30.8.2016 | Svátek má Vladěna






KNIHA: Hanebný pancharti. Ano, i kniha

18.9.2009

Chci něco vzkázat do Německa. Všichni chcípnete! Židovka Šošana Dreyfusová plnému hledišti nácků vč. Hitlera a Goebbelse

Jak řekl Stanley Livingstonovi: Poručík Aldo Raine, domnívám se? Esesman Landa veliteli spojeneckých Panchartů, když ho dopadl

Vynikající, Josephe, prostě vynikající! Tohle je váš dosud nejlepší film!!! Adolf Hitler v lóži židovčina kina ministru propagandy, který se z toho rozbrečí dojetím!

+

Pohotové nakladatelství Mladá fronta vydalo ještě před premiérou stejnojmenného filmu pěkně omyvatelnou a vázanou knížku Quentina Tarantina (nar. 1963) Hanebný pancharti (240 stránek). Do češtiny ji přeložil a závěrečnou poznámkou ji doplnil pan Petr Zenkl, jemuž se předem omlouvám za citace. Podkladem jeho překladu ovšem nebyla knížka, nýbrž pouhá oskenovaná kopie Tarantinova scénáře, a to ještě ne definitivního! A to i navzdory úvodnímu tvrzení v knize: Poslední verze 2. červenec 2008

Zenklem užitá varianta je navíc "nadupána" scenáristovými překlepy, jeho pravopisnými chybami i písmeny a celými slovy vpisovanými do počítačového textu Tarantinovou rukou, takže překladatel brzy nabyl pocitu, že snad je Tarantino dysgrafik. Pravdou zůstává, že tentýž scénář se již necelý rok vyskytuje také na síti. Jak to dnes chodí. Ne každý však válí anglicky, takže přijměte pár postřehů i od českého dysgrafika. Nicméně číst tenhle článek dál doporučuji jen těm, kteří absolvovali film!

Kapitola první. Bylo nebylo... v nacisty okupované Francii

Kapitola se odehraje během několika minut (roku 1941) a líčí likvidaci rodiny židovských mlékařů ukrývajících se pod podlahou jisté farmy u Hanebný pancharti-knihafrancouzského města Nancy.

Hned v prvním obraze zatíná majitel farmy sekeru do pařezu, který mu hyzdí pozemek, začíná Tarantino psát svůj komediálně válečný a špionážní sci-fi western se Sherlockem Holmesem a na první pohled se to zdá být snadné, těžko však říct, jestli do toho pařezu seká už celý rok, anebo začal zrovna dnes. (Jde o motiv z klasického westernu Shane, 1953)

Už v této kapitole, nutno říct, registrujeme řadu rozdílů mezi tou k nám přeloženou a pro kino realizovanou verzí, i začínám s neúplným výčtem. Zatímco ve filmu pouze škvírou v podlaze uvidíme oči dvou ukrytých Židů, podle původního plánu jsme měli vidět PĚT LIDÍ, a to svisle natěsnaných pod farmářovou podlahou. Jsou to DREFUSOVI, pokračuje Tarantino, a poslední rok prožili tady pod stavením, ale tomu, co prodělali, se nedá říkat život. Tahle rodina udělala to jediné, co mohla, aby se ukryla před okupační armádou, která je chce zlikvidovat.

Což je jistě hezké i hrozné, nicméně QT dal něco jiného přečíst hollywoodským producentům a něco jiného pak točil, takže ve výsledku je zlo páchané nacisty v Panchartech spíše cudně ukrýváno, zatímco pomsta Německu je brutálně spektakulární. Příznačným zůstává, že značná část nás, vnímatelů ji bude i z tohoto důvodu vnímat jako ne úplně spravedlivou, a jen menší část lidstva patrně pochopí jedno z naprosto klíčových poselství tohohle filmu, jež podle mne zní: JESTLIŽE SE ZLO PŘED LIDMI CUDNĚ SCHOVÁ, NEUMENŠÍ SE.

+

A jaké další rozdíly vnímáme mezi verzemi? Tak například: Židovce Šošaně, která jediná z farmy unikla ("Lovec Židů" Landa ji totiž překvapivě nechal utéci) je ve výsledném filmu už "sedmnáct až osmnáct", v knize však jen "patnáct až šestnáct". V celém definitivním snímku (či prostě v sestřihu) navíc i dost z předchozího scénáře chybí - třeba už pohled na farmářovy dcery snímající v exteriéru širé Francie prádlo poté, co je Landa ve vší slušnosti odeslal z farmy ven, aby si s farmářem promluvil o samotě. Dále jsou škrtnuta i esesmanova slova o černoších, kteří se podobají gorile mozkem, rty, pachem, tělesnou silou i délkou penisu, a ve scénáři naprosto schází i poznámka, že by snad farmář měl začít koncem neskutečného rozhovoru s plukovníkem Landou slzet.

Po Landově zvolání za unikajícím děvčetem ("Au revoir, Šošano!") v knize navíc následuje notně zajímavá pasáž z odjíždějícího vozu, v němž důstojník mnohomluvně před šoférem ospravedlňuje to, že nechal Židovku uprchnout? Nestřelit patnáctiletou dívku do zad a nechat ji uprchnout nemusí být jedno a totéž, říká. Je to mladá dívka, bez jídla, bez přístřeší, bez bot, a právě zažila masakr celé své rodiny. Možná ani nepřežije noc. A poté, co se roznese, k čemu tu dnes došlo, asi těžko najde nějaké ochotné zemědělce, kteří by jí pomohli. Kdybych měl odhadnout, co s ní bude, řekl bych, že ji asi vyzradí někdo ze sousedů. Nebo ji zahlédne nějaký německý voják. Nebo v lese najdeme její tělo, protože umře hlady a podchlazením. Nebo možná... to přežije. Unikne dopadení. Uteče do Ameriky. Usadí se v New York City. A zvolí ji presidentkou Spojených Států.

A plukovník SS se svému vtipu uchechtne, dočítáme se závěrem.

Kapitola druhá. "Hanebný pancharti"

Stejně jako ve filmu se náhle ocitáme na výsostném území Spojeného království a jsme svědky náboru panchartů poručíkem Aldo Rainem (Brad Pitt). Následuje scéna typického Hitlerova vzteku, ale podle původního plánu jsme před ní měli spatřit i další exteriér: Obří horskou chatu Berchtesgaden na zasněženém bavorském vrcholku. Bohužel, veškeré exteriérové záběry byly ze scénáře v některé pozdní fázi vyškrtány, nejspíš nějakým hollywoodským křečkem na pytlících (s penězi).

Oproti těmto redukcím naštěstí hodně přibylo. Vůdce je např. při onom vzteku nyní (=ve filmu) i portrétován, a to v nadživotní velikosti (malíře hraje jako svou druhou roli jednoho z představitelů Panchartů). Proč byla scéna takto doplněna, je přitom jasné. Bezpochyby i z toho důvodu, aby mohl být Hitler předveden v nejparádnějším a přímo "pohádkovém" kostýmu.

Z definitivně natočeného snímku dále zmizel i retrospektivní pohled na Pancharta jménem četař Donowitz za jeho pobytu ve Státech a vznik jeho rozhodnutí ubíjet Němce baseballovou pálkou. Ve scénáři-knize to ale je a sledujeme, jak tento "všivák" o záměru otevřeně hovoří s obchodníkem jménem Goorowitz, jenž mu vhodnou pálku i odprodá, i jak si před krámem ono umlacování zběsile nacvičuje... Dále obchází židovské známé, vražednickou pálku si nechává podepsat a mimo jiné slyší: Podej mi ten svůj meč, Gedeóne. Domnívám se, že se k tobě na tvé cestě přidám, jak praví "paní Himmelsteinová". Zvíme konečně hned úvodem, že budoucí odběratel skalpů je povoláním holič(!) a měl rukovat na Filipíny, což ovšem nevydýchal.

Kapitola třetí. "Německý večer v Paříži"

Z definitivní verze této kapitoly byla ve filmu vyňata projekce imaginárního filmu Šílenci v Mexiku s imaginární Bridget von Hammersmark. Tato imaginární projekce se konala jen "dva týdny po masakru Šošaniny rodiny", jak nás měl informovat titulek, a právě po ní se mladá uprchlice z farmy přespávající (při pařížském zákazu vycházení) chytře na střechách setkává s majitelkou kina "madame Mimieux". Ta se jí ne z úplně jasných důvodů (jen altruismus?) ujme a svolí, že ji naučí promítat. Děj se přes skicu Eiffelky přenese do roku 1944 a sedíme s nacisty na projekci už reálného filmu Bílé peklo Piz Palu (1929) s Leni Riefenstahlovou. Ano, s tou, jíž v památné scéně tohohle snímku kape na hlavu voda z rampouchu.

Podle původního plánu jsme měli pak ve filmové montáži sledovat Šošanino "plnění povinností" v kině i vč. třeba vysypávání krysích pastí, a teprve pak došlo k setkání s odstřelovačem Zollerem, jímž začíná kapitola v dnešním filmu. Za pozornost stojí snad i to, že si údajný filmový fanoušek Zoller - balící Šošanu - pamatuje prý na konci Chaplinova Kida "senza honičku". Žádná tam ale není.

V původním scénáři se vyskytuje i úžasná exteriérové scéna na střeše biografu či retrospektiva s fackou, již Šošana schytá od madame poté, co si v kině bezstarostně zapálí. To, co pak Tarantino v definitivní verzi sdělil formou vloženého "instruktážního filmu" o extrémní hořlavosti celuloidu, říká v původním scénáři právě madame. A další rozdíly? Šošana před Zollerem žertuje, zda není Hitlerův synovec, a on před ní zase zmiňuje svoji sestru Helgu, která "by se Šošaně líbila", i zbytek rodiny (jeho matka už zemřela). V této třetí kapitole, jak pronikla do filmu, je navíc redukováno i Goebbelsovo řečnění o "alternativě k židovskému vlivu Hollywoodu" a Šošanino pomočení se během "štrúdlového" dialogu s uhlazeným, usměvavým, a přece naprosto ji děsícím plukovníkem Landou. Zůstává mi ovšem zábavnou hádankou, jakou asi otázku "zapomněl" Landa (jistěže schválně) Šošaně nad štrúdly položit?? Cítil její moč a chtěl se znovu ptát na její strach a jeho příčiny? Nevím, ale představa, že si zchytralý detektiv (tak se sám nejradši vidí) "šetřil" Šošanu v jakési intuitivní jistotě, že se válka zvrátí, a to třeba i díky ní, zdá se mi přehnaná. Nicméně... Právě v této souvislosti si všimněte, že ačkoli vládne UŽ rok 1944 a došlo k vylodění v Normandii (Hitler tu o něm hovoří), Němci ve Francii se stále chovají, jako by se nechumelilo, a Goebbels dokonce se snajprem Zollerem v té nejlepší pohodě a v uvolnění hovoří o Zollerově místě v poválečné politice!!

Nu, nakolik se podobá takové zobrazení stavu tehdejší reality, je pro mne bohužel záhadou, tak jako ani netuším, zda nešlo o Tarantinův "tvůrčí záměr", díky němuž měla třeba "pomsta za studena" lépe vyniknou i na pozadí této udánlivě naprosté stability Třetí říše...

QT se dále vzdal i scény s projekcí Goebbelsovy "bláznivé německé komedie" Šťastné děti (existuje?), právě během níž přichází Šošana na nápad zapálit kino. V nerealizované filmové montáži měl taky být její biograf na ministrův pokyn vyzdobován lustrem odmontovaným před našima očima z Versailles či řeckými akty z Louvru... Pomalu stoupá po schodech k (černochu) Marcelovi, píše dále Quentin. Dá mu nohy od sebe a posadí se na schod pod ním, jemu mezi nohy. Zády se mu opře o prsa, on ji rukama obejme kolem ramen. Šošana s Marcelem dospěla jen k téhle míře intimity. Zajímavé? Pro mne ano. Porovnáme-li to totiž s "výsledkem" ve filmu, nutno suše konstatovat, že na plátně sice není vůbec žádná hranice intimity patrna (myslíme si, že spolu spávají), ale na druhé straně se právě tato scéna odehraje úplně cudně a jenom jako přibližování se dvou protichůdných lidí na schodišti, přičemž Afričan k Židovce sestupuje.

Kapitola čtvrtá. "Operace Kino"

V knize-scénáři najdete v této části navíc třeba úsloví Zloděj nejlíp chytí zloděje, kterým britský generál Fenech (z tajné služby OSS) charakterizuje důvod nasazení psychopatických Panchartů ve Francii. Zatímco však ve filmu je gentleman Fenech patřičně hrdý na britskou agentku Bridget von Hammersmark, ba je dojat a snad i do ní nadvlastenecky zamilován, zatímco ve filmu Fenech dokonce tvrdí, že říšská herečka "Operaci Kino" sama "do značné míry"(?) vymyslela, tak v původním scénáři nenajdeme pro jakékoli Britovy emoce oporu.

Pak, jak si vzpomínáte, následuje sklepní scéna "Stiglitz brousí kudlu". I ta je v knize delší, ale jen o vymočení se německého vojáka. Právě on "svádí" komando i do sklepní hospody Louisiana, kde posléze dojde k děsivému masakru. Tomuto vraždění předchází ale "stolní" scéna, která je filmem doplněna i "tichou chvíli" s šumící gramodeskou, co dohrála. Místo o tetičce Frídě se původně hovoří o tetičce Inge. Co dál? Je zajímavé, že rotmistr-čerstvý tatínek, má ve filmu na čele přilepenu kartičku s nápisem Pola Negri (žila 1894-1987), což je roku 1944 vlastně provokující. Tato slavná, ale napůl židovská herečka uprchla totiž z Říše už roku 1938 a od roku 1941 žila ve Spojených státech, kde už natočila jen dva filmy.

Dále bych upozornil, že agent Wilhelm Wicky měl v původní verzi nosit jméno britského agenta-ranaře Bulldoga Drummonda, ve čtyřicátých letech stále ještě populárního Bondova předchůdce ze Sapperových knížek, ale tohoto dnes už zapomenutého hrdinu Tarantino, pokud jsem správně vnímal, z definitivní varianty eliminoval.

V původním scénáři říká taky (bystrý) major Hellstrom odhalené agentce Bridget, že si ona přece nemůže dovolit, aby ji trefil do kurvích nožek, protože je ještě neroztáhla před všemi hollywoodskými židy. Jestli byla ta slova vůbec natočena nebo jsou jen z filmu vystřižena, netuším, ale zrovna Dianě Krugerové by se to možná neříkalo nejlépe.

Co dál? I následný bleskurychlý masakr je ve scénáři částečně popsán, ale výsledek se ve filmu malinko liší. Čtu: Edgar Wallace zastřelí Wickyho. Rotmistr Pola Negri se v tom zmatku svalí. Četařka Beethoven a Stiglitz na sebe navzájem namíří a vystřelí. Oba vypálí i schytají tolik střel, že když se pak zhroutí mrtví, je to až romantické.

Tarantino ovšem nechává ve svém scénáři i matoucí nepřesnosti, např. když píše, že jediný, kdo v místnosti zůstal na živu, je "mladý německý rotmistr se samopalem", nicméně naživu zůstala i zrovna neviděná Bridget. Ve filmu pak Bridget přemlouvá rotmistra k odložení samopalu jemnými slůvky o jeho synkovi, ale ve scénáři to nebylo. A další věc: Zatímco ve filmu usoudíme, že Bridget rotmistra vzápětí bezohledně odpráskla, v původním scénáři zvíme, že to přežil. Landa ho totiž v nemocnici vyslýchá, což filmu nahradil bílým ubrouskem, který Bridget rotmistru podepsala právě pro syna a jenž pak vyčenichal Hans Landa - i s jejím střevíčkem (ale v původní verzi s oběma střevíčky).

Taky další krvavá scéna u "felčara" byla v originále-knize delší a úvodem tu došlo k odstřelení dvou psů. Eliminováno! V původním scénáři se také odhalí, že dotyčný lékař v čepečku, ke kterému raněnou Bridget donesli, je pouhý veterinář. A četař Donowitz moudře praví: Furt je to doktor. Když dokáže dostat střelu z krávy, dokáže ji dostat i z tebe.

Chvála bohu do filmu už pronikla Landova slova nad odstřeleným Stiglitzem: Vida, Hugo, jak jsi povýšil. Poručík. To zírám. Se všemi těmi minulými projevy nekázně. Vskutku pozoruhodné. Pronesena nad brutálním masovým vrahem jsou ta slova jedním z mála anglicky suchých fórů filmu.

A co snad ještě stojí za zmínku? Ani Bridgetino mučení (Aldovým prstem v ráně) v původním scénáři nenajdeme, nicméně není nelogické. Tato "jednoduchá" agentka se přece opravdu mohla stát agentkou "dvojitou", zradit OSS a... A také Tarantino tuto variantu nepochybně zvažoval. Nu, a "pro pořádek" už jen dodám, že z filmu vypadla i poněkud "plebejštější" podzápletka s Panchartem Utivichem, který se přes noc musí naučit řídit.

Kapitola pátá. Pomsta obrovské tváře

V knižní verzi Šošana úvodem plivne ze střechy svého kina přímo na pleš esesáckého generála, ve filmu ale tato poslední kapitola efektně začíná "klipem" Davida Bowieho. Mstitelka - v rudých šatech - se bojovně rudě maluje ("jako Indiánka") a doobléká, odhodlaně a rychle pak vychází "ze svého osamění" (tarantinovský záběr shora i "skrz" domovní příčky, kterými "do akce" jdoucí prudce zahýbá...) a rázem vstupuje do překrásy a ruchu nacismem žijícího kina, přičemž scéna začíná statickou "uměleckou fotografií", dobovkou, záměrně dekorativním pohledem na snící Šošanu před kulatým střešním oknem a před hákovým křížem ovládajícím Paříží... V knize je to ale Tarantinem popsáno jen zběžně a dosti aliterárně: Přejde zpátky k zrcadlu, na hlavu si dá módní klobouk ve stylu čtyřicátých let, a pak si přes tvář spustí dobový síťovaný závoj. Vezme malou pistoli, zastrčí ji do kapsy šatů, a je to. Vykročí ze dveří bytu a jde na premiéru. Odteď už není cesty zpátky, teď už je to až na doraz, holka, až kurevsky na doraz!

Nu, a další doplňky "kostýmu"? Krom slavného herce Emila Janningse (1884-1950), jehož živou diskusi s Goeringem však původní scénář pomíjí, je mezi německými celebritami přítomnými v Šošanině biografu zmiňován i "Veit Harlin" a podle původního Tarantinova nápadu tu měl být v jednu chvíli vidět i Landův výslech přeživšího rotmistra z hospody Louisiana - v retrospektivě a komiksové bublině(!) čnící od plukovníkovy hlavy.

Bridget von Hammersmark se sádrou na noze pak Landovi v knížce i říká: "Nechte si ty lichotky, vy starý kocoure. Znám až příliš mnoho vašich bývalých kořistí, které se na ty sladkosti nachytly."

"Ta sádra vypadá tak čerstvě jako můj starý strýček Gustav," rozbásní se Landa, ale to bylo vhodně vyškrtnuto, neboť ona sádra byla samozřejmě čerstvá, zatímco Landův strýček... Nu, divák nezná Landova strýce a nemůže tedy jeho zachovalost nijak vyhodnotit.

Památnou je pak už dnes scéna, v níž se Pancharti vydávají za italský filmový štáb a v níž Brad Pitt i navzdory tomu tuze hovoří s "nosohltanobě" jižanským přízvukem. V původní verzi poručík Aldo Raine ale ani nepředstírá, že by byl herec, a hraje kaskadéra. Ona překvapivě kulometná Landova italština v knize taky chybí a plukovník tu poznamená k falešnému Aldovu jménu, že Margheriti, to znamená sedmikrásky, myslím... Tvůrci pak vyškrtli i jediné Šošanino setkání s Pancharty a pod stůl šla právem i nezfilmovatelná chvíle, v které se mstitelka setká s Panchartem Hirschbergem. Hledíce na sebe, cítí oba současně výčitku, že ten druhý kvůli nim už za chvíli umře, a netuší, že jsou "tím druhým" sami smrtelně ohroženi, neboť se na premiéře zkřížili hned dva protiněmecké plány.

A ještě další rozdíly? Nu, v knize Landa odvádí Bridget do kanceláře až poté, co jí namluví, že ji tam přijde pochválit (tedy za herectví, nikoli za špionáž, že ano) sám Fuhrer. V reálu filmu i knihy ovšem pak Landa zamkne a zůstane s herečkou o samotě, uchopí její kotník, zuje ji, vyzkouší jí jako Popelce střevíček a... Profesionálně ji zardousí (parafráze Hitchcockova Běsnění, 1972). Ale ještě před vraždou oběť ve filmu požádá, aby střevíc sama nahmatala v kapse jeho kabátu. V původní verzi jej vyjme sám a... "A jak zní to americké úsloví...? Když ta bota padne..., musela jste ji nosit," říká jí chladnokrevně. A zatímco ve filmu se pak vrhá na její krk skoro bez řečí, v sofistikovanější předloze si přes soubojem vyměňují následující věty.

Bridget: Přiznávám se jedině k tomu, že jsem vám zkurvysynům odolávala do posledního dechu.

Landa: Odolávala do posledního dechu?" Vymrští se...

V původní verzi scénáře Tarantino pak doslova a bujně píše: Hans jí tím sevřením rozdrtí jícen. Jedním divokým škubnutím ji strhne na podlahu. Bridget se svalí ze židle, ale Landa jí nepřestává svírat hrdlo. Jak je nad ní, sehne se a vymačká z ní zbytky života. Vším, co v sobě má, tlačí na krk elegantní dámy. Pak, aby ji už konečně dorazil, jí začne silně mlátit temenem hlavy o zem... Prásk! Prásk! Prásk! Uvolní její krk ze sevření. Ruce se mu třesou... Vstane. Připravit někoho o život škrcením holýma rukama, to je ten nejbrutálnější čin, jaký může člověk spáchat. Škrtit také dovedou akorát lidi a palec, jako vratiprst, při tom hraje významnou roli... Ne, ne. V hotovém filmu nikdo nikomu hlavou o zem nemlátil. Anebo jsem to přehlédl? Ale dál. Po "ulovení" Aldy osloví Landa (všimněme si přesmyčky!) poručíka známou větu, již údajně řekl v listopadu 1871 u jezera Tanganika ztracenému doktoru Livingstonovi Henry Morton Stanley, a to ve chvíli, kdy ho vypátral v široširé Africe a na míle od nich dvou nedýchal jediný běloch (viz motto tohoto článku), nicméně... Ano, vzhledem k tomu, že v tomto příběhu ani zdaleka nejde o setkání v pustině, je to užití věty přinejmenším teatrální.

A ještě dále? Spoutaný Aldo plk. Landu, jak víme, udeří čelem do čela, což mohlo symbolicky oddělit i reálnou a snovou část filmu, tu z alternativní historie, ale Tarantina to bohužel zatím nenapadlo a v knižní předloze atak dokonce chybí. Vyškrtnuty naopak ve výsledném filmu byly "nechutné řečičky" o miláčku všech Američanů, herci Johnu Waynovi (a tím miláčkem byl samozřejmě již za války), podle nichž se tento borec rozbrečí, když mu kuchař při snídani nakřápne žloutek.

Nově chybí ale i Landovo konstatování, že i Chico Marx byl přesvědčivější (... než Aldo jako Ital) a... A kdybyste se vy tři na premiéře objevili v ženských šatech, byli byste přesvědčivější, dodává odevzdaně plukovník. Naopak v knize postrádám poručíkovu vzpomínku na pašování "samohonky" a jeho takto nabytou zkušenost při "asi nezákonné" prácičce, že "hezké věci nebývají pravdivé", načež chybí i důležitá Landova odpověď, že v 999 999 případech by měl Aldo pravdu, ale někdy.., snad v jednom případě z miliónu podá osud pomocnou ruku a... "Co bude stát v učebnicích dějepisu?" V knižní předloze je ale také třeba "zdůvodněno", proč Rusové neodpálili za celé tři dny věž, z které je snajpr Zoller odstřeloval po stovkách ("jedna z jejich nejstarších a nejkrásnějších staveb") a podstatnou vystřiženou scénou je také ta z divadelních záchodů předcházející likvidaci strážců Hitlerovy lóže. Je jí škoda, protože ve filmu to bez ní působí, jako by Fuhrera nehlídal nikdo víc než dva idioti u dveří. A ještě jeden příklad vlezlého střihu anebo spíše absolutní redukce a nenatočení: Ve výsledné verzi reaguje Zoller mezi dveřmi promítací kabiny na Šošanino "Musím se připravit na prolínačku" pouze nabídkou "Můžu vám pomoci?", ale v té původní i drze a polochlípně dodá: "Prosím vás! Už dva roky jsem nedělal prolínačku."

+

A krvavé finále? Původně bylo ještě syrovější a surovější, jak dokládá už třeba Tarantinovo líčení Šošaniny smrti: Trefí zakrvácenou dívku na podlaze do stehna a její tělo se svíjí bolestí. Stejně jako to udělal Rusovi na plátně, cupuje Šošanu jednou střelou za druhou na kousky... Vystřelí... Střela Šošaně odtrhne patu od nohy... Parabellum dopadá na podlahu, Frederick umře a naše mladá francouzská hrdinka leží na podlaze promítací kabiny v kaluži vlastní krve, tělo má prostřílené kulkami, nervová zakončení zdevastovaná bolestí, je zmrzačená a umírá... A dál? Veliký obraz Šošaniny obrovské tváře hledí do sálu plného nacistů a připomene nám Orwellova Velkého Bratra z "1984", sní Tarantino. "Chci něco vzkázat do Německa!" řekne Šošana z plátna. "Všichni chcípnete!" Jistě, působivé, nicméně v ještě nesestříhané verzi bychom slyšeli: "Chci něco vzkázat do Německa. Přerušuju tu vaši náckovskou propagandistickou sračku, abych vám, vy odporný německý svině, řekla, že všichni chcípnete.

+

A pak? Hlediště je doslova poseto rudou sprškou nohou, rukou, hlav, trupů a zadkům, končí Tarantino svou knížku způsobem, který už se do filmu neotiskl, a ve kterém chybí i následující, původně zamýšlené titulky. OPERACE KINO NAPROSTÝ ÚSPĚCH. HITLER MRTEV. GOEBBELS MRTEV. NORMANN MRTEV. ZOLLER MRTEV. VĚTŠINA NEJVYŠŠÍHO VELENÍ MRTVA. ČTYŘI DNY NATO NĚMECKO KAPITULUJE.

Přestože však tyto titulky chybí, Hitlerovo i Goebbelsovo zmasakrování jsme viděli na vlastní oči a vůbec poslední "lesní" scéna formální Landovy kapitulace na hranici se již ve verzích prakticky neliší, a stejně tak v knížce jako ve scénáři se udělá tečka větou, která je vzhledem k Tarantinově intenzivní snaze zabodovat, poněkud dvojsmyslná:

I think just this might by my masterpiece. A Petr Zenkl ji přeložil: Tohle by podle mě mohl bejt můj mistrovskej kousek.



Diskuse


Veterinář
21:35
8.10.2009

Poznámka
7:35
24.9.2009

jarda
19:05
21.9.2009

Scénář coby divadelní hra
IF
8:49
19.9.2009

I
12:17
18.9.2009

R.J.
11:37
18.9.2009

W
12:12
18.9.2009

Charlie
11:31
18.9.2009

MB
10:44
18.9.2009

X
11:24
18.9.2009

X
11:25
18.9.2009

Prochaj
11:31
18.9.2009

Mirek F.
11:50
18.9.2009

Mechis
16:41
18.9.2009

Oprava
IF
8:52
18.9.2009

Divák
8:12
18.9.2009

Oprava
8:55
18.9.2009

liberal shark
7:31
18.9.2009

IF
7:14
18.9.2009

j
j
7:04
18.9.2009

schatzi
3:28
18.9.2009

zyngruba
0:25
18.9.2009

počet příspěvků: 39, poslední 8.10.2009 09:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.