Václav Havel se odkryl s otevřeností nevídanou u exhibicionistů z Hollywoodu a přímo neslýchanou u člověka, který o sobě s oblibou tvrdí, že je programově do sebe uzavřen jako málokdo.

Učinil tak v knize Prosím stručně, kterou připravil společně se snad nejlepším dnes žijícím českým novinářem, Karlem Hvížďalou, a vyrazil tím dech možná i těm z nás, kteří si až dodnes mysleli, že ho znají.
Pakliže měl v úmyslu právě tohle, nemohlo se mu to dílo zdařit lépe.
Pakliže měl ale v úmyslu napsat svůj politický testament, bude si muset počkat na někdy jindy.

Ta knížka má zajímavou stavbu. Zahrnuje poznámky a úkoly, které Havel psával kdysi zaměstnancům presidentské kanceláře a dalších úředních zařízení. Pak také zahrnuje poznámky, které si Havel psal ve formě bezmála deníkové, hlavně během svého nedávného pobytu v Americe, a pak také během pobytu na svém milovaném Hrádečku. Nejdůležitější mi přijde, že knížka zahrnuje také Havlovy odpovědi na otázky Karla Hvížďaly, otázky sice navýsost zdvořilé a kladené s úctou, avšak nicméně otázky na tělo. Takhle se dovede v Čechách vyptávat jedině Hvížďala a stále rostoucí řada jeho rozsáhlých, knižně vydaných rozhovorů nechť je mi důkazem.

Právě to složení ze tří tak různorodých přístupů způsobuje, že se Havel obnažuje někdy až překvapivým způsobem. V řeči anglické se tomu říká, že ukazuje i bradavice (warts and all). Typický příklad: na několika místech Havel zdůrazňuje (a, pokud vím, zdůrazňoval to po celou dobu svého presidentování), že jestli k něčemu neklesne, bude to kabinetní politika, bezmála politikaření za zavřenými dveřmi. To zní samozřejmě náramně ušlechtile. V praktické politice to ale asi není možné. Nevím, nikdy jsem se do aktivní praktické politiky nepletl, takže mohu hovořit jenom jako pozorovatel. A právě jako pozorovatel s obrovským údivem zjišťuji, že Havlovi během jeho presidentování vůbec nevadilo si tu a tam zaintrikovat za zavřenými dveřmi. Jak řečeno, ono to asi jinak ani nejde, my lidé už zkrátka jsme takové nádoby hříšné. V každém případě, rozpor mezi slovy Václava Havla, že by se k něčemu takovému nesnížil, a činy Václava Havla, kdy takové věci, někdy i s úspěchem, ba často i z vlastní iniciativy, zkusil, ten rozpor mi nesedí. Nevadí mi, že tak činil. Vadí mi, že tak mluvil.

Takových drobných rozporů mezi Havlovým myšlením a jeho činy sám autor, právě rozpory mezi poznámkami ze své politické činnosti, zápisy z deníku a odpověďmi na Hvížďalovy otázky, naznačuje víc. Nelze říci, že by mu byly všechny vždycky ke cti. Ke cti mu ale je, že se k nim přiznává.

Ke cti mu ale moc není, když přiznává něco, o čem ani neví, že to přiznává: nepříjemnou neznalost. Jde o autorovy zážitky z Washingtonu během jeho výpravy do archivu (nikoliv knihovny!) Kongresu. Havel považuje zkušenosti z Georgetownu, což je čtvrť pro horních deset tisíc v hlavním městě Spojených států, za pravý obraz a odraz toho, co se v té dobré zemi děje. Ať už jde o maličkosti (dostal k jídlu něco, co se jídlu nepodobalo ani chutí ani vůní, a když chtěl alespoň slánku, ani té se mu nedostalo), nebo o věci podstatnější (názory na lidi, s nimiž se setkal). Pokud se těch potravin dotýče, kdyby se poptal kdekoliv jinde než v Georgetownu, snad s výjimkou některých snobštějších částí New Yorku, zjistil by, že amerických horních deset tisíc podléhá pravidelně nejrůznějším dietním šílenstvím a on měl právě tu smůlu, že mu byl předložen pokrm v době, kdy tzv. věda tvrdila, že sůl je, pokud jde o lidské zdraví, naprostá metla. Pokud se dotýče obdivu, že prohravší americký presidentský kandidát John Kerry, který se najednou dostavil na večírek s Havlem u bývalé ministryně zahraničí Madeleine Albrightove, měl o něm takové znalosti, stačilo si uvědomit pár maličkostí jen pouze zdánlivých. Třeba tu, že ten pán, kromě prohrané presidentské volby, má za sebou také dvě desítky let v americkém Senátě, tudíž je zvyklý, že se nikam nedostavuje náhodou a že než jde kamkoliv na návštěvu, dostane seznam očekávaných hostí a jeho poskoci mu připraví tzv. povídací body (talking points), aby řeč nestála.

Kdyby to byly pouze Havlovy postřehy, budiž, ale on z nich tu a tam činí poměrně dalekosáhlé závěry. U člověka tak hluboce filosofujícího jako Havel by jeden takovou povrchnost prostě neočekával.

Stejně tak by u člověka, který se představuje světu jako vrchol mírumilovnosti, snad kromě Dalajlámy, málokdo očekával tolik žlučovitosti ve vztahu k jeho politickému soupeři. Václav Havel prostě nemůže Václavu Klausovi přijít na jméno. To se stává, že mají dva lidé odlišné názory, ale není zrovna nezbytné kvůli rozdílnosti názoru podsouvat politickému soupeři ty nejhorší možné povahové vlastnosti. Nejen, že to většinou ani není pravda, ale navíc to často vrhá krajně nepříjemné světlo na samotného podsouvajícího. Havel líčí své rozpory s Klausem tak, jak je vidí on. Kdyby o nich měl psát Klaus, patrně by je viděl alespoň trošku jinak. Pravda asi bude, jak už se to většinou stává, někde uprostřed, pakliže ovšem nějaká taková pravda vůbec je.

Kromě toho, Havel několikrát dává najevo, jaký vliv na něj má ten či onen z jeho bývalých kolegů disidentů. V převážné většině jde o bývalé komunisty, kteří měli v roce 1968 tu zatracenou smůlu, že chtěli možná trochu jiný komunismus než sovětští mocipáni, leč nicméně chtěli komunismus. Čili chtěli řád, který se má k demokracii zhruba tak, jako se Havel má k uměleckému řezbářství: ví, že je, dokonce to někdy možná viděl, ale sám by to neuměl, i kdyby na tom záleželo jeho přežití. Můžu připustit, že se z toho či onoho komunisty postupem let stane zcela upřímný demokrat, byť tomu nijak moc nevěřím, ale člověk někdy, ve chvíli slabosti, věří i tomu, že je země kulatá, tak proč neuvěřit fámě o úplném prozření bývalého komunisty. Přesto ale mám pořád na myslí jiné Havlovy výroky. Jako třeba ty, které říká Hvížďalovi. Jeho generace, tvrdí Havel, a já tvrdím, že oprávněně, a vůbec pokolení všech nás, kteří jsme, ať už jakkoliv, prošli vládou jedné strany, je k nepotřebě, a už aby nás nahradili lidé mladší, kteří diktaturu proletariátu znají už jen z učebnic dějepisu. A někdy ani z těch, dodám zcela drze.

Nicméně: Klaus se na většinu bývalých disidentů dívá bezmála opovržlivě jako na nepříjemné zkrachovalé Don Quijoty, kteří žijí v minulosti a nemají co nabídnout ani současnosti, natož pak budoucnosti. Má své velice oprávněné důvody. Ovšem Havel se zase s neméně hlubokým opovržením dívá na ty, kteří říkají, že je nějaké iluzorní ideály zajímají méně než loňský sníh a že země potřebuje vytáhnout z marastu, v němž se nachází. I on má své velice oprávněné důvody.

Oba mají svým způsobem pravdu. Lidské společenství totiž nezbytně potřebuje idealisty, ba víc, snílky, kteří se snaží dohlédnout až za obzor a najít za ním svět, v němž by lidstvo žilo slušněji, než žije dosud. Ale stejně tak potřebuje lidské společenství prakticko-pragmatické vůdce, kteří nad sny a ideály pokrčí rameny, někdy, byť ne vždy, je cynicky označí za naprostý, ale naprostý nesmysl a odpoví výlevem Alfreda Jarryho ze hry Král Ubu, kterou v nádherném překladu Prokopa Voskovce kdysi dávno v pražském Divadle Na zábradlí řídil muž, který vlastně z Havla udělal divadelníka: režisér Jan Grossman. Ten výlev zněl: Hovnajs. Hovnajs, přátelé. Do práce!

Až se jednou dějiny otočí a podívají se na onu prapodivnou dobu, jíž Češi právě v těchto letech procházejí, naštvou asi jak Havla, tak Klause: uznají je oba za kladné hrdiny.