19.4.2024 | Svátek má Rostislav


KNIHA: Cibulka aneb Svět viděný odněkud

1.5.2019

Publikace Život na Cibulkách ukazuje, jak lze přiblížit vývoj, tvář i společnost zajímavého urbanistického celku. Celku, který si už sto let udržuje vlastní život.

Šíří se dělení na „lidi odněkud“ a „lidi odkudkoliv“. Pochází z Británie, ale vystihuje pnutí mezi identitáři a globalisty, objevující se skoro všude. Člověk si na něj vzpomene, když listuje knihou Život na Cibulkách.

Pojednává o pražské čtvrti v kopci nad starými Košířemi. O čtvrti, jež není moc známá a ničím zvláštním nevyniká. Dost obyvatel centra Prahy o ní snad ani neví. Ale přes to všechno vytváří zajímavý urbanistický celek, atmosféru a svým způsobem i společenství „lidí odněkud“.

Před sto lety ten celek ještě neexistoval. Pak za dva roky (1924–1926) vznikl v podobě „kolonie Cibulka“. Dnes vypadá a funguje v zásadě tak jako po svém vzniku: ani nově vestavěné objekty, ani zavedení autobusové linky, ba ani hlavní ulice, zahlcená parkujícími auty, nezměnily strukturu, funkci či tvář této čtvrti.

I v tom je vzkaz knihy Evy Malé. A to vzkaz dost vnímaný. I když knihu nenabízejí běžná knihkupectví (k dostání je u autorky, v místních hospodách, trafikách či komunitních centrech), zájem vedl již po pár měsících ke druhému vydání.

Cibulka

Kolonie Cibulka, jak ji v roce 1927 viděl neznámý fotograf. Dnes by ji viděl jinak. Domy se sice nezměnily, ale jsou zanořené do stromů a zeleně. Repro z knihy Život na Cibulkách

Státní úředníci pod stolovou horou

Autorka není profesionální historička, architektka či uměnovědkyně. Téma pojímá z pozice rodačky znalé věci a používající prameny. I proto má publikace širší význam než pro tisícovku či kolik lidí na Cibulkách bydlí. Ukazuje, jak se mohou podobné celky – je jich dost v Praze i jinde – přibližovat zájemcům či lidem, kterým je milý pohled na svět „odněkud“.

Kniha shrnuje historická fakta i pověsti, postřehy „domorodců“ a hlavně dobové snímky. To utváří obraz kraje, který byl do konce 18. století nevýznamnou periferií daleko za hradbami Prahy, pod stolovou horou Vidoule. Před 200 lety tam arcibiskup Thun vybudoval romantický park s umělou zříceninou, čínským pavilonem, poustevnou či rybníčky. Až o sto let později v sousedství vznikla obytná kolonie. Což souviselo se společenskými změnami po vzniku Československa.

Nová republika potřebovala novou byrokracii. Proto má logiku, že kolonii prosadilo Obecně prospěšné stavební družstvo při sociální ochraně státních zaměstnanců v Praze. Z dnešního pohledu je nezvyklé spíše to, že výstavba trvala jen dva roky. A to, že šlo o soubor staveb s jednotnou regulací: určila podobu dvoupatrových domů s valbovými střechami, vzdálenost mezi nimi, velikost zahrádek i typ oplocení. Vznikl tak celek, kterému Emanuel Poche říkal vilová kolonie a jenž do značné míry přežívá dodnes.

Do značné míry přežívá i atmosféra tohoto celku, který na jedno místo svedl rodiny státních úředníků od pošťáků po armádní důstojníky – a pak i „náplavu“. Ne náhodou se právě na Cibulkách natáčely interiérové scény filmu Pelíšky (byty lampasáka i bývalého pilota RAF). Autor těchto řádek o tom něco ví, neboť je tamním rodákem. Takže si dobře pamatuje časy, kdy na ulici potkával tak různorodé osobnosti, jako byli Valtr Komárek nebo frontman Plastiků Mejla Hlavsa.

Eva Malá: Život na Cibulkách, vydal Chytrý kopec & Aleš Prstek, Olomouc 2019, 128 stran

LN, 27.4.2019