Když jsem tak přemýšlel o názvu knížky Renáty Kiary Vargové, došlo mi, že je vlastně velice přiléhavý a vystihující životní zkušenost velké většiny z nás. Hledání domova pro duši je jednou ze základních lidských potřeb. Ale kde jej najít?

Podle úředních statistik je v Česku neuvěřitelných 432 tisíc rekreačních objektů. Rekreační objekt, chata, chatička, trampská bouda, chalupa na vsi. To vše jsou domovy pro duši. Ovšem jen na někdy, že…V městě máme přes týden domov pro tělo, tedy místo, kde pracujeme, studujeme, vyděláváme peníze. A tam venku, kde nám roste za chatou či chalupou naše bříza či náš smrk a zelenají se naše záhony, tam je domov pro duši. Poněkud si to tvrzení sice protiřečí, protože rekreační objekt je místo, kde využíváme tělo v míře většinou více než malé. Protože tam se pracuje hlavně tělesně. Nosí se prkna, tahají pytle s cementem, skládají cihly anebo desky z moderních materiálů, montuje se, kope se, zedničí se, maluje se, a když to vypadá hotové, hurá, jde se na zahradu. Ta zase zarostla!

Sice si tam „huntujeme tělo“, ale duše přitom pookřívá. Neb to tělo, zničené sezením na úředních a jiných židlích, se konečně dostává do pohybu. Já jsem o tom před lety napsal humoristickou knížku „Hurá na chalupu“. Najdete ji ještě na internetu.

Jenže od té doby se doba změnila. To sice takhle vypadá blbě napsané, ale je to fakt. Doba se změnila. Češi jako takoví zestárli a rekreačních objektů je jako máku. Staří trampové, co stavěli první chaty nad Svatojánskými proudy, na Sázavě anebo na Kačáku, už na nás koukají dávno seshora. A generace těch, co začali stavět chaty a opravovat staré chalupy někdy v sedmdesátých letech, už to má taky „za pár“.

Ovšem, rekreační objekt, to je hlavně rodina. Samotářských bungalovů je pomálu. Protože u nás jsme ještě, jak tvrdí progresivisté, poněkud zaostalí a žijeme rodinně. Středně věková část rodiny se stará o svoje staré rodiče a na krku jí často visí v mamahotelu jejich už velké děti. Dokonce někdy už s dalšími dětmi. Vnoučaty. A je to síla. Někdy je toho „rodinného štěstí“, jak říká kamarádka Madla, až moc.

Dle zastaralých zásad má muž zplodit dítě, zasadit strom a postavit dům. Oni by rádi stavěli, a staví se, ne že ne. Ovšem kvůli evropským předpisům doplněným českým úředním fanatismem a živeným bojovníky proti všemu nejde už dnes postavit skoro nic. A když, tak za miliony. Jako kdyby u nás žili samí potomci Rothschildů. Takže se nestaví činžáky a rodinný domek s pozemkem vyjde na cenu, že v porovnání s platy v Evropě by za to mohl být rodinný superdům někde na Riviéře.

Jenže, národ český je dějinami vytrénovaný. Z ničeho udělat něco. (Do Česka se přistěhovavší občané se tomu od nás pilně a rychle učí.) Máme tedy často mamahotely, staré rodiče, jeden či dva malé byty a tím vším masírovanou střední generaci. Navíc moderní doba přinesla nové vztahy, takže některé rodiny, a není jich málo, žijí podle hesla: „Karle, pocem! Moje děti a tvoje děti bijou naše děti!“

Takže znovu, co s tím? Heuréka! Heuréka! je zvolání při náhlém, nečekaném objevu, které znamená „našel jsem to“, „mám to“, a pochází ze starořečtiny. Máme přeci ty rekreační objekty! Často na vlastním pozemku! Na pěkném místě, kde to známe! Jde se na to! Upravíme či postavíme tam něco k trvalému bydlení!

Rodina se stmelí, muži se vzmuží, ale co samotná ženská? Jak ukazuje knížka, i když jste sice na pohled jemná, ba dokonce trochu plachá a esteticky založená žena jako autorka, můžete to vyřešit. Nejprve podotkněme, že skoro žádná žena není na světě úplně sama, ženy se rády druží a mnohé i množí, takže je tady jisté zázemí.

Prostě si usmyslíme tu starou chatu opravit, přestavět, nebo rozebrat a postavit tam něco, v čem se dá bydlet nastálo. Většina rekreačních objektů má dnes už elektřinu (tu autorka knihy z počátku neměla) a také nějakou vodu. Takže stačí už se do toho jen vrhnout. Dobré je přitom uvědomit si, že staré machistické, jistěže dnes již opovrženíhodné heslo, ba rčení skoro zakázané, tvrdící sexisticky, že „ženská vydrží víc než člověk“, stále platí. A pustit se do toho. Mimochodem, škoda že to rčení není napsané v němčině anebo angličtině. Tam se to odpouští. V Německu oblíbené zaklení „ Scheiße“ se u nás překládá například jako „a sakra“. V angličtině můj v Londýně vyrostlý kamarád, vědec a nositel titulu doktor, pokud chtěl své ženě naznačit, že by měla mlčet, s anglickým klidem pravil: „Shut up darling.“ Což politicky korektní čeština překládá jako „zmlkni, miláčku“.

Nepřemýšlejte o překladech, přátelé, a pusťte se do čtení. Tahle knížka má tu výhodu, že je psaná jako deník a doložena fotografiemi, a plná je zkušeností, co takové rozhodnutí obnáší. Popsána je i stohlavá saň byrokracie, kde u nás stále platí ona pověstná „Hlava 22“. Jak to popsal pan spisovatel Joseph Heller. Až po zkušenosti s řemeslníky, kterým dělá problémy uříznout dvě desky tak, aby pasovaly k sobě. Ale i o setkání s pány řemeslníky, kteří to skutečně umí.

Dočtete se, jak pomáhá rodina a jak váznou holínky v jílu. Co dělat, když okolí chaty vypadá jako staveniště Jižního Města za bolševika. Autorka se například nezapře ve své estetické rovině a líčí, jak když seškrábala jít z holínek, uplácala z něj mističky. Ty pak vypálila a dneska z nich nabízí sušené křížaly. To by chlapa nenapadlo ani za milion let.

Jo a taky se dočtete, že než vůbec začnete něco dělat, musíte si na pozemek objednat přenosný chemický záchod. Aby se les anebo louka kolem vás nezaplnila za pár týdnů „podpapíráky“. To zmiňuji proto, aby bylo jasné, že kniha je praktická.

Čte se to dobře, je to taková procházka tím, co může taková změna staré chaty s věkem nahlodanými trámy na moderní domek obnášet. A hlavně nakonec popisuje tu radost, že místo napůl shnilé chaty, co stavěl děda, kde sice bývaly krásné prázdniny a víkendy, stojí dům pro vaši duši. Dneska při všech těch mobilech a počítačích a desítkách televizních programů se tam nudit nebudete ani večer. Pokud vám to vlastní zahrada dovolí. A neusnete po setmění jako špalek. Ale co, ženy milují záhony a květiny a tak různě, že?!

Jo, a neděste se, pánové, že na titulní straně knihy se píše, že to je „Průvodce stavbou vlastního domu s obrazy emocí a tvořením pro radost“, Toho emočna je tam akorát, aby vás to potěšilo a nevyděsilo.

Na konci knihy se sice píše, jak autorka s kamarádkou popily kopřivový čaj, ale berte to s nadhledem. Každý jsme nějaký. Já rád třeba mátový, a taky je to vlastně plevel, co roste u nás u chalupy na stráni.

Renáta Kiara Vargová : DOMOV pro tělo i duši. Nakl. Eminent, 2018.