Takže, abychom si rozuměli: Lavrentij Pavlovič Berija byl vlastně ohromně jemný, inteligentní, vzdělaný a vůbec slušný člověk. Pakliže někdo někde náhodou jeho vinou (nebo zásluhou?) zemřel, byla to smůla a k násilí došlo jenom proto, že k němu někdo svíceného nastávajícího reformátora donutil.

Kdo? Inu, přece Josif Vissarionovič Stalin. A před ním, i když ne úplně přímo, Stalinův předchůdce Vladimír Iljič Lenin.

A kdo způsobil, že se dnes celý svět (nebo alespoň ti, kteří se o takové věci zajímají) domnívá, že Lavrentij Pavlovič Berija byl vlastně masový vrah? No přece ten darebák Nikita Sergejevič Chruščev, který se spolu s chátrou dalších lumpů snažil po Stalinově smrti vyhoupnout do čela sovětské říše. Jediný, kdo mu opravdu stál v cestě byl právě Berija. Ten Berija, který - kdyby se byl udržel - by způsobil, že by studená válka skončila o tři desetiletí dříve, než doopravdy skončila.

Takhle lze shrnout naprostý blábol, který pod názvem Berija: Druhý muž Stalinovy diktatury, sepsal Luboš Ypsilon Koláček. A aby bylo všem jasno, že geniální dějepisec Koláček ví své, dodal podtitul: Génius zla nebo reformátor?

O miliónech mrtvých, jejičhž rozsudky nesly Berijův podpis, se pan autor zmiňuje pouze tak, že Berija činil na rozkaz. Nic z těch vražd nepocházelo z jeho vlastní hlavy.

Ale ano, byl to zanícený komunista, ale ano, fizloval proti soupeřům bolševiků, kde se jen dalo, ale tohle všechno dělal ohromně inteligentně a se skřípajícím chrupem, neboť původně sice věřil v komunismus (a svým způsobem ho prosazoval až do své smrti), ale nechtěl být ani šéfem policajtů, ani šéfem komunistů. Chtěl být, chudinka naše malá, inženýrem, ale ti bídní bolševici mu to vyhnali z hlavy. Vraždit budeš, pacholku, jakýpak studia!

A tomu máme věřit.

Zde je třeba podotknout, že tuto snůšku nesmyslů vydalo pražské nakladatelství BVD už v roce 2010. Jenže než se dostala přes moře slané vody a přes prérie až do západní Kanady, a než se člověk dostal k takové napínavé četbě - inu, znáte to. Ono to zdržení možná vzniklo tím, že se člověk těsně před chvílí, kdy chtěl původně otevřít tento majstrštyk, dočetl o ohromně zajímavých (přesněji: podivných až obdivuhodných) machinacích s dílem českého autora sci-fi Ludvíka Součka, z nichž několik zasvěcenců obvinilo právě Luboše Ypsilona Koláčka.

Ale člověk se, ač často nerad, někdy přece jenom obětuje.

Tedy: autor se poušti se zuřivostí hodnou lepších věcí do několika poměrně zasvěcených vědců v oboru moderních dějin a tvrdí, že všichni do jednoho naletěli úspěšné desinformační kampani, kterou po zatčení, souzení, odsouzení a popravě Beriji rozpoutali Chruščev a jeho parta.

Obecně řečeno: ale ano, Chruščev i všichni jeho kumpáni se měli čeho obávat. Všichni měli ruce od krve. Stejně jako jejich do té doby miláček a učitel národů Stalin a po jeho smrti právě Berija. Kdyby měli svědomí, nemohl by ani jeden z nich v noci spát.

Jenže o to jim nešlo. Šlo jim o moc. A o to, že kdyby se dostal k moci Berija, takto údajně jeden z nejchytřejších v řadách těch gaunerů, asi by jim to všem spočítal jak se patří.

Tady Luboš Ypsilon Koláček rozhodně neobjevil Ameriku.

Ten nejzákladnější zádrhel je, že ani jedno že svých tvrzení nedokazuje. Zajisté, přidává na konci svého veledíla seznam použité literatury. Není to sice nijak moc rozsáhlý seznam, což je zarážející, protože o těch dobách psalo zasvěceně a s odkazy na původní archivní materiály docela dost autorů, ale jinak, během čtení, o odkaz nezakopnete, ani kdybyste ho hledali s lucernou za bílého dne.

Luboš Y. Koláček

Proč? Protože Luboši Ypsilonoví Koláčkovi stačí vyprávění Berijova syna Serga, který sám nějakou dobu působil jako sovětský vyzvědač (jablko vskutku zůstalo pod stromem, na němž dozrálo), plus něco citací z díla gruzínského autora Slávy Katamidzeho. Oba tyto zdroje ovšem měří Berijovi sympatizujícím metrem. Sergo Berija, místo, aby se schoval někde v temném koutku a nechlubil se, odkud pochází (a co i on sám kdy prováděl), vypráví, jaký byl jeho tatík pracant, jak dokázal hledat a nacházet zcela překvapivá (a pro danou situaci ta jedině nejlepší) řešení, jak nesnášel stranické ideology a obklopoval se zcela záměrně pouze lidmi, kteří něco uměli a nebáli se pracovat. Katamidze zase oceňuje, co všechno Berija udělal pro Gruzii.

A byl to zrovna Katamidze, který měl tu nehoráznou drzost (nebo odvahu? Kdo ví?) prohlásit, že právě Berija chtěl už v padesátých letech minulého století souhlasit se sjednocením Německa a ponechat Němcům na jejich vlastním rozhodnutí, zda chtějí být komunistickou zemí nebo ne. A Berija prý vůbec neměl pochybnosti, že by si Němci zvolili kapitalismus, což by mu ale nevadilo, protože by si je zavázal nejrůznějšími hospodářskými dohodami. Vlk by se nažral a koza by zůstala celá.

Nádhera, co? Přírodě žel, Luboš Ypsilon Koláček považuje za dostatečný důkaz Katamidzeho tvrzení. Je jistě jen zajímavou shodou okolností, že sám Katamidze považuje své tvrzení za důkaz jakbysmet.

V úplném závěru knihy považuje Luboš Ypsilon Koláček přece jenom za nezbytné zmínit, že výpověď Berijova syna nemusí být zrovna nejobjektivnější. Jenže se o ni opírá od začátku až do konce, považuje její závěry za závazné a svoje závěry staví právě na nich. Takže vyjádření případné pochyby je tu vlastně jen tak, aby se neřeklo, cizím výrazem: pro forma.

A když už jsme u té formy: bylo by možná dobře, kdyby si někdo rukopis přečetl před tím, než šel do sazby, a kdyby také někdo zkusil udělat po sazbě korektury. Tolik nemilých překlepů v jednom svazku o mizerných 262 stránkách, to se nevidí tak často. Nemluvě už ani o způsobu vyprávění: přeskakování z místa na místo, nejednotný styl, prostě hrůza číst.

Berija junior také vypráví, kolik vědců mu po Berijově smrti říkalo, jak ohromný a skvělý chlapík to byl. Tihle lidé pod Berijovým vedením pracovali na vývoji sovětských atomových zbraní (základní podklady dostali díky Berijovým špiónům). Tady musím dodat osobní vzpomínku: kdysi dávno jsem hovořil pro noviny kanadské sítě Southam (dnes Postmedia) se sovětským vědcem Andrejem Sacharovem. Tenhle člověk byl jedním z Berijových podřízených. Vzpomínal na svá setkání se šéfem sovětské verze projektu Manhattan, a ještě desítky let po Berijově smrti byla na tom starém pánovi vidět hrůza z té samotné vzpomínky. Takže: někdo tady lhal. Dovolím si tvrdit, že to nebyl akademik Andrej Sacharov.

Ale hlavně, po přečtení spisku o Berijovi si člověk musí nutně začít klást otázku, proč dělají v Čechách úřady takový rámus, když někdo chce vydat Hitlerův Mein Kampf.

Kniha Luboše Ypsilona Koláčka totiž není o nic méně škodlivá. Případně: Mein Kampf není o moc škodlivější než apologetika komunistického masového vraha ze Sovětského svazu.