26.5.2016 | Svátek má Filip






KNIHA: Čemu se smála Adina Mandlová

26.10.2015

Zneklidňují mě spisovatelé, kvůli nimž přicházím o spánek, který mi pomáhá načerpat energii nezbytnou k dalšímu budování rozvinuté kapitalistické společnosti. Jen proto, že Ondřej Suchý napsal svoji knihu Čemu se smála Adina Mandlová tak strhujícím způsobem, že jsem si pořád říkal, že teď přece nemohu knihu odložit, když jsem ještě neobrátil list, abych se dozvěděl, co bylo (bude) dál, jsem přišel o pár nocí uklidňujícího a osvěžujícího spánku, který je v mém věku tak důležitý. A nejen pro moji krásu.

Tohle všechno říkám i přes okolnost, že jsem jednu drobnou část knihy znal dřív než vyšla: Adina Mandlová totiž kdysi zkusila psát román, Ondřej Suchý se někde dostal k jeho rukopisu a jelikož ten byl v řeči anglické, pověřil mě jeho překladem. Tím chci dát najevo, že knihu budu chválit bez ohledu na to, že zde zažívám drobný pocit, že trpím střetem zájmů.

Ale nešť. Se zbytkem knihy jsem se seznámil až poté, kdy ji Euromedia Group vydala ve své řadě Ikar.

Adina

Ta knížka měla svérázný začátek. Kdysi dávno, ještě za vlády jedné strany v bývalém Československu, usedl Josef Škvorecký s Adinou Mandlovou na ostrůvku Malta ke stolu. Trůnil mezi nimi magnetofon. Výsledkem nakonec byla knížka Dneska už se tomu směju, která vyšla původně v nakladatelství 68 Publishers v Torontu v roce 1976. Tahle knížka, údajně v dějinách 68 Publishers čtenářsky úspěšnější než Škvoreckého Tankový prapor, a že to byla pěkná puma, vzbudila tenkrát řádný rozruch. Bývalá kinohvězda totiž mluvila o svých životních zážitcích poměrně otevřeně, a že těch zážitků nebylo zrovna málo. Josef Škvorecký nikdy nebyl zastáncem censury.

Po mnoha letech svěřil Josef Škvorecký celý záznam svého maltského rozhovoru s Adinou Mandlovou Ondřeji Suchému a vyzval ho, aby zkusil napsat knihu, která by z obrazu nesporně trochu jednostranného udělala obraz alespoň trochu ucelenější.

Ondřej Suchý se tohoto úkolu ujal, ačkoliv tušil, že to nebude jednoduché.

Jednoduché to nebylo. Výsledkem je strhující čtení.

V první řadě je jasné, že samotná Adina Mandlová byla patrně velice strhující osoba. Nikoliv pouze v tom smyslu, že kterého pána si usmyslela strhnout, toho strhla, a když z toho něco trhla, tím lépe.

Kromě toho, že byla krásná a přitažlivá, byla také dost chytrá, aby věděla, kde je její síla a kde, naopak, není tak pevná v kramflecích. Navíc byla vtipná. Pohybem mezi lidmi, kteří si (někdy neznámo proč) říkali intelektuální smetánka, cizím slovem elita, také leccos pochytila. Včetně zjištění, že když krásné děvče tu a tam uroní výraz, který, jak to popisovával Josef Škvorecký, se nehodí k jídelnímu stolu (jiní těm výrazům pokrytecky říkají, že nejsou vhodné do smíšené společnosti), tedy že když děvče, v němž okolí vidí krásu někdy až přímo něžnou, vysloví něco neslušného, zní to pikantněji, než kdyby totéž řekl ožralý námořník v přístavní krčmě.

Adina Mandlová byla děvčetem dost rozporuplným. Na jedné straně byla, jak už řečeno, velice schopná (a ochotná) využít (ba zneužít) kteréhokoliv mužského, avšak na druhé straně, když po ní zcela zřejmě vyjela ručka samého říšského ministra propagandy dr. Josefa Goebbelse, dovedla mu říci, že si vážně nepřeje dopadnout jako její kolegyně Lída Baarová.

Když člověk porovnává výpovědi obou dam ohledně kouzla jednoho z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera, zjistí, že se vzácně shodují (sice kulhá, ale ty jeho oči, ty jeho ruce, atd.) - až na to, že Adina Mandlová mu nepodlehla, zatímco Baarová ano. Nakonec si tu svoji předválečnou slávu stejně odskákaly obě.

Ovšem, na rozdíl od kolegyně Baarové, Mandlová nic moc neskrývá.

Baarová mluvila o svých osudech v řeči s Josefem Škvoreckým poměrně pravdivě. Vznikla z toho knížka Útěky (také vyšlo v 68 Publishers). Jenže poté, co padla vláda jedné strany a mluvilo se o vydání této knížky v Československu, Baarová se pravdy lekla. Přesvědčila spisovatele Františka Kožíka, aby sepsal knížku jinou. Tohle dílo se jmenovalo Života sladké hořkosti. V Německu pak na základě tohoto přepisu dějin vznikla knížka třetí, Lida Baarova: Die süße Bitterkeit meines Lebens. Název sice připomíná Kožíkovu knížku, ale jde o něco úplně jiného.

Takže se tenkrát Ondřej Suchý nemýlil, když svoji knihu nazval Tři životy Lídy Baarové. Byla to vynikající (a chytrá) studie hloupého živočicha.

Na rozdíl od Baarové byla Mandlová chytřejší. Zda platí, jak říkával Jan Werich, že byla sice chytrá, ale také zlá, to už se asi nikdy nedovíme. I když je zajímavé podotknout, že Mandlová dávala ze dvou Osvobozených přednost tomu druhému, Jiřímu Voskovcovi.

Ondřej Suchý použil své tradiční (a velice úspěšné) pracovní metody. Kromě vyprávění o své někdy až detektivní práci při hledání všeho, včetně nejmenších podrobností, dává slovo těm, kteří jeho hrdinku znali. Někteří zblízka, někteří z menší, jiní z větší dálky, ale všichni, kteří Suchému odpověděli, nám (čtenařům) měli (a mají) co říci.

Je až ohromující, jak se ty názory liší. I názory těch, kteří hovoří o té samé době a té samé situaci.

Když, kupříkladu, měla Mandlová zkoušet v pražském hudebním divadle v Karlíně ve druhé půlce šedesátých let minulého století úlohu Lízy Doolitleové ve slavném muzikálu My Fair Lady, dozvíme se věci, které se navzájem vylučují. Třeba: i při zkouškách bylo naprosto zřejmé, že je na jevišti veliká osobnost a že i kdyby některé písně nedokázala odzpívat, dokázala by je tzv. “odparlandovat” (výraz pro převedení textu původně hudebního do melodizované řeči). A byla místa, kdy herečka měla blízko k slzám, tak procítěně Mandlová hrála. Současně se ale také dozvíme z jiné strany, že byla dřevo, které nedovedlo nic než se tvářit jako rozmazlená kinohvězda. Dozvíme se dokonce, že na jednu stranu ředitel divadla bojoval, aby mu Mandlovou bolševici nezakázali, na druhou stranu byl ohromně nadšen, když mu ji zakázali, protože se měl na koho vymluvit.

Přitom je dnes zřejmé, že pakliže účasti Mandlové na pražské My Fair Lady něco zlomilo vaz, byla to udání jejích kolegyň. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že šlo o kolegyně, které nedokázaly ani desetinu toho, co dokázala Mandlová.

Mezi těmi rozpornými názory se dočteme třeba i to, že to přece bylo velice lehké, stát se kinohvězdou, když se Mandlová všechno, co uměla, naučila od svého bývalého milence Huga Haase. Dotyčný patrně zapomněl, že stejně jako při tanci je při učení zapotřebí dvou: učitele a žáka. Řečeno jemně: kdyby byla Mandlová tak hloupá, jak to naznačují někteří z jejích nesmlouvavých kritiků, nenaučila by se nic, Haas neHaas.

A o to příjemněji se čtou názory těch, kteří sice vědí (či věděli), že Mandlová dovedla být náladová jako vítr na pobřeží kteréhokoliv ze světových oceánů, ale dovedli si její nálady nejen vysvětlit, ale také se povznést nad ně.

Kniha se dobře drží i čte (obálku, grafickou úpravu a sazbu vytvořil Miro Hadinec). Obsahuje rozsáhlou obrazovou přílohu a mnohé z těch obrázků se v srdci Evropy objevují prvně.

Stručně řečeno: tahle knížka patří do už pěkně dlouhé řady úspěšných počinů Ondřeje Suchého.

Ještě stručněji: patří k tomu nejlepšímu, co Ondřej Suchý kdy napsal.

Seznamuje nás s někým, kdo byl (a jehož dílo je) nedílnou součástí české kultury. Aby ženské ve filmu hrály, jak se říká, civilně, to až do doby Adiny Mandlové nebývalo zvykem.

Kromě toho nás Ondřej Suchý bezděčně přivádí k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně vztah mezi člověkem a jeho dílem a zda takový vztah má rozhodující význam pro dílo, které nás zaujímá i dlouho poté, kdy jeho tvůrce odešel.

Klobouk dolů.



Kočárek, který vydrží všechno
Kočárek, který vydrží všechno

Kupujte na jisto a přečtěte si hodnocení žen na eMimino.cz

Diskuse


I. Fencl
7:00
26.10.2015

počet příspěvků: 1, poslední 26.10.2015 07:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.