V roce 2007 vyšel ve Spojených státech román Williama P. Younga The Shack (Chatrč) a velmi brzy se stal bestsellerem. Držím v ruce britské vy-dání z roku 2008 a na přední straně obálky čtu doporučení Eugene Petersona, auto-ra známé parafráze biblického textu The Message. Peterson píše: „Tato kniha by pro naši generaci mohla udělat totéž, co udělala Cesta Poutníkova pro ge-neraci Johna Bunyana. Ano, je opravdu tak dobrá!“

Kniha je román, nicméně autor tvrdí, že se zakládá na skutečné události. Jis-tému Mackenzie Allenovi Phillipsovi unesl pedofil dceru, jednu ze šesti dětí, a po zneužití ji zabil. Tato ztráta poznamenala celou rodinu; na Allena (přátelé ho neoslo-vovali křestním jménem, ale říkali mu takto) padlo to, čemu říká Velký smutek.

Několik let po oné tragické ztrátě nalezl Allen v poštovní schránce podivný vzkaz: Výzvu, aby se vrátil do chatrče, v níž se našly stopy po zmizelé dcerce Missy, včetně její krve. Pro Allena bylo záhadou, jak se vzkaz do jeho schránky dostal. Phil-lipsovi bydleli na samotě a ve dnech, kdy byly zpráva doručena, zuřila sněhová bou-ře, která manželce a dětem zabránila vrátit se domů. Allen si u místního pošťáka ověřil, že on obálku se vzkazem nedoručil.

Po určitém váhání se Allen rozhodl manželce a dětem nic neříct, vypůjčit si auto od kamaráda a skutečně se do chatrče vydat. Nevěděl přitom, zda ho tam ne-chce vylákat tehdy ještě neodhalený vrah jeho dcerky.

Když po značných útrapách k horské chatrči dorazil, čekalo ho zklamání. V chatrči nebyly žádné známky, že by ho tam někdo čekal.

Když se Allen zklamán vracel k autu, zaparkovanému značný kus cesty od chatrče, všiml si, že zimní příroda se náhle mění. (Tato scéna z knihy trochu připo-míná konec zimy z prvního dílu Lewisových Letopisů Narnie.) Rozhodne se, že se k chatrči ještě jednou vrátí. Chatrč náhle není polorozpadlá, ale krásně zaříze-ná, a Allen v ní nalezne tři osoby. Starší černošku, mladého muže a jakousi éterickou bytost jménem Sarayu. Všichni se chovají jako dobří příbuzní – a jako obyčejní lidé, kteří vaří, pečou, pečují o zahrádku nebo chodí na ryby. Ukáže se, že starší černoška je Bůh Otec, mladý muž je Ježíš a ona éterická bytost Duch svatý.

Allen se tedy setkává s Trojjediným Bohem – a současně si živě uvědomuje všechny své námitky vůči Bohu, své výčitky, že dopustil smrt jeho dcery. O tom, co se stalo, nezačnou hovořit přímo a hned. Smrt malé Missy se stává tématem rozho-voru velice pozvolna. Ježíš přivede Allena k jiné podivné bytosti, Sophii (božské Moudrosti), která mu za zvláštních okolností umožní krátce spatřit v ráji si hrající Missy. Sophia ovšem po něm rovněž chce, aby rozhodl, které z jeho dětí půjdou do nebe a které do pekla. Allen je drsně konfrontován jak se svým vesměs nevědomým sudičstvím, tak s Božím dilematem: Kdy a jak odsoudit lidské bytosti, které miluje?

Možná vám připadá divné, že Boha Otce přestavuje v tomto románu postarší černoška (říká se jí Papa). Ona sama to Allenovi vysvětluje: Potřebovala (tj. Bůh Otec potřeboval) zbavit Allena jeho zažraných stereotypů, co se týče pochopení, jaký Bůh ve skutečnosti je.

Vrcholem románu je patrně okamžik, kdy se Allen po dlouhém boji rozhodne odpustit vrahovi své dcerky. V závěru románu se vracíme na zem – autor nám při-pomene, že se jedná o skutečný příběh. V době, kdy dopisoval Allenův příběh, usilo-val Allen o možnost navštívit zmíněného vraha, který byl mezitím dopaden.

Musím uznat, že kniha je výborně napsaná. Čte se opravdu jako detektivka a vůbec mě nepřekvapuje, že ji se zájmem čtou i nevěřící.

Křesťany – a zejména teology – tato kniha nemůže nechat chladnými. Její snaha rozbít nepatřičné stereotypy našeho chápání Boha je jistě chvályhodná a řekl bych, že patrně úspěšnější, než kdyby se o něco podobného snažil nějaký teologický traktát, jakkoli dobře napsaný. Knihu můžeme bez rozpaků považovat za „narativní teologii“.

Aniž bych chtěl jakkoli snižovat autorovu dovednost i jistou oprávněnost jeho snah, mám přece v této věci určitou otázku: Chce-li autor rozbít určité pojetí Boha a nahradit ho jiným, může si být jist, že se nedopustí stejné chyby? Jak může čtenář poznat, že autor jedno nedostatečné pojetí pouze nenahrazuje druhým nedostateč-ným pojetím?

Nebudu tajit, že sám si na tuto otázku nějak odpovídám. Jsem přesvědčen, že naprostou většinu z nás přivedl k Bohu nějaký jiný člověk; nicméně toto základní se-tkání má vést k tomu, aby každý z nás začal Boha hledat sám za sebe. A věřím – i na základě vlastní zkušenosti – že Bůh se dá najít každému, kdo ho hledá upřímně a celým srdcem. Knihu Williama Younga tedy beru jako srovnávání si poznámek. On vydává svědectví o tom, jak Boha poznal, a já to srovnávám s tím, jak jsem ho po-znal já. A arbitrem mezi námi – či spíše nad námi – může být pouze Písmo svaté.

A právě zde musím zmínit druhé vážné rozpaky (či druhý vážný rozpak?). Po-kud jsem četl pozorně, kniha ani jednou nezmiňuje satana a démony. A nemohu si pomoci, pokud se zabýváme theodiceou (otázkou Boží spravedlnosti ve světě, který leží ve zlém a v němž pedofilové zabíjejí malé holčičky), považuji za ne plně biblické satana a démony vůbec nezmínit. Autorova theodicea je pozoruhodná, nicméně zdá se mi neúplná.

Proto mi kniha zůstává určitou záhadou. Ale opravdu stojí za přečtení.

Pokud je mi známo, vydání knihy připravuje v Česku Euromedia Group. Před-pokládám, že vyjde ještě do konce roku 2009.

25. května 2009