Jiří Voskovec a Jan Werich jsou dnes doslova ikonami moderního českého divadelnictví. A o jako takových se o nich poslední léta píše, filmuje či jinak nahrává tolik, že to vypadá, že se nynější společnost snaží citlivě zaplácnout díru úředního mlčení, které oba pány obklopovalo za vlády jedné strany.

Některá ta díla jsou lepší, jiná horší. Některá vede k jejich vzniku čistá úcta k tomu, co ti dva dokázali, jiná zase vlna konjunktury a bezbřehé sensacechtivosti.

Voskovec + Werich: Dialogy přes železnou oponu pánů Františka Cingera a Karla Koliše patří k dílům, která jsou postavena na úctě a snaze dobrat se toho, co vlastně udělalo ze dvou klaunů tak důležité postavy moderní české kultury.

Pakliže se domníváte, že jste jména autorů už někde četli nebo slyšeli, nepletete se: tato dost neobvyklá dvojice způsobila vydání dvoucédéčkového souboru Poslední forbína, což byly rozhovory, které Voskovec s Werichem natočili ve Vídni v roce 1974.

Neobvyklá dvojice? Zajisté. František Cinger je novinář a spisovatel. Karel Koliš původně vystudoval chemickou technologii. František Cinger je o osm let mladší než jeho spoluautor. Logicky, Karel Koliš je o osm let starší než František Cinger.

Ale proč ne? Voskovec s Werichem sice byli zhruba stejně staří, ale jejich osobní minulosti se lišily přímo kromobyčejně.

Cinger s Kolišem se soustřeďují na dobu zhruba vymezenou vynuceným odchodem V+W (a jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka) do Ameriky a končící jejich odchodem z tohoto světa v letech 1980 (Werich) a 1981 (Voskovec).

Velice zasvěceně mapují složitou situaci, do níž se Voskovec s Werichem vrátili po skončení druhé světové války, i dramatické okolností zjištění, že v nových okolnostech se jim přestalo dařit psaní nových her. Osvětlují také poměrně podrobně pozadí Voskovcova rozhodnutí, že Československo, které tehdy zcela otevřeně směřovalo ke komunismu, se nesnese s jeho svobodomyslností. Všímají si mlčení, které v padesátých letech minulého století (nuceně) zavládlo mezi oběma umělci. Rozebírají okolnosti Voskovcova věznění na Ellisově ostrově proto, že ho jeden český politikář udal, že prý chce do Ameriky zavést komunistické manýry. A popisují léta setkání i osudy obou osobnosti, včetně jejich zoufalé snahy spolu ještě něco vytvořit, něco, co by se možná opřelo o jejich komické vidění, ale co by také naznačilo jejich vidění světa. K tomu ale nakonec nedošlo.

Cinger a Koliš přiznaně používají nejrůznějších již dříve zveřejněných podkladů, ať už jde o rozhovory nebo dopisy či vzpomínky jiných, hovoří ale také sami s řadou pamětníků. Jejich zásluhou je, že všechny tyhle nejrozmanitější podklady dovedou spojit do zajímavého vyprávění a (hlavně) uvést do souvislostí doby.

Jenže právě tahle snaha o zaznamenání souvislostí doby způsobila jednu zásadní chybu. Jistě, tato část vyprávění sice věrně označuje Voskovcovo myšlení v té době, jenže, přírodě žel, na několika místech jde o autorský komentář, a ten mohl (a měl) být zasvěcenější. Jde hlavně o dobu tzv. mccarthismu, kdy republikánský senátor Joseph McCarthy vedl výbor pro vyšetřování tzv. neamerické činnosti. Mnozí, včetně Voskovce (a tudíž potažmo i Cingera s Kolišem), popisují tuto dobu za tragické období moderních amerických dějin. Inu, jak se to vezme. S odstupem doby se zjišťuje, že on ten McCarthy přece jenom nebyl takový šílenec, že viděl komunisty (či jejich nahrávače) po celém spektru amerického společenského života. S odstupem řady desítek let odtajnila americká vláda, že ve čtyřicátých letech minulého století se jejím odborníkům podařilo prolomit kódování sovětského spojení mezi nejrůznějšími spolupracovníky sovětských výzvědných služeb v Americe a jejich řídícím střediskem v Moskvě. Akce se jmenovala Venona Decrypt a je zcela pochopitelné, že McCarthy mohl dostávat (a dostával) od amerických zpravodajských služeb některá (rozhodně ne všechna) jména, aniž by mu patřičné úřady mohly říci, odkud je mají. Americké úřady, když tuto akci nakonec zveřejnily, uvedly řadu důvodů, proč ji nemohly zveřejnit dříve. Ty důvody se nápadně podobají příčinám, kvůli nímž Britové dlouhá léta mlčeli o tom, že prolomili kód německých spojení prostřednictvím stroje jménem Enigma, ale to už je zase o něčem jiném.

Podstatné je, že se Cinger s Kolišem měli a mohli na celou tuto dobu podívat trochu kritičtěji než jen ve světle Voskovcova názoru. Totéž platí o jejich chybějícím komentáři k Voskovcovým záporným tvrzením o bývalém americkém presidentovi Richardu Nixonovi a mnohem kladnějším názoru na jeho předchůdce Lyndona Johnsona. Činil tak ve světle americké účasti ve vietnamské válce, aniž by si uvědomil, že Spojené státy dostal do té oblasti všemi zbožňovaný John F. Kennedy, do bahna je zatáhl právě Johnson a z Vietnamu je dostal právě Nixon.

Komentáře o Ronaldu Reaganovi jsou totéž v bleděmodrém.

Jistě, Voskovcovy názory dokreslují jeho osobnost a je zcela možné, že na kritický komentář autorům nezbylo místo (nebo čas), ale je to nedostatek.

Naštěstí nikoliv podstatný.

Jiří Suchý ve své předmluvě tuto knížku přivítal. Po zásluze. Je to úctyhodné dílo. Na rozdíl od mnoha se některých více či méně pikantních osobních záležitostí dotýká taktně, bez jakéhokoliv neslušného šťourání. Že se oběma (Voskovcovi i Werichovi) líbila děvčata, to nemá nic společného s jejich uměleckou prací a jejími výsledky.

Knihu, doplněnou dvěma soubory dobových fotografií, z nichž některé nebývaly veřejnosti příliš známé, vydalo pražské nakladatelství BVD. Upravilo ji tak, že se velice dobře drží i čte. Za to dík.

V srdci Evropy by toto dílo mělo být k mání ve všech slušnějších knihkupectvích, čtenáři za mořem slané vody ji mohou objevit na stránkách internetového obchodu www.czech-books.com.

Stojí to za to. Alespoň pro ty, kteří chtějí vědět, kdo a jak formoval špičkovou českou moderní kulturu.