Knihu Tasse Saady Sloužil jsem Arafatovi jsem přečetl jedním dechem. Žánrově ji zařadit je poměrně snadné: Jedná se o autobiografii. Když ji ale čtete, máte pocit, že v ruce držíte detektivku. A některé závěrečné kapitoly by ve vás zase mohly vyvolat dojem, že jde o politickou esej nebo o biblický výklad.

Kniha má dvě delší a jednu kratší část. První nese název Jak jsem se učil nenávidět a druhá Jak jsem se učil milovat. Třetí (kratší) část je nadepsána Cesta ke smíření.

Autor se narodil v uprchlickém táboře v Gaze. Jeho předkové měli pomerančový sad na severu Izraele, v Jaffě, ale odtamtud uprchli na popud arabských velitelů za války, která propukla ihned po vyhlášení Izraele (v r. 1948). Z Jaffy se rodina s dvouměsíčním Tassem přestěhovala nejprve do Džiddy v Saúdské Arábii a později do Kataru, kde žije Tassova rodina dodnes.

Vzpomínky na Tassovo dětství jsou pozoruhodné. Kniha může čtenáři pomoci pochopit atmosféru arabského světa. Svou rodinou i okolím byl autor od nejútlejšího dětství veden k nenávisti k Izraeli. Zároveň ale zakoušel příkoří od Saúdských Arabů, kteří palestinskými uprchlíky opovrhovali a dávali jim to najevo. Z knihy je rovněž patrné, že konexe jsou v arabském světě mnohem důležitější než zákony.

Tass byl už jako dítě těžko zvladatelný a často dostával do průšvihu nejen sám sebe, ale i celou rodinu. Otec sice sdílel nenávist k Izraeli, byl to však rozumný muž v tom smyslu, že si přál, aby jeho děti dosáhly vzdělání. Tass ale v sedmnácti letech utekl z domova v Kataru, aby se připojil k nedávno vzniklému Fatahu. Po válce v roce 1968 totiž dospěl k názoru, že arabské státy, sousedící s Izraelem, nemyslí boj proti Izraeli vážně, a uvěřil těm Palestincům (především Jásiru Arafatovi), kteří tvrdili, že Palestinci se musí pro svou věc nasadit sami a nečekat na jiné Araby.

Nejprve absolvoval výcvik v Jordánsku, a protože byl úspěšný, stal se palestinským ostřelovačem, a v této funkci zabil celou řadu Izraelců. Popisuje rovněž, jak se svými druhy v boji terorizoval křesťany, žijící v Jordánsku.

Po nějaké době se vrátil k rodině do Kataru. Otec znovu trval na tom, aby Tass nabyl vzdělání. Tass však málem zastřelil jednoho ze svých učitelů a jen díky konexím svého otce nedopadl špatně. Musel ale Katar opustit. Otec chtěl, aby odjel do Británie nebo do Egypta, Tass se ale rozhodl pro Spojené státy. Je s podivem, že získal americké vízum.

Spojené státy považoval za „velkého satana“, byl ale překvapen, jak slušně a přátelsky se k němu lidé chovali. Ostře to kontrastovalo s tím, co zakusil jako dítě v Saúdské Arábii.

Ve Spojených státech se rozhodl oženit se, a to čistě účelově, aby získal právo trvalého pobytu. Jeho žena Karen pocházela z vlažného katolického prostředí. Začal rovněž podnikat v gastronomii a byl v tomto oboru poměrně úspěšný.

Pak se zcela nečekaně setkal s Ježíšem Kristem.

Jeho život se začal měnit od základů. Začal číst Bibli, která ho uchvátila. Začal litovat své dřívější nenávisti, která ho přivedla až k zabíjení. Jeho žena ho na jeho duchovní cestě následovala. Ke svému překvapení zjistil, že nedlouho před ním se obrátil ke Kristu i jeho adoptivní syn Ben, který se to ovšem otci bál říct.

Po čase šlo podnikání stranou a Tass i jeho žena Karen začali sloužit v křesťanském středisku Heartland. Tam zakusil Tass povolání vydávat svědectví o svém obrácení a volat po smíření Židů, křesťanů a muslimů. Zpočátku měl pouze střídavé úspěchy, ale později se jeho služba rozšířila.

Rodina ho po jeho konverzi zavrhla. Tass se přesto rozhodl rodinu navštívit. Jeho starší bratr ho upozorňoval, že ho zabije, jakmile ho na letišti spatří. Tass přesto tuto cestu riskoval – a bratr ho zabít nedokázal. Popis tohoto rozhodování navštívit rodinu a průběh celého jejich setkání patří k nejnapínavějším a nejsilnějším částem knihy.

Spolu se svou ženou sloužil Tass nějakou dobu v Gaze. Založili mateřskou školku a centrum pro mládež. Šlo jim o to, aby děti mohly alespoň nějaký čas trávit v bezpečném prostředí, kde by na ně nedoléhala tvrdá realita života v Gaze – realita prostoupená nenávistí. Po nějaké době ale nebyli vpuštěni zpět do Gazy, když se vraceli z cesty do zahraničí. Podobné středisko pak založili na „Západním břehu“.

V poslední části rozvíjí Tass Saada teologické úvahy o vztahu Izáka a Izmaele. Nejde o nějaké intelektuální a abstraktní teologické úvahy – autor si uvědomuje, že jde o smíření dnes. V jedné důležité pasáži říká: „Musíme pochopit, že jádrem sporu není území, ale odmítnutí“ (s. 234). Dovolím si uvést dva citáty:

Terorismus a násilí současného světa je arabský způsob volání o pomoc a znamená: „A co my? Nestojíme nikomu za pozornost nebo úctu?“ Zdůrazňuji, že v žádném případě toto jednání neobhajuji, existují mnohem lepší způsoby řešení. Přemýšlejte chvíli a uvidíte, že tato populace po celých čtyřicet století usiluje o potvrzení. Izmael byl vyhnán z tábora svého otce Abrahama – a jeho současní potomci se snaží o návrat. (s. 235)

Mohl-li Ježíš dosáhnout svého záměru v rozvířené a rozčilené atmosféře prvního století, je toho schopen i v našem 21. století. Dokáže očistit srdce každého Palestince, Žida, Jordánce, Saúda, Egypťana či Iráčana od vší zaujatosti a nenávisti. Dokáže nás proměnit do podoby lidství, které zformoval na úplném počátku. Uhnětl nás z lásky vlastníma rukama a oživil vlastním dechem. (s. 237)

Když jsem psal o blízkovýchodním konfliktu, často mí kritici vyslovovali podezření, že stojím za Izraelem z čistě náboženských důvodů. Dával jsem si pozor, abych ve svých článcích náboženstvím a Biblí neargumentoval. A zdůrazňoval jsem, že Izrael lze obhájit i při argumentaci čistě sekulární. Myslím si to i nyní.

Přesto jsem se ale ve svém postoji posunul. Tass Saada říká naprosto jasně: Veškeré snahy o domluvu selhaly, nenávist stále narůstá a nebere konce. Cituji ještě jednou přímo Tasse Saada: „Naší jedinou nadějí na usmíření tady a teď je bez ohledu na všechny rozdíly Ježíš. Je jediným, kdo má moc a morální autoritu spojit nás ke společenství. Je protilátkou na nedůvěru, hořkost a zášť. Je jediným, kdo může přesvědčit Araba, jako jsem já, že Židé nejsou mými nepřáteli, ale bratranci vracejícími se do Abrahamova domu.“ (s. 237). Tuším, že tato slova budou stejně málo přijatelná pro židy, sekulární humanisty i muslimy. Jsem ale přesvědčen, že jsou pravdivá. Izrael lze sice obhájit čistě sekulární argumentací, ale problém hluboké nenávisti a odcizení tato sekulární argumentace nevyřeší. Je nezbytné obrátit se k Bohu a prosit o milost.

Knihu vydal Institut Williama Wilberforce. Má 248 stran a prodává se za 290 Kč.

Pozn. red.: S autorem knihy je možno se setkat dnes a ve čtyřech následujících dnech na těchto místech.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce