... a jiné kulty kreslíře Petra Kopla

Psalo se na Psu o Pánovi vzduchu, románu Ondřeje Neffa ukutému ve stylu Julese Verna, jehož hrdinou je agent setkávající se s postavami skutečných verneovek. Komunikuje s nimi nebo o nich aspoň slýchá anebo se (ještě lépe) přímo ocitá v destinacích, kde se populární příběhy Podivuhodných cest kdysi odehrály. Takže i v Karpatech.

Je skvělé, že podobnou metodu umožňující styk figur a návštěvy literárně ozvláštněných míst volí pro své knížky i Petr Kopl (nar. 1976). Asi nejlepším příkladem oné metody je jeho Dracula. Toho lze dnes koupit velmi levně, a to obzvlášť pokud si uvědomíte, že se jedná o publikaci kompletně kreslenou a poměrně objemnou.

Kopl, tvůrce nesmírně populární u dětí, kreslí bravurně, ale pozor. Staví výrazně na vlastním textu a na osobitému přístupu k předlohám. V případě Draculy se tudíž mladý Jonathan Harker hned v úvodu pouti do Transylvánie náhodou setká v londýnském vlaku s doktorem Watsonem, který vyráží za Psem baskervillským kamsi na blata, ač to vlastně ještě netuší. Snad si vzpomenete, že Sherlock tenkrát původně vlastně řešil případ „ztracené boty“ a že v Doylově románu vyslal svého nerozlučného přítele na blata napřed? Jako bych to viděl. Tak i Petr Kopl. Posloupnost respektoval a Harker - navíc - okénkem vagónu zahlédne siluetu samotného loučícího se Sherlocka! Tento pátrač se totiž tyčí po boku rovněž mávající Miny, budoucí Harkerovy ženy. Ona mává Jonathanovi, Sherlock Watsonovi. A aby asociací ještě přibylo, tak britské noviny dle Kopla téhož dne zaujatě informovaly i o nerudném profesoru Challengerovi, dalším to Doylovu klasickém hrdinovi známém hlavně z románu Ztracený svět o pravěké enklávě, co se zachovala do počátku dvacátého století v Jižní Americe. My však zůstaneme v Evropě a budeme sledovat agenta realitní společnosti Harkera až do Klausenburgu v Sedmihradsku, dnešním to Rumunsku, kde se mladík dočká dalšího „slavného“ spolucestujícího, totiž hraběte Telekeho z románu Tajuplný hrad v Karpatech.

I tuto knihu (známou u nás i z Brdečkova filmu), stejně jako zmíněný Ztracený svět a Psa baskervillského, Petr Kopl s obdivuhodným nadhledem, s jistou arogancí i s mladistvou lehkostí adaptoval v rámci svého cyklu Victoria Regina! Ale ještě k Jonathanovi.

Jak víte, dle Brama Stokera se tomu muži ohroženému starám „pijákem krve“ povedl až závratný únik z jiného karpatského hradu. Kopl to dodržel, avšak nebyl by to on, kdyby si opět něco málo nepřidal. A to? Mladík na útěku omdlí vyčerpáním přesně u kamenného náhrobku lupiče Lipse Tulliana (o kterém na Neviditelném psu zde).

Když se pak nešťastník Harker šťastně vrátí do Londýna k půvabné Mině, píše již veškerý tisk Spojeného království „pro změnu“ o vraždícím panu Hydovi, jenž Mistru Koplovi navíc bravurně zafunguje i v kůži doktora Jekylla co koroner. Právě u Draculova případu.

Extrémní provazování fiktivních světů ovšem nepovoluje uzly ani pak, i když si až nebezpečně pohrává s časem, takže se mj. ocitáme na aukci „královniných přívěsků“ z dobrodružství Dumasových Mušketýrů. I tenhle román, podotýkám, stačil již Kopl svobodomyslně upravit a překreslil ho.

Co ještě se na aukci draží? Snad d´Artagnanův kůň? Nikoli. Artefakty právě z případu Baskervillského psa. Přitom se setkáme i s Dorianem Grayem a zabrousíme do další z verneovek skrz Philease Fogga a jeho indickou choť (Cesta kolem světa za osmdesát dní). Stejně jako tomu bylo u Brama Stokera, je tomu ovšem dál i u Petra Kopla. Do přístaviště ve Whitby totiž za vichrné noci dorazí krutým hrabětem vyvražděná briga Demeter.

A kdo ji vítá? Snad vlci? Ne. Podle Kopla také hrdinové další verneovky Dvacet tisíc mil pod mořem. Samotného pátrání v oné věci se ovšem ujmou inspektoři Lestrade a Hopkins, známí opět z povídek o Holmesovi, které Kopl postupně zpracovává. Ale Sherlock osobně se v cause angažovat nemůže, to je vyloučeno. Tou dobou je ostatně v Anglii považován za mrtvého - po souboji s profesorem Moriartym u Reichenbašských vodopádů ve Švýcarsku.

Aby toho stále ještě nebylo málo, tak z lodního deníku brigy Demeter vysvítá, že jejím kapitánem byl jistý Ishmael Melville, což je odkazem na Bílou velrybu i jejího autora, který, a tady zbystřeme, už přece ani zdaleka nenáleží jen dobrodružné literatuře.

Dalších a dalších podobných propojení obsahuje Koplův Dracula přehršle přehršlí. Ale řekl bych, že tohle pro potřebu naší recenze-úvahy už stačí. Pokud bych přesto ještě užvaněně pokračoval, mohl by totiž vzniknout dojem, že i tahle zatrápená Koplova kniha není o ničem jiném než „o odkazech“. Což by byl veliký omyl. Jde o atmosféricky stylovou, hutnou, nit solidně držící a zevrubnou práci. Ano, pravda, Kopl se na pár místech inspiroval už jinou, starší adaptací, tou od filmového režiséra Coppoly, nicméně mírně. S Francisem Fordem Coppolou to nepřehání a bylo by ostatně těžké a nevděčné tenhle jeho film (s Gary Oldmanem jako zamilovaným Draculou) pominout.

Suma sumárum? Jsem rád, když můžu vyvrátit podezření, že jsou Koplovy odkazy prvořadě propagací jiných jeho adaptací. Jistěže, je tomu také tak, ale dá se horko těžko předpokládat, že by Kopl hodlal v budoucnosti kreslit i třeba Kafkův životopis. Přitom právě i Kafka v jeho Draculovi účinkuje.

Je těch odkazů moc?

A pokud zde vystupuje i pan Franz, a tedy skutečná historická osobnost, proč ne i sám Stoker? Nebo královna Viktorie? A proč zužitkovávat (zneužívat) i takzvaně vysokou literaturu? napadlo mě také v jeden moment. Nestačí i jen odkazy na dobrodružnou? Anebo nám snad zatoužil Petr Kopl svobodně dokázat, jak je dělítko mezi klasikou světa dobrodružství a světa klasiků mnohdy sporné?

Možná. Zrovna tak by se ovšem šlo ptát, proč v komiksu potkáváme Sherlocka Holmese a ne už třeba lupič-gentleman Rafflese, hrdinu románů Doylova švagra Williama Ernesta Hornunga? Protože je méně znám?

Jaká je vlastně asi filozofie-koncepce výběru? Jedna odpověď mě napadá.

Jak si vzpomenete, v anglosaském světě vyšly před časem rovněž knihy obdobné Koplovým a situované rovněž do času královny Viktorie. Jmenují se Liga výjimečných, stvořil je Alan Moore a jedna dokonce předkládá rozsáhlého průvodce světem sestávajícím čistě z lokalit a figur vytržených z dobrodružné látky dotyčného období. Nacházím ovšem rozdíl oproti Koplovi. Jaký? Zatímco klasik dneška Alan Moore docela vážně v oné stati mapuje „kde co“, náš klasik jen či především to, co se stalo již kultem takříkajíc nezpochybnitelným, co je už kultem kultů. Ne, pro víc nemá místo. I to je možná příčinou, proč staví hraběti Draculovi k boku i spisovatele Kafku. Oba se stali kultem. Ano, hrabě Dracula jako upír (a nikoli tedy jako Vlad Napichovač) byl „jen“ hrdinou dobrodružného románu. Franz Kafka oproti němu byl figurou skutečnou. Nicméně svorně, byť postupně se stali i figurami kultovními. Co dodat?

Nakladatelství Plus, Ondřej Neff a Petr Kopl zvažují spolupráci - minimálně tu na komiksové adaptaci Neffova Pána vzduchu. Ale právě tady by mohl vyvstat i rozpor. V čem? Možná v koncepcích. Osobně nepochybuji, že bude překonán, tedy pokud se vyvrbí, ale také proto, aby byl třeba překonán snáz, tu na něj upozorním. Zatímco Ondřej Neff „provazuje“ čistě, abychom tak řekli, protože pouze k verneovkám, Petr Kopl, ten je jako Orson Welles. Vztyčuje se nade vším, je obr a provazuje rovnou celé kulty. To je postmoderní, ocay, ale některýma očima viděno to je i lacinější přístup. Možná. „Dříti“ by to mezi Koplem a Neffem mohlo mimo to i tím, že první a mladší z nich už jednou „provazoval“ v těchže bodech, kde pak Neff, ale původně nespolupracovali, ba ještě o sobě nejspíš ani nevěděli. Kreslíř přesto už do svého světa zapojil Karpatský hrad, jak do samostatného alba, tak i do variace na Draculu, a nutně to zapojení pojal malinko jinak nežli Neff v Pánovi vzduchu. Na Petru Koplovi ovšem bude, aby se popřípadě přenesl přes třecí plochy svého původního vidění a propojení a fakticky tady (není to nakonec mnoho místa) i přizpůsobil Neffovi.

S Koplovým rozletem a jeho takřka nekonečnou adaptabilností to bude, mám pocit, možná čistě intuitivní akt.