20.4.2014 | Svátek má Marcela


KNIHA: Čte se to jako nejlepší detektivka

12.12.2011

Karel Hvížďala rozmlouvá s architektkou Evou Jiřičnou

Jmenuje se ta knížka Prostory a dialogy Evy Jiřičné a těch 222 stránek přelousknete bez dechu.

Eva Jiřičná je česká architektka, která se stala architektkou původně snad hlavně kvůli tomu, že se dozvěděla, že to není zaměstnání pro ženské a že se v něm jako ženská jenom těžko (pakliže vůbec) uplatní.

Eva Jiřičná se prosadila nejdříve v Anglii, v zemi, která byla v té době v posuzování ženských schopností snad ještě konservativnější než srdce Evropy. Stručně řečeno: dosáhla tam poct, jakých nedosáhla většina mužů. Ale o pocty nejde. Stala se v první řadě velice vyhledávanou architektkou, jejíž práce jsou svěží a původní. Necítíte z nich žádnou schválnost. Cítíte z nich snahu potěšit oko zákazníka i oko veřejnosti a nezničit při tom všem přírodu kolem. Každý z těchto úkolů je ohromně složitý sám o sobě. Plnit je všechny, a plnit je se ctí tak, jako je plní Eva Jiřičná, to vyžaduje, aby si člověk pořídil klobouk na smekání.

Už z tohoto stručného náznaku snad plyne, že život Evy Jiřičné byl a dodnes je velice napínavý. Eva Jiřičná si svou prací a životem vůbec vydobyla právo na své vlastní názory, jakkoliv se někdy vymykají tomu, čemu se říká normál (jiní tomu říkají zlatá střední cesta a zasvěcenci tvrdí, že ta cesta je strašně nudná).

Eva Jiřičná se v životě zcela zřejmě nikdy moc nenudila.

Karel Hvížďala je znám jako autor řady vynikajících celoknižních rozhovorů. Je vždy skvěle připraven, ale hlavně: dovede se, jak se říká, upozadit. Zeptá se, a pak nechá mluvit své spolubesedníky. Bere své rozhovory tak, že nejsou o něm, ale o těch, s nimiž hovoří. To, že někdy prozradí i sám sebe, to k rozhovoru patří. Ostatně, jaký by to asi byl rozhovor, kdyby názory měl jen dotazovaný, zatímco tázaný byl jenom odrazovým můstkem.

Karel Hvížďala je v tomto směru dokonalým novinářem, který považuje své hrdiny za události a nepovažuje za událost sebe. Jeho osobnost se sice do určité míry projeví už samotným výběrem hostů, ale i tady někdy dochází mezi jeho čtenáři k nedorozuměním (či neporozuměním). Kupříkladu: před poměrně drahnou dobou sepsal Karel Hvížďala rozhovor s Václavem Havlem. To bylo ještě v době, kdy byl Havel v tehdejším Československu persona non grata. Ostatně, Hvížďala také: bydlel v západním Německu, aniž by s tím souhlasily tehdejší československé úřady, a ještě navíc pravidelně vysílal štvavě pravdivé zprávy prostřednictvím Svobodné Evropy. Později pohovořil s tehdejším českým premiérem Václavem Klausem. A ještě o něco později pohovořil s tehdejším kandidátem na úřad českého presidenta Janem Švejnarem. Našli se tací, kteří mu to vyčítali: jak může takhle lítat ode zdi ke zdi?

Jak? Prostě: ti tři pánové tehdy, kdy s nimi (s každým zvlášť) mluvil, vytvářeli okamžité české dějiny. Jako novinář se zajímá o to, co je nové, co nějak ovlivňuje dění v České republice.

A Eva Jiřičná je snad nějak nová, ovlivňuje nějak současné dění v Čechách?

Odpověď na obě otázky zní: ano.

Totiž: ačkoliv se Eva Jiřičná původně vdala za spolužáka Martina Holuba, po příchodu do Londýna v roce 1968 se manželství rozpadlo a krátce poté vznikla dvojice s dalším českým přistěhovalcem Janem Kaplickým. Ti dva se znali už ze školy. V Anglii je daly dohromady původně okolnosti. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Československo tenkrát neuskutečnilo obchod století: za dva tisíce slov získalo pět tisíc tanků. Jenže to jsou všechno jen takové dohady. Podstatné je, že Jiřičná s Kaplickým žila celé jedno desetiletí a že když se ti dva rozešli, nebylo to v nepřátelství až za hrob. Kaplický byl jako člověk snad až příliš svérázný, takže, když se to tak vezme, už to, že s ním Eva Jiřičná vydržela takhle dlouho, je obdivuhodné.

Tohle by nebylo nakonec tak podstatné, kdyby Eva Jiřičná o mnoho let později nepůsobila v porotě, která rozhodovala o vítězích architektonické soutěže pro výstavbu nové Národní knihovny, a kdyby v té soutěži nezvítězil Jan Kaplický se svým velice rozporuplným návrhem, kterému se tu posměšně, tu s obdivem říkalo "blob". Ten návrh vzbudil v Čechách vášně na místech nejvyšších i nejnižších, a je tudíž logické, že se Karel Hvížďala vyptává, jak to bylo doopravdy. Mnozí totiž ve svém nesouhlasu neváhali sáhnout k osobním útokům, takže tvrdili, že návrh vyhrál jedině proto, že Eva Jiřičná mívávávávala techtle-mechtle s Janem Kaplickým. To architektka ovšem velice rázně popírá a vskutku není důvodu jí nevěřit. Ostatně, jelikož se soutěž konala podle značně přísných mezinárodních pravidel, těžko mohla vědět, kdo je autorem toho či onoho návrhu. Jistě, když došlo na posuzování podrobností, je zcela možné, ba pravděpodobné, že porotkyně Jiřičná poznala rukopis soutěžícího Kaplického, jenže to už nebyla situace, v níž by rozhodl jenom její hlas.

Nemluvě už ani o tom, že od doby jejich rozchodu uplynulo mezitím několik desítiletí.

Mnohem zajímavější je její vztah k těm, kteří se k návrhu stavěli záporně. V první řadě, podle jejího názoru, měli být zticha, neboť nerozumí architektuře, a od toho tu byla právě ta odborná porota, aby vyřkla ortel za všechny ostatní. To je krásné, avšak: za budovu bude platit stát, čili daňoví poplatníci. Ti tedy mají právo se vyjádřit ke každému haléři, který jakákoliv vláda utratí jejich jménem. Na tohle právo Eva Jiřičná, zdá se, zapomněla.

Tady také došlo vinou vášní ke smíchání několika vzájemných záští. Jakkoliv měla Jiřičná naprostou pravdu, když hájila (a uhájila) svoji čest, otázka dalšího vývoje ve věci "blobu" je tak zašmodrchaná, že se všichni patrně shodnou jenom na tom, že nikdo neví, co dál, a že v celém tom sporu bylo vylito tolik věder špinavé zloby, že to bude ještě nehezkých pár let nepříjemně smrdět.

Tohle celé je ovšem ještě zajímavější proto, že o několik desítek stran dále se rozhovor stáčí k poměru mezi architekturou exteriéru a interiéru staveb. Eva Jiřičná tady jmenuje několik význačných architektů, kteří vytvořili ohromně zajímavé stavby, přímo sochy, jak tomu říká ona, avšak vnitřek budovy, tedy to, zda ta budova bude vyhovovat tomu, komu a čemu má sloužit, to už je tolik nezajímalo. Shodou okolností, mezi takové achitekty patřil i Jan Kaplický, což Jiřičná sice připouští, ale vůbec si neuvědomuje, že právě označila jeho "blob" za neužitečný.

Hvížďala, věren svému předsevzetí, se kvůli tomu do ní nepouští: čtenář si toho buď všimne, nebo nevšimne.

Ovšem Hvížďalova osobnost se projevila jindy, jinde, a jinak. Požádal totiž architektku Jiřičnou, aby mu předvedla, co by se stalo, kdyby ji požádal, aby mu postavila dům. Jiřičná, která před tím několikrát vysvětlovala, jak musí architekt ctít zákazníkova přání (a pakliže s nimi nemůže souhlasit, má raději odstoupit od smlouvy), tady předvedla zcela mistrovské otočení stolu. Začala se Hvížďaly vyptávat na nejrůznější podrobnosti toho, jak si představuje celou stavbu, kolik lidí v ní bude žít, co ti lidé dělají, jak tráví čas práce, jak tráví čas odpočinku, čemu a proč dávají přednost ve svém životě i ve svém okolí, prostě, dostala se Hvížďalovi až pod kůži. Freud by to takhle nedokázal. Kdyby Hvížďala měl dost peněz, dostalo by se mu patrně domu, z něhož by odmítl vycházet ven, jak by se v něm mu žilo skvěle.

Hvížďala měl jednu výhodu: jeho první žena, Alena, byla architektkou, a jelikož Hvížďala byl vždycky strašně zvědavý, musel se od ní o tomto uměleckém řemesle dozvědět spousty věcí, které nakonec v hovoru s Evou Jiřičnou využil.

Knihu, kterou vydalo nakladatelství Prostor, doplňují skvělé fotografie z dílen Jana Malého mladšího a Oldřicha Škáchy, ale i z archívu samotné Jiřičné a jejích dílen. Všech těch obrázků využila ke grafickému ztvárnění velice vynalézavě Clara Istlerová, která také dala dohromady celou typografii a sazbu. Slova na obálku sepsal odborník na slovo vzatý, Zdeněk Lukeš, který také dohlédl, aby v knize nebyly žádné odborné nesmyslnosti.

Knížka se bere do ruky velice pohodlně a s radostí. Je skvostem pro oko.

A čte se jako ta nejlepší detektivka.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Dagmar Ruščáková (nickname Dede).