Dosud nám taková encyklopedicky pojatá kniha citelně chyběla, pomineme-li předchozí publikace na dílčí témata a jen málo bylo těch, které mapovaly bankovní podnikání po listopadu 1989, a to se ještě zabývaly většinou dřívější historií, úlohou šlechty a finanční elity, z novější doby pak měnové reformy v roce 1953 či dějinami bankovnictví vůbec.

Polistopadovým předsedou nebo místopředsedou Sdružení pro bankovní karty byl u nás mladý vystudovaný ekonom Pavel Juřík (*1965), který zaváděl u nás první mezinárodní platební karty a bankomaty, zapojené do systému MasterCard, později i Visa a American Express. O platebních kartách napsal dokonce pět knih a několik set článků doma i v zahraničí, než se pustil do zpracování obsáhlé Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě (190 stran velkého formátu, vydalo nakladatelství Libri, Praha, 2011).

Kniha vyšla v době, kdy před 260 lety vznikla naše nejstarší banka v habsburské monarchii – tedy v roce 1751 – Moravská královská privilegovaná banka v Brně. Předcházeli tomu v Evropě již bankéři ze středověku (nejvýznamnějším byl Banco de Medici z Florencie 1360 – 1429), přibývaly bankovní domy v Německu, u nás císař Rudolf II. udělil Židům privilegia, která jim povolila poskytovat úvěry i příslušníkům šlechtického stavu. Židé se tak stali na dlouhou dobu významnými bankéři.

V habsburské monarchii byl „dvorním židem“ legendární Samuel Oppenheimer (1635-1703) a po něm opět mnoho dalších bankéřů, kteří přivedli monarchii do velkých dluhů a v roce 1811 k rakouskému státnímu bankrotu. Výše státního dluhu tehdy dosáhla hodnoty 1,06 miliardy zlatých. Vznikaly akciové banky, nastoupila dynastie Rothschildů, nejvýznamnější rod bankéřů nejen v monarchii, ale v celé Evropě. Rakousko-uherská banka vybudovala v mocnářství do roku 1901 síť 76 filiálek a 128 poboček. V Čechách dosahovalo 11 jejích poboček v roce 1897 celkového obratu 1, 233 miliónů zlatých.

V zemích Koruny české se čím dál více ujímaly české banky, spořitelny a záložny, jejich podíl na ekonomické a politické emancipaci českého národa a uvědomění si jeho práv byl nesporný. Impulsem byl zejména zákon z roku 1852 o akciových společnostech. Nejvýznamnější českou akciovou bankou byla Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, založená v roce 1868. V roce 1950 se její budova v Praze Na příkopě stala sídlem Státní banky československé a dnes je zde ústředí České národní banky. Jejím dlouholetým vrchním ředitelem byl Jaroslav Preiss (1870-1946), který si získal obdiv prezidenta T. G. Masaryka. Naopak měl komplikovaný vztah k druhému prezidentovi Edvardu Benešovi. Ten se domníval, že se stát může kdykoliv zadlužovat a někdo mu vždy půjčí. Tím se mu podařilo udržet vyrovnané hospodaření, zabránit poklesu kursu koruny nebo dokonce státnímu bankrotu.

Z doby po první světové válce, kdy ČSR vstoupila do prvního roku své existence, je významná, byť velmi krátká éra ministra financí Aloise Rašína (1867-1923), který dal popud k celonárodní sbírce zlata a deviz a vznikl tak tzv. zlatý poklad. Po mnichovském diktátu muselo okleštěné Československo vydat Říšské bance 14,5 tuny zlata jako krytí oběživa na území odstoupených Sudet. Do historie bankovnictví se významně zapsal také Karel Engliš (1880-1961). Po vypuknutí světové hospodářské krize navrhl devalvaci koruny a v letech 1934-39 ve funkci generálního guvernéra Národní banky byl odpůrcem keynesiánství a odmítal nastartovat ekonomický růst zvýšenou emisí peněz. Přispěl tak ke stabilizaci české koruny. Ještě v letech „předúnorových“ (1947-1948) byl rektorem Univerzity Karlovy, po komunistickém převratu odstoupil ze všech svých funkcí. Každým rokem uděluje Masarykova univerzita v Brně vynikajícímu ekonomovi Cenu Karla Engliše.

Jak si na tom stojí bankovní sektor po roce 1990? Došlo – jak známo – ke dvěma devalvacím čs. koruny, aby se zreálnil její kurs k volně směnitelným měnám a podruhé se podařilo zabránit růstu deficitu běžného účtu platební bilance. Vždyť v roce 1991 dosáhla inflace svého maxima – 56 % a hrubý domácí produkt poklesl o 15 %. Liberalizace zahraničního obchodu a cen, posílení devizových rezerv s pomocí Mezinárodního měnového fondu, ale také příliv zahraničního kapitálu umožnily centrální bance zavést od roku 1995 úplnou směnitelnost naší koruny za zahraniční měny. S tím byla spojena celá série zákonů.

V současné době působí na českém trhu celkem devět českých bank. Autor uvádí podle Zpráv bankovního dohledu České národní banky několik podrobných přehledů, jako například České banky v letech 1990-95, Seznam problematických bank, Výplaty náhrad z Fondu pojištění vkladů, Banky zaniklé v likvidaci, v konkursním řízení nebo bez likvidace (v tomto seznamu je celkem 22 bank), dále je to přehled družstevních záložen a také poboček zahraničních bank v České republice.

Již od roku 1991 začal fungovat moderní systém platebních karet, v roce 2010 bylo jich vydáno 9,2 miliónů pro 3868 bankovních automatů. Obchodních míst, která akceptují platební karty, je dnes 65 293 a funguje 74 041 platebních terminálů.

Do třetího tisíciletí vstoupilo bankovnictví u nás již očištěné o většinu problémových malých bank, naopak s privatizovanými bývalými státními bankami. Vstupem do Evropské unie došlo k harmonizaci právních předpisů. Máme již deset let Centrální registr úvěrů (v roce 2009 vedl 497 726 dlužníků, jejichž počet narůstá). Své služby poskytuje celkem 56 peněžních institucí, z toho je 21 bank (v nich pět stavebních spořitelen), dále 18 poboček zahraničních bank v režimu tzv. jednotné licence (jde zejména o zásadu kontroly domovským členským státem) a 17 družstevních záložen.

Celkový kapitál českých bank a družstevních záložen k 31. prosinci 2009 činil téměř 265 miliard Kč, bilanční suma dosáhla 4 095 miliard. Čistý zisk v roce 2009 činil 59,9 miliard Kč. Vklady se stále zvyšují, největší podíl (55, 8 %) mají domácnosti, firmy 23,3 %. Výše vkladů dosáhla 2 698 miliard Kč. Ale zároveň zadlužení domácností dosáhlo již hranice 900 mld Kč.

Stálým předmětem kritiky veřejnosti a médií zůstávají poplatky za služby peněžních ústavů, nízká míra úroků a vysoká míra úvěrů. Další konkurencí s očekáváním růstu počtu menších bankovních poboček (například UniCreditBank) a vstupem nových bankovních subjektů na trh, by se mohla tato situace lepšit.

Knihu doprovází množství ilustrací – portrétů bankéřů, akcií, obligací, šeků, nouzových poukázek, bankovek a státovek, dluhopisů, někdejších tuzexových bonů, jsou zde ukázky z emisí našich bankovek a platebních karet. Z ilustrací právem převažují snímky bankovních domů a jejich interiérů, protože od pradávna náleží ke kulturnímu a zejména architektonickému bohatství naší země. Jedinému autorovi se tak podařilo – jistě s pomocí mnoha organizací, jimž děkuje za spolupráci – opravdu užitečné dílo, na něž budoucí historikové mohou spolehlivě navázat.

Na autora ještě prozradím, že tématiku bankovnictví touto svou bohatou knihou opouští a rozhodl se věnovat svůj čas a studium hlavním šlechtickým rodům, které jsou spojeny s historií jižních Čech (Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Buquoyové). Při svém studiu zjistil návaznosti rodu Schwarzenbergů k moravským dosud tabuizovaným rodům Lichtensteinům a Dietrichsteinům. Dokonce se mu podařilo pozvat lichtenštejnského současného vládnoucího knížete Hanse Adama II. k návštěvě jižní Moravy a do zámku Valtice, který jeho rodu patřil až do roku 1945.