16.4.2024 | Svátek má Irena


KNIHA: Barvy okřesané tmou

1.4.2013

Ondřej Fibich (* 1954) rodem pražský a vlastním výběrem šumavský (prácheňský) autor vstoupil jako osobitý a nezaměnitelný básník do české literatury (neoficiální nikoli "svazové") už v 1.polovině 70. let minulého století. Jeho klíčové sbírky té doby – Vánoční suita či Balada holandská z obrazů Pietra Breughela svědčily už tenkrát o velkém lyrickém talentu schopném naplnit i rozsáhlé epické plochy. Fibich, autor i literární znalec – vzpomeňme v této souvislosti na jeho ineditní sborník Básníci a samotáři (1980), dodnes jedinečný zdroj informací o autorech, kteří byli zapomenuti a kteří často nejsou až dodnes znovuobjeveni - napsal v těch letech napsal také Dopis Gagarinu, sbírku možná parodující, možná upřímnou, možná upřímně parodující, v každém případě však již tehdy ilustrující základní sebereflexi básníka Fibicha v materialistickém světě. Tak tedy Lajka rájem pluje/anděly bohu aportuje/ a když svatý Petr snídá / nebeskou bránu za něj lídá.

Po roce 1989 publikoval básník mimo jiné sbírky Země Jana Křtitele (1990), Podoby soumraku (1995), Pasovské elegie (1998), knihu legend s názvem Čtyři rytíři (1997) a Topografie (2001), oratorium (o sv. Zdislavě) Královna severních záseků (1993). Své básně publikoval i v Německu, Nizozemí, Polsku či ve Francii. Fibichovým strýcem byl Vítězslav Nezval, bolševický pěvec volbou, od nějž Fibich jakoby zdědil zpěvnost a určitou košatost. Fibich sám přiznává seifertovskou inspiraci. A jako by tvůrčí cesta nosïtele Nobelovy ceny, tedy cesta od určitých zpěvných exhibic (... vijíc je lodyhou/a věčně starostlivá/myslíš, že básně lhou?/Ach ano, tak to bývá) až k přesným lyrickým definicím (Celý život jsem hledal cestu ke svobodě./ Konečně jsem objevil dvéře,/ jimiž je možné k ní vejít. / Je to smrt..) ilustrovala i dosavadní tvůrčí cestu Fibichovu uzavřenou prozatím v loňském roce vydanou sbírkou Okřesáno tmou.

První část sbírky (Podzim v zemi Jana Křtitele) obsahuje básnicky přesná, přesně obrazná a obsahově vyčerpávající čtyřverší zlehka se dotýkající světa vezdejšího i básníka samotného. (Jsem bratr sebe / Přesně ukotven/ Kroky předků / Blesk mne spojil s nebem / v obřadu beze svědků). Když se řekne čtyřverší, nedá se nevzpomenout na čtyřverší Skácelova. Ta Fibichova jsou podobně zvukomalebná, ale formálně připomínají spíš obtížně napodobitelný přesně nepravidelný verš Šiktancův. Druhá část sbírky nazvaná Devět proroků obsahuje básnické portréty osobností, které básník považuje za své nejdůležitější učitele či inspirátory – Seifert, Vláčil, Sudek, Zrzavý, Merth, B. Fučík, Reynek, Halas, Brodskij a Holan ( Potopen Bezděz do hrudi / jak rána / Z krovek tesaříků / silurské šperky / Mlčels, protože / tvůj bratr... / Ani já tady nebudu, jen za stolem / zanechám básníka / v hořící židli osudu.

Básník chce být nejen čten a pochválen, ale, aby mohl být nešťastně šťasten, musí být i živ. Ondřej Fibich provozuje na strakonickém hradě antikvariát a nakladatelství Hrad, pro něž prozaicky zpracovává prácheňské lidové a národopisné motivy, je také autorem Nejúplnějšího místopisného slovníku staré Šumavy. Jako básník vylepoval své básně na pražské kandelábry v polovině 70.let, aby obarvil tehdy neuvěřitelně šedivé město. Po takřka čtyřiceti letech novou sbírkou opět dokazuje, že jako básník dokáže rozdávat tomuto světu barvy i dnes.