6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






KNIHA: Já prostě nemohu žít jinak

17.11.2010

Jméno Otky Bednářové (*1927) bylo v období renesančních šedesátých let známo z televizní obrazovky, stalo se pojmem nebojácné publicistky zejména v pořadech Zvědavé kamery. Neohroženě se zabývala tehdejšími společenskými problémy, působila na svobodné veřejné mínění, poskytovala prostor těm, kteří se dokázali zamýšlet a o svém usilování zajímavě hovořit na pozadí či v popředí svých životních příběhů.

Její život se stal rovněž příběhem, a to příběhem neúplatné, statečné ženy, novinářky – jak o ní v knize s názvem „Já prostě nemohu žít jinak“ (vydalJá prostě nemohu žít jinak Radioservis) píše vrstevnice Jarmila Cysařová, televizní recenzentka šedesátých let, publicistka a polistopadová historička o naší televizi.

Otka Bednářová ve svém mládí propadla iluzím o socialismu, byla členkou komunistické strany. Již jako reportérka rozhlasu a stále mezi lidmi se začala probouzet ze svých iluzí po prvních střetech s mocenským centrem, které tehdy mělo „ve všem pravdu“. Poválečné politické poblouznění se stalo jejím celoživotním traumatem, jak uvádí anotace knihy. Právě léta šedesátá s příslibem společenských změn, pro něž však bylo zapotřebí postavit se do čela jejich prosazování, přivedla Otku, aby bránila občanská práva, spravedlnost, aby bojovala za svobodu slova a myšlení.

Nastoupila do televize, kde takových lidí zpočátku nebylo mnoho. Působil jsem rovněž v té době v Čs. televizi, v hlavním zpravodajském vysílání, kterým byly Televizní noviny. Stýkali jsme se navzájem s kolegy z publicistických a dokumentárních pořadů, často se jsme se domlouvali na tématice, jak o ní informovat ve zpravodajství a jak ji rozvíjet v kratších desetiminutovkách, jež byly přílohou Televizních novin, zejména v komentářích Tváří v tvář – a naopak, jak jí poskytnout co nejširší prostor v pořadech, které dnes nazýváme investigativní žurnalistikou.

Jsou nezapomenutelné její reportáže vyvolávající rozruch ve veřejnosti, jejíž nejodvážnější diváci zahrnovali autorku přívalem dopisů odsuzujících kabinetní politiku, fanatismus, aroganci komunistických funkcionářů na všech úrovních. Posílali televizi své díky za odvážné reportáže, žádali o pomoc při řešení svých podobných případů, kdy byli pronásledováni. Velmi podrobně je v knize popsán příběh doslovné štvanice, kdy do akcí stranických orgánů vstoupila StB. Statečnou reportérku tehdy naopak ještě potrestali důtkou s ročním zákazem vystupování na obrazovce. Redakce Zvědavé kamery (Vladimír Branislav, Ota Nutz a Otka Bednářová) se navzdory establishmentu dočkala uznání od těch nejpovolanějších, kdy se do společenského dění zapojil FITES (Svaz filmových a televizních tvůrců) a jeden z prvních dnes již tradičních „Trilobitů“ udělil v roce 1966 právě jim.

Kde jsou dnes pánové „hondlíkové“, kteří přišli do televize v rozbouřené atmosféře regulovat, co se smí a co se nesmí vysílat? Teprve v březnu 1968 mohl ústřední ředitel Čs. televize Jiří Pelikán odvolat z funkcí dva z nejpřednějších, dosazených samotným ústředním výborem KSČ – náměstky Jaroslava Hondlíka a Jiřího Plachého. Teprve poté mohly být natáčeny dokumenty, na jejichž svobodné vysílání čekali televizní tvůrci mnoho let – především o hrůzných nezákonnostech politických procesů v padesátých letech. Ty dnes patří do zlatého fondu naší televize. V té době dominovalo již několik dalších televizních tvůrců – Jindřich Fairaizl, Arnošt Frydrych, Ladislav Daneš, Ota Popp, Jiří Stehlík.

Vzpomínám na naše srpnové setkání, když Otka Bednářová doprovázela slepého a stejně tak neohroženého aktivistu Klementa Lukeše a kdy už jsme cítili zradu v zádech. Po srpnové okupaci 1968 odmítla spolu s dalšími výzvu „k sebekritice a pomýleným postojům“, jak požadovalo nové vedení Čs. televize. Od svých reformních postojů neustoupila. Opustila své milované zaměstnání s vědomím, že by už stěží mohla svobodně cokoliv natáčet, ale také byla připravena na existenční nejistotu. Záhy poznala estébácké stíhání a šikanu. V disentu spolu s oběma syny patřila mezi první signatáře Charty 77 a stala se zakladatelskou osobností Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

V důkladně zdokumentované knížce Jarmily Cysařové se lze dočíst o jednoznačném a cílevědomém vyústění její iniciativy a spolupráce, když přepisovala doslova tisíce stránek rukopisů pro samizdatové vydávání, zejména pro Vaculíkovu edici Petlice nebo pro edici Václava Havla. Tím odporovala totalitnímu režimu a pomáhala udržet kulturní povědomí v našich lidech doma i v zahraničí. S kolika odvážnými kolegy, spisovateli, novináři a disidenty se přitom potkala a blíže seznámila!

V říjnu 1979 stanula před Městským soudem v Praze spolu s Petrem Uhlem, Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem. Druhou nebojácnou ženou ve skupině před tímto soudem byla ještě Dana Němcová. Odtud pochází i výrok, který se stal titulem nynější knížky o jejím osudu. Ve své závěrečné řeči na výzvu předsedy senátu, aby mluvila k věci, protože předtím důsledně odmítla vypovídat, prohlásila: „Ale já jsem ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných právě proto, že jsem poznala zrůdnost rozsudků, které vedly i k popravám. Naplněním mého života se stala snaha zabránit tomu, aby se nic podobného už nikdy nemohlo opakovat. Já prostě nemohu žít jinak, i kdyby mě to mělo stát cokoliv!“

Všechny je postihly kruté a nespravedlivé tresty. Otka byla odsouzena na tři roky vězení. Všechna následující odvolání byla zamítnuta. Již počátkem ledna 1980 musela být převezena z ruzyňské věznice do nemocnice pankráckého vězení, odtud do opavské ženské věznice se zostřením trestu a izolací od ostatních vězněných žen. Její blízcí se vážně obávali o její život – vážila tolik, jako když jí bylo 14 let – pouhých 45 kilo. Se šedivou, strhanou a sedmibolestnou tváří, z níž vynikaly jenom její světle modré oči, ale s úsměvem i v nejtíživějších chvílích byla podmíněně propuštěna. A znovu u ní převládl typický rys jejího bytí – starat se o druhé, protože ti se zasloužili spolu s protesty veřejného mínění v celém světě o její propuštění ze zdravotních důvodů.

Po listopadu 1989 stála ještě u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové, ale po několika letech obětavé práce ze zdravotních důvodů se uchýlila do ústraní. Dodnes se věnuje rodině a svým vnoučatům. O její televizní éře a pozdějších životních osudech prostudovala Jarmila Cysařová mnoho dokumentů a podkladů. Byla fascinována znovu tím, jak neúprosný komunistický režim likvidoval stovky talentovaných tvůrčích pracovníků, byla pak fascinována zejména těmi, kteří se nikdy nevzdali, zůstali věrni svým zásadám, nikdy nic, oč usilovali, nemuseli odvolávat a také neodvolali. Při rehabilitačních pohovorech zkraje devadesátých let jsme se v Čs. televizi vyznávali, jak s kým ten minulý režim zatočil, a mnohým z nás připadalo obtížné nastoupit zpátky do televize, která jinde ve světě prošla nebývalou proměnou a jakou nutně musela nastoupit již svobodná, leč nezkušená televizní žurnalistika a publicistika. Měli jsme po té mnohaleté absenci odpovědnost a neztratili ve svém postproduktivním věku především soudnost při rozhodování, zda se vrátit, třebaže nám taková možnost byla nabídnuta.

Proto mnozí tvůrci neprávem upadli zvolna do zapomnění, mezi nimi i Otka Bednářová. Díky bádání a usilování v soudobé české historii má své místo nejvlivnější médium a lidé kolem - tím se již mnoho let zabývá Jarmila Cysařová (*1929), která rovněž nalezla svou polistopadovou „parketu“. Připomínám v této souvislosti rád její cílevědomé studie: Česká televizní publicistika (svědectví šedesátých let), Televize a moc 1953-67, Televize a totalitní moc 1969-75, Čs. televize 1985-1990, 16krát o televizi a také FITES a moc (o vzniku a vlivu společenství filmových a televizních tvůrců v nelehkém období šedesátých let). Před čtyřmi lety vydal Radioservis její publikaci o rovněž zapomínaném novináři Jiřím Ledererovi pod názvem Muž, který tu chybí.

Zaslouží ocenění obě za svůj přínos našemu celospolečenskému pohybu a jeho autentickému poznání. Jejich stopy jsou viditelně zřetelné a už nezapomenutelné.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.