(recenze)

Caleb Carr je historikem vojenství. Žije v americkém státě New York, vydává odborný čtvrtletník Military History Quarterly, píše do prestižních listů, např. The New York Times, Time či The World Policy Journal. Právě v něm se v roce 1996 poprvé objevila rozsáhlá Carrova stať na téma, které dalo název i knize, kterou česky v zasvěceném překladu Viktora Faktora vydalo nakladatelství Práh. Carr se podjal podat dějiny vojenství a válek ze specifického pohledu, který je určen základním hodnotícím měřítkem: nakolik se válečný konflikt odehrává výhradně na vojenské půdě, je střetem profesionálně připravených týmů a armád, nebo nakolik tento konflikt zasáhl do života civilistů. Nakolik se jedna či druhá válčící strana omezila na dobytí protivníkových vojenských a strategických pozic, odzbrojení jeho armády, zneškodnění jeho sil, nebo naopak zda zvolila genocidní techniku plošné likvidace civilního obyvatelstva, rabování technického zázemí, tedy nakolik šlo o souboj s danými pravidly, a nakolik o loupež a masakr.
Carr předložil vlastní výklad dějin vojenství, válečných technik a jejich politických předpokladů právě podle tohoto dělícího měřítka, aby dospěl k závěru, že genocidní, masakrující a loupeživá válka, která postihuje civilisty, nikterak nezapojené do konfliktu, vykazuje veškeré znaky jevu, kterému v moderní době říkáme terorismus.

Teroristou je pro Carra takový válečník, který se snaží silou změnit postoje obyvatel napadené země vůči jejich vlastnímu politickému systému a reprezentaci. Jinými slovy zbavit je loajality k vlastnímu politickému životu s jeho pravidly, modely a vůdci, a přimět je k převzetí modelů, pravidel a vůdců zvenčí vnucených, reprezentovaných útočníkem a jeho zájmy. Taková válka je podle Carra teroristickým činem právě pro tento svůj propagandistický náboj. Teroristovi nestačí ukořistit území a materiální bohatství, on potřebuje získat mentalitu lidí na obsazených územích. Vynucuje si jejich zradu na původních ideách. A činí tak s velikou demonstrativností, okázalostí, pompou. Terorista obrací své zbraně ne proti ozbrojenému protivníkovi, s nímž si předem dohodl válečná pravidla, nýbrž proti neozbrojenému civilistovi, který nemá nejmenší šanci se bránit. A tuto zavrženíhodnou a z hlediska vojenství odpudivou taktiku navléká terorista do vznešených slov o ideálu, pravdě, hodnotách, které musí hájit před (ze zálohy napadeným) nepřítelem.

Terorista není voják, ale terorismus vykazuje všechny znaky války. Teroristé jsou vycvičení ve vojenských dovednostech, ale jejich metody patří do sféry organizovaného zločinu – únosy, atentáty, výbuchy letadel. Vše, co tak dobře známe zejména z druhé poloviny 20. století – a to globálně – od Severního Irska po nálety Al Kajdy na World Trade Center a Pentagon v roce 2001. Všechny tyto akce splňují znaky organizovaného zločinu, ale zároveň jsou vyhlášenou válkou hodnotám, které útočník hodná zlikvidovat. Tyto hodnoty jsou ztělesňovány vládami, státy, ale někdy dokonce jen obecně demokratickým systémem, který překáží totalitně uvažujícím teroristickým vůdcům v šíření jejich zájmů, a který se bohužel tak často zdá být bezbranným, slabým, neschopným účinné sebeobrany či dokonce odvety. Caleb Carr však vyúsťuje svou knihu v konstatování, že právě proto, že terorismus je ve své podstatě válkou, je třeba na něj vojensky odpovídat, chovat se jako napadená strana v regulérní, i když neregulérními prostředky vedené válce. V tom je Carrův názor shodný s postojem Spojených států, které ústy svého presidenta Bushe po napadení Al Kajdou přijaly tento útok jako vyhlášení války. Bush doslova tehdy řekl: „USA jsou ve válce.“ Jako svého druhu ozvěna na tuto větu odpovídali političtí reprezentanti mnoha zemí, dokonce i tehdejší český premiér Miloš Zeman slovy: „S teroristy se nejedná, s teroristy se bojuje.“

Studie Caleba Carra je příležitostí k zamyšlení nad povahou dějin z vojenského hlediska. Carr hodnotí jednotlivé konflikty a vojevůdce, a dochází k závěru, že to podstatné, čím se vyznačuje teroristická válka současnosti, má velice hluboké historické kořeny. Carr nás provází dějinami nejprve evropskými, a to od starověkých geopolitických expanzí, přes nájezdy evropských válečníků do Nového světa, zejména si všímá chování španělských a portugalských conquistadorů v Jižní Americe, kteří naplňují až po okraj všechny známé definice terorismu a teroristické války.
Carr ale největší část své práce věnuje dějinám novověkým, zejména období po napoleonských válkách. Tehdy se totiž poprvé ve větší míře objevuje v teorii i praxi vojenství doktrína omezené války. Tedy konfliktu vedeného vojenskými profesionály stranou od civilního života, civilních cílů. Prvním vojevůdcem, který si podle Carra uvědomoval praktické přednosti omezené války oproti plošné genocidní válce, byl německý panovník Friedrich Veliký. Byl to právě tento pruský král, kdo zaváděl vysoce profesionální armádu, počínaje drasticky vymáhanou a otrocky poslušnou kázní, výcvikem vojáků, zaváděním povinných uniforem a dalších znaků, které odlišovaly profesionální armádu od civilních bojůvek. Friedrich Veliký tím sledoval právě omezení vojenského a válečného stavu do podoby střetu kvalifikovaných armád, aniž by se to dramaticky dotklo civilního obyvatelstva. Je nutno říci, že Friedrich Veliký byl se svou strategií úspěšný. Zatímco jeho Prusko bylo už před nástupem Napoleona důležitým a mocným hráčem na geopolitické šachovnici, jiné země procházely určitým mocenským úpadkem (jako Rakousko) či dokonce mizely z evropské mapy úplně (jako Polsko).

Caleb Carr na mnoha místech svých Dějin terorismu varuje před tím, aby státy ohrožené či přímo napadené terorismem, užívaly odvetných opatření, která mají stejné rysy jako teroristický útok. Totiž aby směřovala proti civilnímu obyvatelstvu. Taková strategie se, jak Carr píše, nikdy v dějinách nevyplatila a vždy se ve svém důsledku obrátila proti tomu, kdo ji využil. Názorně to lze demonstrovat na válce, kterou USA vedly ve Vietnamu. A z podobného kořene vyrůstá trvalá a dodnes nevyřešená hrozba mezinárodního terorismu, nesoucí jméno Al Kajda. Caleb Carr nachází opět příčiny v posílení moci a síly této teroristické struktury v časech, kdy USA podporovaly protikomunistický – v podstatě opět teroristickými prostředky vedený boj mudžaheddínů v Afghánistánu.

Carrovy Dějiny terorismu jsou užitečnou knihou ne snad pro nějaké nové poznání faktů, nýbrž pro nové seřazení souvislostí, v nichž se historická fakta dají nově interpretovat. Což je konec konců nejvyšší meta, jíž může novodobá historiografie dosáhnout.

(Psáno pro Česká média)