29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Debata, kterou potřebujeme jak prase drbání

12.6.2009

Politolog Jacques Rupnik společně s novinářem Karlem Hvížďalou se domnívají, že demokracie (ta v Čechách) se unavila příliš brzo. Vydali o tom v nakladatelství Portál knížku rozhovorů, které spolu vedli několik posledních let. Knížku jménem Příliš brzy unavená demokracie by měl Příliš brzy unavená demokraciečíst každý, koho zajímá, kde je Česká republika, kde je Evropa, kde je zbytek světa, a kam všichni tři (a každý zvlášť) směřují. A ten, kdo tu knížku bude číst, by si měl pravidelně ověřovat, do jaké míry může s názory, které autoři vyjadřují, souhlasit. Ta knížka totiž ohromně provokuje. A to je dobře.

Začneme tím, že rozsáhlé rozhovory, které vydají na knížku, umí v Čechách, ale i jinde ve světě, dělat málokdo. Hvížďala patří k tomu málu, ba dalo by se říci, že je v řadách toho mála na předním místě. Nepouští se do žádných exhibic, aby každý věděl, jak je ohromně chytrý, náramně vzdělaný, skvěle sečtělý a kdo ví, co ještě. Z jeho otázek je sice zřejmě, odkud vychází názorově a kam jde, ale pro něj je nejdůležitější, že hrdinou, nebo alespoň protagonistou knížky je zpovídaný, nikoliv zpovídající. Umět podřídit svoji vlastní osobnost osobnosti partnera v rozhovoru, to je úkol nad mnohé těžký. Chce to nesporně nadání až nevšední, umění naslouchat, ale chce to také ohromnou dřinu.

Jacques Rupnik je osobností nesporně přitažlivou: mezinárodní dítě, které žilo až do doby kolem puberty v Čechách, které rodiče v rámci událostí roku 1968 odvezli do Francie, kde vystudovalo, aby pak ve studiích pokračovalo v Americe a nakonec učilo politické vědy na universitách jak ve Francii, tak v Americe. Takové dítě musí mít ohromný rozhled. A je-li navíc ještě moudré ... čímž se dostáváme k jednomu důležitému zádrheli. Zajisté, při pozorném čtení čtenář vidí, jak se s postupem doby Rupnikovy názory vyvíjely a tříbily. Jenže několik společných jmenovatelů jim zůstalo. A právě ty vzbuzují nepříjemné otázky.

Jacques Rupnik se má v první řadě za Evropana. Evropská unie je pro něj málem smyslem života. Ovšem ve chvíli, kdy si s Hvížďalou notují o úloze tzv. elit, začne se celá pracně vybudovaná stavba kymácet. Rupnik sice připouští, že Evropská unie původně vznikla jako společenství čistě hospodářské, ale trvá na názoru, že vývoj toto společenství zcela logicky vede k tomu, aby se stalo politickým tělesem s úlohou a nástroji jakéhosi státu, který vládne ostatním státům.

Ta logika má několik drobných chyb. V první řadě je to ono ohánění se elitami. Ty totiž jsou jevem pohříchu nedemokratickým. Sebe si vážící národ prostě nemá moc rád, když mu někdo říká, hele, já jsem chytřejší než ty, a tudíž vím, co je pro tebe nejlepší. Tohle je postup poněkud urážlivý. Zajímavé ovšem je, že věci, které tzv. elitám projdou v Evropě, znamenají v Severní Americe, že se stanou terčem obecného výsměchu. Třeba jen tím, že jim zbytek národa přezdívá „vejcové hlavy“ (egg-heads), a nemyslí to zrovna pochvalně.

Ale i tak, Rupnikovy názory jsou zajímavé už proto, že by měly vyburcovat pořádnou, zasvěcenou debatu, čili debatu, k níž dodnes v Evropě nedošlo.

Zvláštní zmínku ale zaslouží Rupnikovy vývody o Severní Americe. Jsou založeny na nepříjemně úzkém výběru stanovisek právě zmíněných vejcových hlav, které většina Američanů nebere vážně. A navíc si Rupnik ani nedal práci, aby si ověřil některé skutečnosti. Tak například, spolu s většinou ostatních vejcových hlav, pevně věří, že vítězství George W. Bushe v souboji o Bílý dům v roce 2000 byla vlastně bezostyšná krádež a že pravým vítězem měl být Al Gore, jinak též známý tím, že vlastnoručně vynalezl Internet (to se hoši matematičtí ze švýcarského CERNu a z amerického vojenského komunikačního výzkumu s jejich ARPANETem museli divit!). Důkladně podrobný a zveřejněný průzkum ale přesvědčivě dokázal, že tomu tak není a nebylo a že naopak to byl Gore, kdo zkusil okrást svého soupeře.

Stejně tak Rupnik věří, že za současnou hospodářskou krizí stojí deregulace peněžních trhů v USA. Opět, skutečnost je nepříjemně jiná: v úplném pozadí totiž stálo regulační nařízení, že americké peněžní ústavy musí začít poskytovat půjčky (a hypotéky) bez ohledu na to, zda má dlužník na splacení. Bill Clinton tak chtěl odbourat diskriminaci. To se mu ovšem náramně povedlo.

Rupnik se též domnívá, že Franklin Delano Roosevelt a jeho Nový úděl (New Deal) byl pro Američany a jejich hospodářství zásahem přímo nebeským. Odborné ekonomické studie ale soudí, že naopak, a dále dovozují, že ten projekt byl čistě fašistický. Vycházejí přitom z pojmu, který obrací některé zavedené myšlenkové postupy vzhůru nohama. Na rozdíl od dnes přijatého vnímání totiž vidí fašismus jako levicové hnutí a dovozují to slovy samotného Il Duceho Benita Mussoliniho, který, mimochodem, dlouhou dobu byl spolu s Vladimírem Leninem členem dvojčlenného klubu vzájemných obdivovatelů. Že se pak cesty obou hnutí trochu rozešly, nic nemění na dnes již doložených důkazech, že fašismus a socialismus, jak ten národní v Německu, tak ten mezinárodní v SSSR, potažmo komunismus, jsou vlastně jen různé větve téhož stromu. Tohle ale Rupnik velkoryse přehlíží.

Stejně tak je velice mělké Rupnikovo hodnocení Baracka Obamy. To by ale vydalo na knihu nejméně tak tlustou jako je Rupnikův rozhovor s Karlem Hvížďalou.

Pro české čtenáře budou patrně nejzajímavější pasáže, které se týkají středoevropské kotliny, jejího místa v Evropě, a budoucnosti Evropy v širém světě vůbec. Jak už řečeno, i tady je Rupnik často poněkud rozporuplný, ale i přesto je výtečně informovaný. Bez této rozporuplnosti, místy až provokativní, ovšem nemůže začít žádná pořádná debata. Česká republika i Evropa by si takovou debatu zasloužily jako prase drbání.