Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KNIHA: Jdi za zeleným světlem o Vánocích
Týž efekt, mimochodem, znají nahluchlí. Registrují kupříkladu zvuky explozí, ještě by v jejich silách byl štěkot kulometu, ale prostý hovor? Ten leda domýšlejí, odezírají, litujeme je.
Když pak má nahluchlý pojednat o událostech dodatečně, vmyslí si ovšem dialogy do všech scenérií, které si pamatuje živěji než my, a není vlastně ani moc zvláštní, že se silná exploze vtiskla do mozku, ale běžné ruchy a šumy jako čvachtání vody okolo holínek, dejme tomu, neexistují. Tedy jako by neexistovaly. Svět hluchých a skoro hluchých je úplně jiný svět.
Netvrdím, že to doslova byla i situace českého novináře (Lidové noviny) a spisovatele Edvarda Valenty (1901-1978). Neříkám, že přesně v tom stavu psal slavný román Jdi za zeleným světlem (1956), ale co tvrdím je, že symptomy z textu románu získatelné tomu nasvědčují. Ostatně, netýká se to jen Valentova románu.
Podobně jako Jonathan Swift trpěl i on od mládí Ménierovým syndromem. Nemoc postupovala a učinila posléze Valentu bez milosti dalším z hluchých, a tahle cesta k absolutní hluchotě byla sice pozvolná, nicméně symptomy na trase jsou roztroušeny zřetelně, a tou trasou je Valentova literární dráha. Úspěšná, přesto ale... A zvlášť silně, až magicky působí ony symptomy právě ve finální pasáži románu Jdi za zeleným světlem, která ovšem, a to uznávám, připomíná současně i líčení snu. Jednoho ze snů, které tak často bývají jako by beze zvuků.
Na druhé straně ale nutno i říct, že ta poslední kapitola začíná úplně normálně, aspoň co se týče zvuku a jeho vnímání, a Edvard Valenta zprvu dokonce píše o hřmění a řinčení poražené armády. Ještě čtvrtý odstavec pak začíná větou: K druhé hodině sem zaslechl zvenčí křik, který je poděsil, a dusot kopyt... Ne, ty rány neznamenají nic, to jen Germánci vyhazují do povětří vlastní munici..., končí ještě odstavec osm, ale na finálních stránkách se Edvard Valenta až fascinujícím způsobem propadá do Šimonova nepřiznaného snu, který je totožný s hrůznou, podivnou hluchotou děsu nebo, chcete-li, s děsem hluchoty. Sledujeme pak i vnitřní Šimonův (Valentovo alter ego) monolog o "poslední hodině války", ale autor ho - snad intuitivně – předkládá právě ve hluché verzi. Ne snad? Není nic, co bychom nevnímali pouze očima, a pravda, ono celé Valentovo dílo lze do značné míry číst jako vnímání očima, ale jen málokde je toto specifické vnímání tak intenzivní a málokde je imaginární ticho tak důsledně navozeno. Ticho, které autor marně touží maskovat, a tak ho chce aspoň orámovat...
Úplně poslední "akustický" odstavec tichu předcházející přitom zní: Ke vzdálenému řinkotu, kilometr odtud, na hrázi, na dálnici, kde se stále posunovalo procesí světel, přidal se pojednou zvuk jiný, podivný, z lesa, z dálky a shora, ale jako by sílil, jako by se blížil, až konečně bylo možno poznat, co to je, je to kovový rachot tanku sjíždějícího Jelení cestou. Asi je dálnice příliš přeplněna, napadlo ho, přecpána, a někdo z nich věděl o této oklice, podle hájovny Na valše nebo vesnicí Olešnou, chtějí odlehčit hlavní tepně. Řinčivé rachocení se rychle blížilo. Kozák skočil do garáže a ostatní tři, Ivan, Šimon a Stein, chvátali k perníkové chaloupce. Zamkl, pro všechen případ. Není potřeba, nic to neznamená, leda trochu rámusu přímo pod okny, i zde, tak stranou, ale nemůže škodit.
Tak tady se, opět uznávám, autor ve zvucích přímo ráchá, jenže právě zdůrazňování chce rafinovaně zakrýt a rámovat "veliké" ticho smrti, k jehož zobrazení autor za chvíli intuitivně využije vlastní nemoc. Ticho, jež tak zlověstně jako dým obestírá celé finále románu Jdi za zeleným světlem. Mlčenlivý je tu každý pozorně sledovaný akt a dění je předkládáno v čistých obrazech. Jako film. Jsou to obrazy snů anebo jako ze snů, tedy vlastně z jediného strašného snu, kde se nezadržitelné musí stát i právě to, že si to nejvíc nepřejeme. Čeho se nejvíc děsíme, čeho se podvědomě maximálně hrozíme, se stane, a odevzdaný Šimon, Valentům hrdina, který už přežil celou druhou světovou válku, je obětí.
A nyní se zjevil. Tygr, tak mu říkali... A druhý... Za ním obrněné auto... Tygr se stočil a zavadil o Kozákovu garáž, takže roh odletěl a stříška se nachýlila. Zároveň viděli, že z obrněného auta vyskakuje několik mužů... Viděli, jak Kozák vyběhl ze dveří a srazil se s třemi muži, kteří vešli branou... Jeden z mužů ho střelil z pistole do hlavy.
Objevila se Slávka, v košili jenom a bosá, s nesmírným těhotenským břichem, a vrhla se na vojáka...
Všimněte si, že ale Edvard Valenta onu němohru ještě přece přeruší: Těsně u Šimonovy hlavy zahřmělo a slyšel třeskot skla z rozsypaného okna, hala se naplnila mlhou a čpavým pachem výstřelu. Jak se zdá, i tady tedy hrdina "respektuje" jen a pouze "hřmění" a extrémní třesky, zatímco zvuky další... Kdepak zůstaly? Za clonou. A buď je to clona snu, anebo, a to platí, je to clonou neslyšení, hluchoty a... Smrti.
"To nedobré, jich mnoho!" slyšel Šimon Ivana. "To nemělo být!"
I ta slova, zdá se, Šimon jaksi jenom na dálku odezírá a tím odhaluje!
Napadený Němec rychle zastřelil Slávku a všichni pak odskočili za bránu, za garáž...
Stein vyskočil na truhlu a přehoupl se oknem přes dehtovou stříšku králíkárny přiražené zde k perníkové chaloupce. Pak Šimon. Dva, tři skoky. Stál v potoce, po kolena ve vodě, po obou stranách olše, přikrčen...
Ale ještě jednou se ticho přece tříští, i když na krátko: Slyšel výstřely. Kdo to střílí a kam, odkud? Uslyšel hlasitý řachot automatu a viděl Ivana: to Ivan střílí.
Všimněte si! Že spřátelený Rus užívá automatu, si Šimon zase uvědomí až při pohledu a těžiště líčení ve skutečnosti i dál zůstává snu a vizuálu. "Dívám se, dívám" a...
Něco ho udeřilo hroznou silou do pravého ramene. Trhl sebou a vzhlédl – na lávce přes potok, několik kroků od něho, u branky vedoucí do lesa, stáli v těžkém šeru tři muži s helmami na hlavách... Prostřední z těch tří přiložil znovu pušku. Šimon hleděl přímo na něho, teď vzpřímený, na temné obrysy jeho postavy. Tedy přece. Konec cesty. Uviděl smrt a usmál se.
No, to nebylo zrovna veselé připomenutí českého klasického románu, ale hezké Vánoce!
(Zkráceno z časopisu Tvar, kde se dočtete více.)
