Přemýšlím o tom, jestli jsem tuhle knihu nečetl zbytečně. Co mně dala? Možná poznání, že právě takoví prostí lidé, kteří se o nic než o sebe nezajímají, jsou jako kamínky pro stavbu diktatury těmi nejdůležitějšími. Na nic se neptají, jenom poslušně plní rozkazy. Rochus Misch spatřil Adolfa Hitlera na berlínské olympiádě v roce 1936. A jako mnozí další byl jím opojen, toužil se dostat do jeho blízkosti. Přitom nacistickým ideálům nerozuměl, ani o to nestál, nebyl členem Hitlerjügend, ani NSDAP, Hitlerovu bibli Mein Kampf nikdy nedržel v ruce.

Když ho odvedli do armády, přihlásil se ke speciálním oddílům SS. Při útoku na Polsko byl zraněn a pak se shodou okolností dostal do Hitlerovy osobní stráže, byl jedním z dvacítky vojáků, kteří dbali o jeho bezpečnost a pohodlí. Mischovo vyprávění postrádá napětí, vzrušení, ten voják o nic neusiloval, chtěl jenom věrně sloužit a občas si zajít za svou ženou a dcerkou. Jediná zmínka o likvidaci Židů, o níž se dověděl, ho nevzrušila a hned na ni zapomněl. Když jednoho jeho příbuzného zavřeli do koncentráku, šel za generálem SS a vysvětlil mu, že ten člověk je nevinný – a ejhle, za pár týdnů ho propustili. O tom, co se dělo za dráty tábora, s ním nikdy nemluvil, nezajímalo ho to. Je to knížka jenom pro fajnšmekry, pro lidi, kteří se hlouběji zajímají o Hitlera. A kdyby ji Volvox Globator nevydal, taky by se nic nestalo.

27.5.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz