V roce 1997 se 35 zemí zavázalo snížit do roku 2012 emise skleníkových plynů o 5 % pod úroveň roku 1990. Výsledek? Program OSN pro životní prostředí (UNEP) tvrdí, že koncentrace skleníkových plynů, jako je oxid uhličitý, se od roku 2000 dále zvýšila asi o 20 %.

A tak se tedy opět sešli na 18. konferenci OSN o změnách klimatu delegáti z téměř 200 zemí, tentokrát v katarské metropoli Dauhá. Od fiaska v Kodani, kdy konference končila ve sněhu a mrazu, se organizátoři poučili a setkání probíhají vždy jen tam, kde je dostatek tepla.

Výsledkem konference je něco mezi dohodou a nedohodou. Ministři jen prodloužili Kjótský protokol do roku 2020. Ten ale nikdy nepodepsali třeba Rusko a USA, Kanada od něj odstoupila. Nepomohla ani obvyklé mediální masáž, ani alarmistické zprávy Programu OSN pro životní prostředí, Světové meteorologické organizace a dalších, ani akce 44 nevládních organizací.

Takže tu máme kolem 10 zemí a celou EU. Prostě máme platit – ale za co vlastně? V záplavě slov a frází téměř uniká to podstatné – platit se bude za to, že do konce století nestoupne teplota o víc než 2 ^o C. Kdybychom neudělali nic, teplota stoupne (možná) až o 4 ^o C.

^{Grafy ukazují, že až do současnosti jsou klimatické změny kontinuitní. Velký nárůst teplot jsou odhady do budoucnosti.}

Přítomnost oxidu uhličitého v atmosféře umožňuje na Zemi život v podobě, jak jej známe. Postupně se jeho značná část přesunula z atmosféry do hornin. Dokonce tak velká část, že ho v atmosféře zbylo velmi málo. Tím, že ho lidé uvolňují při získávání energie z fosilních paliv, se jeho množství v atmosféře o něco zvýšilo. Je možné, že se díky tomu zvyšuje i globální teplota. Důvodů ke klimatickým změnám je však víc, především změny množství sluneční energie, která dopadá na Zemi, lidské zásahy (odlesňování, zemědělství, urbanizace, těžba surovin) a další.

Přesto se lidem předkládá jako jediné řešení omezit vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Jinak budou zaplavena pobřežní města, potopí se celé ostrovy, nezadržitelně se rozšíří řada chorob, nastane vymírání druhů, zhroutí se zemědělství, bude nedostatek pitné vody. Stojí za to podívat se na jednotlivé problémy bez zbytečných předsudků.

Zaplavení pobřežních měst a ostrovů

^{Korálové atoly vznikly ponořením ostrova. Při změně hladiny opět dorostou. To věděl už Darwin.}

Pokud budou přijata navrhovaná opatření, zvýší se do roku 2100 hladina moří o více než 14 cm, pokud ne, může se zvýšit i více než o 32 cm. Pevnina však někde klesá (Benátky, Nizozemí), jinde stoupá (Skandinávie). Delty řek díky přínosu materiálu z pevniny pomalu postupují do moře. Korálové ostrovy rostou vzhůru díky organizmům, které hromadí uhličitan vápenatý. Ohroženy jsou tedy hlavně znečišťováním moří. Ve vrtech provedených na atolech se ukázalo, že základem je dávno potopený ostrov. Obava, že dojde k okyselení mořské vody oxidem uhličitým, je v rozporu s faktem, že známe korálové útesy i z dob, kdy bylo v atmosféře a vodě více oxidu uhličitého než dnes. Korálové útesy se díky vyšší teplotě vyskytovaly i v místech, kde se dnes nemohou tvořit.

Řešením je tedy péče o čistotu moří, zachování přínosu sedimentů v deltách a tam, kde je to nutné, zvýšit ochranné hráze asi o půl metru.

Šíření chorob

Lidé jako druh pocházejí z teplých oblastí Afriky. To, že rozšířili i do chladnějších oblastí, neznamená, že se dokázali dokonale přizpůsobit, ale to, že dokázali změnit prostředí kolem sebe. Každý z nás si doma stále uchovává své soukromé, zpravidla teplé klima. Na dovolenou jezdí většina lidí také tam, kde je teplo. Přežívají tam bez jakékoli aklimatizace. Vracejí se živí a zdraví.

^{Jeden z grafů, kterými se dokládá nebezpečí z oteplování. Podívejte se na teplotní stupnici a udělejte si úsudek sami.}

Některé choroby jsou nebezpečnější v chladu, jiné za horka. V podstatě je ale určité optimum, které lidem nejlépe vyhovuje. Jak extrémní chlad, tak vedra lidem škodí.

Řešení je jednoduché – vyhýbat se teplotním extrémům. Na to snad není třeba ani rady lékařů.

Vymírání druhů

Tolik je druhů, kolik na počátku stvořil Bůh – to je slavný výrok, který pronesl švédský přírodovědec Carl von Linné. Od jeho doby znalosti pokročily, a tak dnes víme, že naprostá většina druhů vymřela. Zánik některých druhů způsobili lidé. Jen v Polynésii domorodci vyhubili asi 2 000 druhů ptáků (to je více než 20 % současných druhů ptáků).

Klima má ovšem na živé organizmy zásadní vliv. Teplá období znamenají rozvoj biosféry a také její větší rozmanitost. Vědci si toho všimli už dávno a proto tato teplá období označují jako klimatická optima. Něco jiného je ale oteplování nebo ochlazování, zejména v případech, kdy změny probíhají rychle. Přesto ani v takových případech v minulosti k hromadnému vymírání nedocházelo. Říká se tomu kvartérní paradox.

Známý obrázek ledního medvěda, který se topí kvůli tajícímu ledu, je hra na city. Jen hra, každý logicky uvažující člověk si uvědomí, že lední medvěd jako druh je tady už velmi dlouho. Dokonce přežil i období, kdy kolem severního pólu nebyl žádný led.

Řešení je v péči o přírodu. Zní to jednoduše, ale znamená to ve skutečnosti změnit přístup k ochraně krajiny jako celku. Znamená to uvážené a opatrné zásahy, ne ponechání velkých ploch bez zásahů v naivním přesvědčení, že tím vznikne divočina.

Nedostatek potravin

To je ovšem problém současnosti. Stačí jedna větší neúroda způsobená nepříznivým počasím a ceny obilí letí vzhůru, v řadě zemí hrozí hladomory. Změna klimatu by ohrozila miliony lidí. Hledají se nejrůznější řešení. Některá nám připadají exotická, jako je třeba využití hmyzu jako potravy. Snaha zvyšovat výnosy má také svůj strop. Rostliny potřebují optimální množství oxidu uhličitého. Jeho nedostatek za jinak příznivých podmínek omezuje růst. Teplejší klima umožňuje získat i více než jednu úrodu ročně nebo alespoň větší sklizeň.

Řešení je v nových technologiích, investic do GMO a pěstování rostlin přednostně jako zdroj potravy.

Nedostatek pitné vody

Udává se, že nedostatek vody může mít za následek mezinárodní problémy a dokonce i válečné konflikty. Veškerá sladká voda se na pevninu dostává pomocí srážek. Hromadí se v horninách, řekách, jezerech a ledovcích. Obavy jsou z nedostatku srážek a ze zániku horských ledovců. Paradoxně právě tání horských ledovců uvolňuje zásoby vody a díky jemu se zvyšuje průtok vody v řekách.

Řešením mohou být do určité míry umělé vodní rezervoáry. Přehrady umožňují regulovat průtok a navíc mohou být i zdrojem elektrické energie.

Kudy cesta nevede

Globální změny klimatu nemají jen jednu příčinu. Teplejší období byla pro život příznivější. V minulosti se s oteplením museli vyrovnat i lidé. Nebojovali s ním, ale využili je k rozšíření zemědělství (mimo jiné i do Evropy). Další teplé období odpovídá hromadné stavbě monumentálních katedrál. Lidé si prostě mohli dovolit investovat i do toho, co nebylo pro život naprosto nutné.

Dohody, jako je Kjótský protokol, nejsou řešením. Klimatickým změnám nezabrání, ale řadě států ztíží ekonomickou situaci. Ještě větším nebezpečím je možný nástup totality. Australský ekolog Tim Flannery otevřeně volá po zřízení "Zelených přileb" pod vedením OSN. Měly by přinutit k poslušnosti ty státy, kterým oteplení přinese velké výhody. Jako příklad uvádí Kanadu (druhý největší stát světa). Stejně nebezpečné jsou ale i školní hrátky, kdy si žáci hrají na jednající strany bez toho, aby byli seznámeni se všemi fakty.

Jestli má oxid uhličitý skutečně tak velký vliv na klima, jak tvrdí alarmisté, nebo jestli se jeho účinky přeceňují, což je názor skeptiků, ukáže budoucnost, ne počítačové modely. Klimatickým změnám je možné se přizpůsobit, v mnoha případech mohou být dokonce výhodné.

Většina opatření, která měla snížit obsah oxidu uhličitého, se minula s účinkem a pro občany to přineslo jen zdražení. Především jde o obnovitelné zdroje, které by bez dotací vůbec nebyly schopné konkurence.

A Kjótský protokol? Od toho by měla Česká republika odstoupit.

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu na Drabek.bigbloger.lidovky.cz