kdy si páni takhle sedli spolu minule, ale mnohem více se hovoří o lidech, které Jiří Suchý považoval a považuje za své vzory. Je to samozřejmě nadmíru zajímavé, a příhody Jiřího Suchého s Janem Werichem, který ho po čase považoval za svého následníka, mohou mnohým rozšířit a potažmo zpřesnit jejich vidění legendy Osvobozeného divadla i jeho protagonistů, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ale je to trochu neosobní. I přesto, že jde o Suchého osobní názory, osobní zážitky a osobní zkušenosti. Pánové mi mohou namítnout, že se třeba také poměrně rozsáhle hovoří o Jitce Molavcové, o tom, jak Suchého první žena, nezapomenutelná výtvarní návrhářka Běla, vytvořila vlastně svého druhu styl divadla Semafor. Mohou mě dokonce osočit, že si vyskakuju, když mě přece dokonce v jedné otázce Karel Hvížďala citoval jménem, a Jiří Suchý můj názor vyvrátil, také za použití mého jména, řka, že jsem se zmýlil. Ale to nic nemění na věci, že jsem četl sice se zájmem (i když rozhodně nikoliv jen proto, že přece jde o kamarády), ale ne TAK nadšeně, jako jsem četl ten první rozhovor. Měl jsem prostě pocit, že ten první rozhovor mi toho řekl mnohem víc.

Kdybych měl použít přídavných jmen: první rozhovor byl vynikající, ten druhý byl výborný. Cítíte ten rozdíl?

Ovšem, nakladatelství Galen, které celý soubor vydalo, přibalilo ještě lahůdku. Cédéčko popěvků, které Jiří Suchý a Jitka Molavcová přidávají, když už divadlo skončilo, jenže divákům se pořád ještě nechce jít domů. Je to nádherná směs, zpívaná a cappella, čili jako v kapli, neboli bez jakéhokoliv nástrojového doprovodu. Tady se musím pochlubit. Před lety jsem vezl tuhle podařenou dvojici (Suchého s Molavcovou) z Edmontonu do Calgar, neboť měli letenku na další cestu až odtamtud. Na kanadské poměry je to za rohem, mizerných 285 kilometrů od mého domu až ke calgarskému letišti. Navíc, pohledem na mapu lehce zjistíte, že z Edmontonu do Calgar je to z kopce (Calgary leží jižněji než Edmonton). Jitka Molavcová najednou usoudila, že řidiče je třeba bavit, aby neusnul za jízdy. A když bavit, tak jakostně. A tak mi s Jiřím Suchým celou dobu zpívali. Takže při poslechu toho cédéčka vzpomínám na tu jízdu.

A když už jsme u nakladatelství Galen: budiž mu vzdán dík nejen proto, že této sbírce dalo vidět světlo světa. Ono totiž přizvalo k výpravě vynikající výtvarníci Claru Istlerovou. Ta dala poměrně různorodým textům řád a úpravu, která má hlavu i patu. Nevím, či to byl nápad, ale různé průpovídky a moudra, psané Suchého vlastní rukou na vnitřních stránkách obálky jeho vzpomínek, to je nádherný doplněk dalšího obsahu. Stejně tak je vynikající výběr fotografií a jejich použití. Istlerová sbírku sjednotila a dala jí šmrnc. Pánové Suchý a Hvížďala by jí měli koupit po kytce.

A na závěr, ačkoliv z toho nebudu mít žádné tantiémy: kupte si to. Stojí to za to.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.