28.3.2024 | Svátek má Soňa


KNIHA: Cesta za svobodou

28.3.2018

Milan Matějček druhou částí svého životopisu napsal velice užitečnou knihu.

Než budu pokračovat: Milana Matějčka znám už léta. On a jeho žena Jarmila byli členy Černého divadla Jiřího Srnce v dobách, kdy byla členkou téhož divadla i má žena Mirka. Neznám Matějčkovy moc dobře, to ne, ale známe se dost dobře, abychom si mohli tykat. Takže si tykáme. Konec ohlášení možného střetu zájmů.

Milan Matějček

Cesta za svobodou je druhým dílem Matějčkova důkazu, že každý z nás má v sobě přinejmenším jednu knihu: tu o sobě. První díl se jmenoval Umírat se má na lačno. Vyprávěl příběh Milana Matějčka a jeho rodiny až do chvíle, kdy se rozhodli, že si s vládou jedné strany opravdu nemají co povídat.

Jestli lze něco vyčíst Cestě za svobodou, je to právě její titul. Alespoň proto, jak moc se liší od názvu prvního dílu. Však si je porovnejte.

A to je také jediná zásadní výčitka.

Totiž: Milan Matějček se pokusil zdolat zatím nezdolaný kopec. Někteří jedinci (ano, i celé kolektivy) jdou tak daleko, že tvrdí, že je nezdolatelný. Milan Matějček zkusil vysvětlit, způsobem platným pro obě strany, v čem je vlastně ten zásadní rozdíl mezi Čechy a Slováky, kteří neopustili rodnou hroudu, a těmi, kteří tak udělali. Milan Matějček samozřejmě moc dobře ví, že nemohlo odejít něco přes 15 miliónů lidí (a poslední že by zhasnul). Ví také moc dobře, že stejně jako se mezi sebou liší ti, kteří neodešli, tak se liší mezi sebou i ti, kteří odešli. Zkusil každou skupinu nějak pojmenovat. Brání se té nejvážnější (a nejobvyklejší) chybě: nezevšeobecňuje. Vypráví svůj příběh. A ten sám o sobě může citlivějšímu čtenáři pootevřít oči. Obě.

Kdysi se s pochvalným zabručením označovali lidé Matějčkova druhu jako zlaté české ručičky. Nadaný, inteligentní, pečlivý, pracovitý, poctivý (ta přídavná jména jsem naskládal bez ladu a skladu, jak mě napadala, ale v jeho případě platí všechna).

I když Matějčkovi znali život na západ od československých hranic, protože s Černým divadlem procestovali pěkný kousek světa, jezdit zaštítěn molochem jménem Státní divadelní studio je něco jiného než přijet do nějaké země, vlastně se stát konkurentem místní pracovní síly, a snažit se prosadit v té konkurenci jak se sluší a patří na tátu od rodiny. Zvláště, když základním důvodem k odchodu do ciziny je starost, jak a v čem vyrostou děti.

Není, nikdy to nebylo a asi ani nikdy nebude jednoduché rozhodnutí. I když člověku visí nad hlavou Damoklův meč tyranie, je to alespoň meč, který zná. Odchodem se dostává pod podobný meč, jenže to je meč, který nezná. Neví ani pořádně, kde visí, jak se mu může vyhnout v té úplné tmě nového a cizího prostředí. Už to samo rozhodnutí něco v člověku zlomí. Dívá se na svět jinýma očima. Je-li ochoten a schopen přijmout, že se jinýma očima dívá na jiný svět, může mít to nejhorší za sebou. Může, ale nemusí.

Tohle všechno Milan Matějček pochopil. Včetně toho, že od této chvíle se změnil tak podstatně, že sice zůstane původem chlapcem z Čech, ale bude chlapcem z Čech říznutým zkušeností z úplně jiného světa.

Shrnuto jednoduše: Milan Matějček v Severní Americe obstál. Jak se říkávalo v jakési divné televizní soutěži, bez ztráty kytičky. Přišel o leccos, a přišel k lecčemus. Ale: obstál, a s ním obstála také jeho žena Jarmila. Důkazem jsou životní úspěchy jejich potomků, syna Petra a dcery Adély, kteří se oba uplatňují v oborech, které mají rádi a které jim nikdo nepředepisoval.

A pamatujme: Matějčkovi odešli z Československa právě kvůli svým dětem.

Mezitím ale došlo k zajímavému jevu, řečenému Velká listopadová sametová revoluce. Milan Matějček se rozhodl, že se v Severní Americe naučil mnoha věcem, které by mohly být jeho původní vlasti k užitku. Domníval se, že jeho bývalí spoluobčané přijmou jeho nabídku alespoň s trochou zájmu, když už ne s nadšením. Těžko se mohl splést více. Lhostejno, zda šlo o jakousi provinční omezenost nebo o bohapustou závist.

Kromě toho byl Milan Matějček od dětství zvyklý na poctivost. Dlouholetá práce v Severní Americe mu potvrdila, že s poctivostí může dojít nejdále. Jenže v Čechách pořád ještě platilo neméně dlouholeté přesvědčení, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.

Matějček popisuje všechna tato úskalí, i to, jak se jimi snažil proplouvat,a jak se mu to někdy dařilo méně než více, s otevřeností, která někdy hraničí až s nebezpečím. Jsou mezi námi tací, kterým se nelíbí, když někdo na jejich životní způsoby nebo nezpůsoby posvítí zvláště silnou lucernou.

Ovšem, nakonec mu zkušenost ze setkání se studenty z jeho vlastní bývalé školy v Praze dokázala, že není třeba věšet hlavu.

Pokud jde o způsob psaní, pouští se Milan Matějček čas od času (naštěstí, nikoliv mockrát) do trochu kotrmelcovatého filosofování, jímž se snaží shrnout tu nebo onu zkušenost. Když vypráví příběh, je čitelnější. Ale na druhou stranu, právě ty úvahy dávají jeho knížce další rozměr. Rozměr, který je důvodem, aby si Cestu za svobodou přečetli i jiní než jenom jeho známí, příbuzní, kamarádi nebo osobní nepřátelé.

Obálka, kterou navrhla Milada Hartlová, trkne na první pohled: dvě šňůry aut, které trpělivě čekají, až se dostanou k pasové nebo celní nebo prostě nějaké kontrole, aby se mohla vydat na cestu za hranice všedních dnů. Tak nějak to říkal prodejní pouták cestovní kanceláře Čedok. Z toho, že jde o samá embéčka, smíchaná s trabanty, wartburgy, žigulíky a jim podobnými vozítky, lze usuzovat, že by mělo jít o nějaký hraniční přechod z dob vlády jedné strany. Je-li tomu tak, musí nejspíše jít o přechod do tehdejší NDR a cestovatelé za hranice všedních dnů mají namířeno na Rujanu. Nebo jde o přechod do Maďarska a necestuje se asi nikam jinam než na Balaton.

Ale rozhodně ne za svobodou, tedy do Rakouska nebo tehdejší NSR.

Grafická úprava Marie Tvrdé je logická. Pomáhá čtenáři.

Cestu za svobodou vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Kniha se dobře drží v ruce. Dobře se čte. Jak kvůli obsahu, tak kvůli úpravě, a pak také kvůli tomu, že se drží dobře v ruce.

Klade otázky, na které dosud nikdo nedokázal odpovědět vyčerpávajícím způsobem. Ani Milan Matějček. Důležité ale je, že je klade.

Jak řikávával nezapomenutelný režisér Ján Roháč: uctivo. Až na ten nešťastný název. Cesta za svobodou zní zbytečně frázovitě. A přesně to je nedostatek, jemuž se ve svém vyprávění dokázal vyhnout Milan Matějček. Název knihy by tomu měl odpovídat.

Jestli se tato kniha dočká dalšího vydání, a to by si určitě zasloužila, lepší název by jí jenom prospěl.