Julia Robertsová, Simona Monyová a Boris Ingr

"Jak pokračoval život těch dvou, co si právě strkají jazyk kamsi do hlavy za zvuku svatebního pochodu Felixe Mendelsshona …," zamýšlí se v úvodu knížky Hříšný kanec (s. 5) dvaačtyřicetiletá Pavla nad závěrem "sladkobolných filmů". Pozornému čtenáři neunikne chybička (přehozená písmena) ve skladatelově příjmení. Neběží o chybku ojedinělou!

Děj románu Simony Monyové má být názornou ilustrací takového "života po happyendu". Vtipný titul (parodující název filmu Hříšný tanec) vzbudí ve čtenáři naději na parodii hollywoodských romantických komedií. Úvodem je mimo jiné připomenuta Vivian z Pretty Woman v podání Julie Robertsové – dodejme, že herec Richard Gere se s odstupem let za roli v uvedeném filmu stydí a že renomovaný německý psychiatr a manželský poradce Jakob Hein nedávno Pretty Woman konkrétně a filmy s Julií Robertsovou obecně odsoudil jako "bullshit" (kecy, řečičky) vytvářející falešnou představu o tom, jak má vypadat partnerský vztah (blíže viz odkaz pod článkem).

Simona Monyová se Julií Robertsovou nechala pohříchu inspirovat převážně pozitivně (nesnažila se náhodou dotyčné hvězdě podobat i vzhledem?). Na rozdíl od Robertsové ovšem postrádala odpovídající profesionální štáb. Maestro Boris Ingr (druhdy spisovatelčin kumpán a manžel, nyní neveselý vdovec) naprosto nebyl typem silného, sebevědomého vydavatele. Nedokázal zajistit ani řádné lektorské a korektorské ošetření dílka. Výsledek práce dua Monyová-Ingr je tudíž v daném případě tristní. Po slibném názvu a ucházející úvodní straně následuje sešup.

Ostýchavě začínám hladit jeho penis …

Schematičnost zápletky (Pavla si vezme bohatého, přitažlivého a mladšího architekta Dalibora, je konfrontována s jeho nevěrami, závěrem jej akceptuje takového, jaký je) a naivistický charakter hrdinčiných úvah o mužích a ženách, celebritách, hubnutí a cvičení pilates (vytištěno takto proloženě, původně snad jako upozornění pro korektora) jsou umocňovány zoufalou úrovní formální. Soustavně (do předposlední věty) hapruje interpunkce – někde čárky chybí, jinde přebývají. Text není rozčleněn do kapitol, čtenář bývá dezorientován skoky v místu a čase. Názvy podávaných léků (hlavní hrdinka pracuje jako dětská sestra) jsou psány tu s velkým ("… tvrdí, že jsem jí po večeři nedonesla Karbamazepin", s. 75 – vytištěno neproloženě, korektuře tudíž uniklo), tu s malým počátečním písmenem ("dodnes zobe lexaurin běžně jak papoušek slunečnicová semena", s. 43, vytištěno proloženě – slůvko "běžně" bych vypustil). Některé obrazy postrádají logiku ("lehám si Daliborovi do ramenního důlku", s. 103 – do "ramenního důlku" se vejde nanejvýš část Pavliny hlavy; "ostýchavě začínám hladit jeho penis", tamtéž – lépe snad: "ztrácím ostych a začínám hladit jeho penis").

Zejména u žárlivých výstupů jako by se afekt vrazil do pravopisu/gramatiky. Pavla koketuje s myšlenkou proříznout Daliborovi hrdlo: "To hrdlo, ze kterého vycházeli lži samozřejmě a ledabyle jak cestující z podzemních stanic metra?" (s. 87 – "cestující" jsou rodu mužského a životní, "lži" však rodu ženského, proto bylo třeba podle pravidla o shodě použít tvrdé –y- ve slovese "vycházely"; běží mimochodem o jediné místo v knize, kde se lze v náznaku setkat s tématem domácího násilí). Vyčítá manželovi: "Šukal jsi mou potencionální snachu!" (s. 88 – lépe: "potenciální snachu"). Přestože děj je situován do Brna, dialogy i vnitřní monology hrdinky se odvíjejí až na výjimky ("protíká" ve smyslu "prosakuje", "vysát" ve smyslu "vyluxovat") v pražštině, popř. v češtině spisovné či obecné.

Odebrali se do světa hledat rozptýlení v bikinách …

To či ono souvětí představuje interpretační oříšek: "Znám spoustu nudících se manželů, co ženě zkrátili řetěz z kuchyně, už když vkročila do obýváku a odebrali se do světa hledat rozptýlení v miniaturních bikinách." (s. 70, vytištěno proloženě, tudíž správně s oběma –i- měkkými – za slůvko "obýváku" patří čárka, přioděni v dámských plavkách nadto vyrážejí z domova za zábavou pouze transvestité). "Pamatuje si ta moje povýšená moudra, co jsem před ní kdysi trousila anebo je velkoryse zapomněla?" (s. 106 – vynechaná čárka před slůvkem "anebo" mění smysl souvětí, to jako by se nově týkalo jednak povýšených mouder, jež Pavla dříve před rozvedenou kolegyní Ilonou trousila, jednak povýšených mouder, jichž Pavla Ilonu velkoryse ušetřila).

Kromě zdařilého názvu a obstojné expozice na úvodní straně nelze knize upřít minimálně jednu ostrovtipnou pasáž (hrdinka po odhalení manželových nevěr bez výčitek v MHD obsazuje místo pro invalidy, neboť jí byla surově amputována "druhá polovička" – s. 90, lépe asi: "drahá polovička") a cosi jako čtivost. Ve stávající (tj. vydané) formě zůstává nicméně román Hříšný kanec celkově polotovarem. Duo Monyová-Ingr, jež po léta produkovalo několik takových kousků ročně, bylo evidentně zaměřeno na kvantitu, nikoli na kvalitu. Pokud by Monyová "knihopodnikala" za podpory odpovídajícího houfu tvrdých profesionálů (místo mátožného manžela), mohla by se možná časem stát čímsi jako českou Julií Robertsovou (potom by ovšem zákonitě narazila na limity v absorpční kapacitě trhu, neboť v tuzemsku by bylo "přerobertsováno")…

Odkaz: Monyová, S.: Hříšný kanec. Redakce: Jitka Urbánková. Vydal Boris Ingr – MONY, Brno 2009