Takový je název knihy autorů Karla Štěpánka a Pavla Minaříka (ne toho agenta), ze které přebírám vojenské a technické informace. Rád o ní povyprávím, protože jsem byl v letech 1966-68 vojínem 4. tankové divize jako součásti 4. úderné armády, která podle „Plánu použití ČSLA ve válce“ měla podle strategicko-operačního úkolu v rámci Československého frontu vést útočnou operaci proti vojskům NATO na směru Praha-Nürnberg-Stuttgart-Strasbourg-Epinal-Dijon-Lyon. Tehdy jsem se sluchátky na uších v SUDu (spojovací uzel divize) ve skříňové „vétřiesce“ předával rozkazy o dalším postupu tímto směrem. „Tady topol, topol, volám jasan. Nürnberg obsazen, Bundeswehr ustupuje k francouzské hranici. Odpor minimální. “ A pásy našich tanků T 55 se na Šumavě při cvičení protáčely podle mých dispozic. Kolikrát jsem si přitom vzpomněl na Švejka. Stačilo zvednout berli a namísto na Bělehrad zavolat „Na Lyon!“, „Na Francii!“. Vždyť už tehdy to byla pro mě země zaslíbená, kam jsem se toužil podívat. A to třeba i do francouzského zajateckého tábora, kam jsem se co nejdříve hodlal uchýlit, abych v něm popíjel beaujolais.

Jak by to dopadlo ve skutečnosti? Byli bychom za pár dní, jak předpokládal operační plán, skutečně v Lyonu a napájeli se pravým beaujolais přímo na jeho vinicích?

Vraťme se do 60 let, do let prvního uvolnění komunistického režimu. V lágrech bylo ještě plno politických vězňů, režim zpočátku těchto let ještě popravoval politické odpůrce, ale Praha byla plná malých divadel, v Semaforu řádil Matuška a americký básník Allen Ginsberg se stal králem studentského majálesu. A blížilo se Pražské jaro!

60. léta byla také posledními léty, kdy komunisté ještě stačili technicky s dechem Západu. Škodovka 1000 MB byla srovnatelná s Renaultem, ten jako třeba Simca Elyseé nebo Ford Hilman měly lepší design. Byly přece z Tuzexu. Stejně tak magnetofon Sonet Duo se rovnal Grundigu, kromě toho tuzexového vzhledu. Spotřební elektronika byla v plenkách a zbraně? Ty se v Tuzexu neprodávaly. Kdo je měl lepší? NATO nebo Varšavská smlouva? Jak by to dopadlo, kdyby se to v 60. letech rozjelo? Převálcovaly by tisíce komunistických tanků západní Evropu?

A byly by skutečně komunistické? Vždyť v té 3,5 tisícovce československých by seděli čeští a slovenští kluci, kteří poslouchali Svobodnou Evropu a západní hudbu a Amerika byla pro ně země zaslíbená.

Československá lidová armáda měla v 60. letech ve zbrani přes 200 000 mužů, z toho letectvo asi 50. 000. To byl tzv. mírový stav a jiný nikdy nepoznala. V plánovaném válečném stavu měla mít armáda asi 580 000 vojáků. Tvořili 1. a 4. armádu, 2. vojenský okruh,10. leteckou armádu, 7. armádu protivzdušné obrany státu a řadu útvarů přímo podřízených ministerstvu národní obrany. Šlo o značnou vojenskou sílu, navíc elitní, a ČSLA byla také považována ze strany NATO za nejkvalitnějšího protivníka. V tancích byla převaha Varšavské smlouvy zdrcující a skutečnost, že německý tank Leopard I přijatý do výzbroje v r. 1965 překonával svými parametry čsl. armádou používané tanky T 54 a T 55, nebyla při kvantitativní převaze sovětských „Téček“ rozhodující. Také kanonový stíhač tanků KanJPz 4 neměl na východní straně konkurenta. Čsl. transportéry OT-62 Topas byly schopny vést palbu jen pěchotními zbraněmi dopravovaného družstva a neměly oproti obdobným transportérům NATO vlastní výzbroj. Před válkou nejlepší dělostřelectvo v Evropě, slavné škodovácké kanony a houfnice i v modernisované podobě poněkud zastaraly proti americké dělostřelecké výzbroji, kterou používaly armády NATO. A letadla? Sovětská stíhačka MiG 21 je experty považována v celkovém přehledu vojenských letadel za třetí nejlepší letadlo vůbec a o jejích kvalitách svědčí to, že teprve nedávno byly v ČR poslední migy vyřazeny z činné služby. Americké protějšky F-105 a F-104G však měly náskok v tehdy se rozvíjející letecké elektronice a raketové výzbroji, jakož i v zavedení vícehlavňových rotačních kulometů, které ještě zůstávaly důležitou zbraní letadel. Rozhodující zbraní vojáka je však jeho osobní zbraň, kterou se ve všech poválečných armádách stala tzv. útočná puška (v ČR stále nepřesně označovaná jako samopal). Tento typ zbraně kombinující klasický samopal s automatickou puškou odstranil dvojí typ náboje a spojil výhody obou zbraní. ČSLA jako jediná ve Varšavské smlouvě měla vlastní lehké zbraně, osobní zbraní vojáka od konce 50. let byla útočná puška vz. 58 (ráže 7,62), všechny ostatní východní armády byly vyzbrojeny sovětským Kalašnikovem. Bundeswehr měl od r. 1959 jako základní zbraň útočnou pušku HK G3 (Heckler-Koch), tehdy zbraň na úrovni čsl. modelu 58 v téže že ráži, ale její stavebnicové uspořádání ji dovolovalo vyrábět v nejrůznějších verzích, což jí dávalo mnohem širší možnost uplatnění. A navíc, v roce jejího zavedení se začal zkoušet její nový model v ráži 5,56, který se později stal standardní ráží NATO kompatabilní s municí do amerických zbraní M16. Na tuto moderní ráži, ve které se vyrábí i modernizovaný Kalašnikov 74, československá, ani dnešní česká armáda doposud nepřešla, čímž její pěchotní výzbroj beznadějně zastarala.

To všechno jsou zbraně a jak to bylo s bojovou morálkou? Kvůli té píšu vlastně tento článek. Byla ČSLA připravena skutečně tvrdě bojovat proti Západu? Vždyť její vojáci byly jen do uniforem převlečení kluci, kteří doma poslouchali „laxík“ a žili americkou hudbou. Západ byl pro většinu z nich modlou a žvýkačky v dětství nedostižným snem. A džínsy tou opravdovou uniformou. Nasazovali by životy za rozšíření sovětského impéria? Není pochyb, že profesionální důstojnický sbor ČSLA byl v naprosté většině silně prokomunistický. Jen někteří mladí důstojníci nebyli ideologicky pevní. Byli by poslušní? V hodnostech poručíků ke kapitánům stáli mezi nespolehlivým mužstvem a komunisticky ortodoxními majory a plukovníky. Vysokoškolští absolventi byli nespolehliví naprosto. Vojenská kontrarozvědka se snažila neustále získávat špicly, kteří jí hlásili, co kdo z vojáků řekl „proti“. I když Škvoreckého Tankový prapor podává poněkud nadsazený obrázek o ČSLA, mnohdy se od skutečnosti nelišil. Přes veškerou politickou indoktrinaci a masivní ideologické školení se nepodařilo vypěstovat tu správnou nenávist k nepříteli, obdiv k Západu zůstával a vzpomínám na největší průšvih na vojně. To když jsme s kamarády zapomněli přeladit útvarovou hudební skříň sloužící k přehrávání vojenských pochodů při ranní rozvičce z naladěné Svobodné Evropy, kterou jsme po večerech tajně poslouchali a před nastoupeným útvarem se ráno ozvalo: „Tady čsl. stanice rozhlasu Svobodná Evropa, vyslechněte zprávy.“ Nastoupený prapor řval smíchy a kontráši se mohli zbláznit.

Aniž jsem měl tehdy k dispozici podrobnější informace, soudil jsem, že ČSLA by Lyon neobsadila. Své přesvědčení jsem opíral o hlášení kontrarozvědky, které jsem po 14 dní posílal z tajného dálnopisu (než VKR zjistila, že k němu omylem posadili vojína, jehož otec v současné době pobýval ve věznici ve Valdicích) nahoru. Byla to neustávající série hlášení o nespolehlivosti vojáků základní služby a jejich ideologické nevyspělosti či narušenosti. Nakolik by splnil svoji úlohu dril a politický teror včetně mimořádných trestů, o tom jsem tehdy pochyboval. Myslím, že ČSLA byla tehdy v bojové morálce podobná rakousko-uherské armádě a snad jen Jaroslav Hašek by mohl vylíčit Švejka v uniformě ČSLA.

Jenže ani tato nízká bojová morálka neznamenala, že „Plán použití Československé lidové armády v době války“, napsaný vlastní rukou generálmajora Ing. Jana Voštery azbukou a nesoucí datum 14. října 1964, uložený ve sbírce „Varšavská smlouva“ ve Vojenském ústředním archivu, nebyl plánem smrtelným. (Ještě k bojové morálce – autor, náčelník operační správy GŠ ČSLA - se postavil proti sovětské okupaci a byl z armády vyhozen.) Předpokládal totiž okamžitý atomový úder s použitím 96 raket s atomovou náloží a 35 atomových bomb. Takovýto začátek války by samozřejmě čsl. agresora zvýhodnil, armády NATO ochromil a na bojové morálce by pak nezáleželo, neboť lze předpokládat, že obsluhy atomových zbraní byly kádrově nejvyspělejší. Ostatně vítězný postup ČSLA spálenou zemí protivníka by bojovou morálku rozhodně nesnížil, spíše by ji zlikvidoval odvetný americký atomový úder.

Je otázkou pro vojenské historiky, nakolik by Československý úderný front sestávající z 1. a 4. armády, 331. frontové raketové brigády, 11., 21., a 31. pohyblivé raketové technické základny byl schopen ihned po jaderném úderu přejít do útoku, jak autoři shora uvedené knihy uvádějí, ve směru Nürnberg, Stuttgart a částí sil na München po zasažení jaderným úderem hlavních sil protivníka v hloubce po čáru Würzburg, Erlangen, Regensburg, Landshut. A poté v součinnosti s 8. sovětskou gardovou armádou 1. Západního frontu zničit hlavní síly Střední skupiny armád NATO v jižní části SRN a koncem 1. dne útoku dosáhnout linie Bayreuth, Regensburg, Passau a koncem druhého dne další linie Hochstadt, Schwabach, Ingolstadt, Mühldorf a čtvrtého dne stanout na pozicích Mosbach, Nutringen, Memmingen, Kaufbeuren. Po zničení sil nepřítele na území SRN rozvinout útok na Strasbourg, Épinal, Dijon, překročit řeku Rhein (Rýn) a 7.-8. den operace dosáhnout čáru Langres, Besancon a pokračovat na Lyon. Za prvosledovými útočnými jednotkami se měly soustřeďovat druhosledová vojska přesunující se z Moravy a Slovenska a tvořit strategickou zálohu sil hlavního úderu. Tvořily je 14. tanková divize Olomouc, 17. tanková divize Olomouc, 3 motostřelecká divize Kroměříž, 26 motostřelecká divize Kroměříž, 18. motostřelecká divize Prešov a 32. motostřelecká divize Prešov.

Dnes s odstupem let to vše vypadá jako hra pro děti, a proto se můžeme zeptat, kdo by koho přepral? Jenže v 60. letech již dávno ztratila čsl. armáda svůj národní charakter a její válečná role byla určována generálním štábem ozbrojených sil SSSR. Ten si také zcela a výlučně ponechával právo rozhodnout o atomových zbraních. Výše uvedený plán použití ČSLA byl jen aplikací sovětské vojenské agresivní strategie tzv. „předstižného hromadného jaderného úderu“, na jehož konečné realizaci vedle „hrotu úderu“ reprezentovaného právě ČSLA se měly podílet i Přímořský front (polský), ve kterém se nacházely i sovětské divize, 1. a 2. Západní front (sovětský), jehož součástí byla i východoněmecká armáda a v záloze zůstával Pobaltský front (SSSR), Běloruský front, a Karpatský front s dalšími tisíci tanků a letadel. Každý front měl několik armád včetně leteckých zajišťujících právě provedení atomového úderu. Vedle 15 divizí a 3 250 tanků československých disponovaly ostatní východní prvosledové fronty celkem 56 divizemi a 12 600 tanky. Proti nim stálo pouhých 28 prvosledových divizí NATO s 2800 tanky. Celkový poměr sil byl tedy 2,51:1 ve prospěch vojsk Varšavské smlouvy.

Jako voják ČSLA jsem doufal, že nás Západ porazí, ale po přečtení výše uvedené knihy je mi jasné, že moje vidina o francouzském zajateckém táboře mezi vinicemi kraje Beaujolais nebo ještě lépe Champagne byla jen snem. Byly by tam zajatecké tábory československé a já bych tajně beujolais popíjel na strážní věži. Po celé Evropě by vlály rudé vlajky, Edith Piaf by zpívala česky a rusky „Ničeho nelituji“ a lahodné červené beaujolais by mělo viněty

„Božole- Melnik“, sdelano v CCCR. A za kanálem by se krčila Anglie čekající zase, ale tentokráte na druhou stranu, na „Den D“. Proč jsme to prohráli? Nebo snad vyhráli?