Klaus se vyhraňoval vůči klimatickým alarmistům. V tomto boji sice uspěl proti radikálním ideologům, ale nikoliv mezi vědci a intelektuály

Foukání proti většinovému větru je koníčkem Václava Klause a nic proti tomu. Disidentské názory jsou vždy užitečné – ať už je známe z Husákova Československa, americké justice (od ní převzalo výraz disent i české soudnictví), nebo z debaty o vývoji podnebí. Ukážou diskutovaný problém v novém světle i to, zda jsou některé postoje uměle potlačovány.

Jenže když si vzal klima za své téma prezident Klaus, překročil disidentství až k umanutosti. Jeho postoj se přetavil v mediální sdělení, že globální oteplování neexistuje, a sám Klaus argumentoval způsobem, o kterém se říká, že přesvědčuje již přesvědčené a vytáčí již vytočené. Čeho dosáhl?

Úhrnem lze říci, že uspěl. Otázka ovšem zní, v čem konkrétně ano a v čem ne. Nepochybně uspěl v jedné zásadní politické věci: názor, že se máme klimatu spíše přizpůsobit než s ním bojovat, tedy postoj, který ještě před pár lety zněl v politice okrajově, bizarně a hereticky, se pomalu řadí k přijímanému mainstreamu. Prosazuje se jako reálpolitika. Hypotéza globálního oteplování způsobeného činností člověka již není pokládána za nezpochybněné evangelium, za něco, čemu se musí vše ostatní podřídit a co má takovou naléhavost, že převálcuje rozhodování o nakládání se zdroji a rozpočty. Jako by začalo docházet na Klausova slova z knihy Modrá, nikoli zelená planeta.

Kdo té změně postojů nevěří, ať se podívá na události z posledního půlroku. V prosinci se nepodařilo prosadit prodloužení Kjótského protokolu. A už v září sice byl zaznamenán absolutní rekord (v měřené historii) v tání arktického ledu, ale skoro s nikým to nehnulo.

V novinách to jsou drobné zprávy, ale znamenají dost velký posun ve vnímání reality. Původní Kjótský protokol (z prosince 1997) ratifikovalo 55 států, které úhrnem vytvářely 55 procent světové emisní zátěže skleníkovými plyny. Začal platit, když ho ratifikovalo Rusko s podílem 17 procent. Jinými slovy, k pravidlům Kjóta se zavázaly státy produkující celkem 72 procent CO2. Jenže tzv. Kjóto II podepsaly pouze evropské země vypouštějící úhrnem jen 15 procent světové emisní zátěže. Vzdává to nejenom Rusko, ale i ekologicky uvědomělé Japonsko a Kanada. To už je posun.

V září 2007 jezdili politici a různé celebrity na lodích ke břehům Grónska pozorovat rekordně tající led (známé jsou fotografie kancléřky Merkelové). V září 2012 bylo tání ještě rekordnější, ale žádný politický ani společenský lídr u toho nebyl. Proč? Neukazuje se na tomto "Nekjótu" a "nerekordu", že šlo skutečně pouze o módní trend, který dnes už prostě není "sexy"?

Toto vše si může Václav Klaus – alespoň ze svého pohledu – připsat k dobru. Může se cítit jako ten, na jehož slova došlo či alespoň začíná docházet. Ukázalo se, že dokáže být buldozerem, který hájí svou pravdu tak dlouho, až ji protlačí k širšímu povědomí. Ale s tou pravdou je to složitější. Klaus uspěl jako politik, jehož argumenty získávají na síle. Uspěl na poli ideologie v boji s radikálními ekologisty (on sám říká environmentalisty), ale skutečné vědce nepřesvědčil.

Skutečné vědce totiž o škodlivosti klimatického alarmismu přesvědčovat nemusí. Ti netvrdí, že se blíží apokalypsa a že musíme všechny zdroje napřít k jejímu odvrácení. Všímají si spíše toho, jak jsou Klausovy postoje o nadřazenosti svobody nad ekologismem vyargumentované z pohledu jejich domény, tedy nauky o klimatu. A tady velmi zřetelně – a veřejně – krčí obočí.

Když někdo tvrdí, že svět se nemá kvůli klimatu zbláznit, může mít pravdu, ale to ještě neznamená, že má pravdu i v bagatelizaci vývoje klimatu. Václav Klaus názorově bojoval hlavně s ideology, s hlasateli chmur a zkázy, tudíž se vymezoval hlavně proti argumentům hlasatelů radikálních -ismů, prostě alarmistů. Z této potřeby vznikly slogany "globální oteplování neexistuje" či "změna klimatu neexistuje", které vědce a vůbec racionálně uvažující lidi tak dráždí.

I když docházejí k podobným závěrům jako Klaus, nevydýchají tu "neexistenci". I Václav Cílek se hlásí k názoru, že změna klimatu je módní téma, o kterém za čas už neuslyšíme – smíříme se s tím, tak jako jsme se smířili s alergiemi či poruchami plodnosti; přijmeme to podobně, jako jsme ve středověku přijímali mor a nyní automobilové havárie. Bude to daň za život v dostatku. (Respekt, 2008)

V nesmyslnosti řady environmentalistických kroků se s Klausem shodne i klimatolog Jan Pretel, přesto má s jeho knihou problém: kdyby ji mohl číst tak, že autor o existenci problému klimatické změny ví, zvažuje jeho rizika a zároveň varuje před radikály, pak by ji ocenil (Lidové noviny, 2007)

"U kapitolek, které se zabývaly environmentalismem, jsem přikyvoval," řekl v rozhovoru pro noviny Radim Tolasz, náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu. "U kapitolky o klimatu jsem nesouhlasně kroutil hlavou." (MF DNES, 2009) Neexistující změny i peníze V poslední době Václav Klaus používá slovní spojení "globální oteplování způsobené člověkem", ale donedávna to vše házel do jednoho pytle neexistujícího výmyslu. Jako by byla nějaká norma, že veškeré změny podnebí vyvolaly lidské aktivity a jako takové musí být bagatelizovány. Když prezident v roce 2007 formuloval odpovědi na otázky amerického Kongresu, uvedl to slovy "takzvané klimatické změny a zejména člověkem způsobené klimatické změny". V knize Modrá, nikoli zelená planeta chválí Ivana Brezinu za to, že přísně rozlišuje zelené náboženství od "vědecké ekologie", což "mnozí pořád ještě vůbec nechápou". Ale sám v roce 1995 na Palackého univerzitě v Olomouci řekl: "Ekologie není věda. S vědou nemá nic společného. Je to ideologie." Že by patřil mezi ty, kteří nechápou?

V 90. letech koloval výrok tehdejšího ministra financí "neexistují špinavé peníze". Pozoruhodné je, jak se později Václav Klaus snažil uvést ta okřídlená slova na pravou míru. Vysvětloval je, upřesňoval, trápil se tím. "Opakovaně prohlašuji, že jsem nikdy neřekl, že není rozdíl mezi čistými a špinavými penězi," prohlásil ve sněmovně v roce 1996. "Říkal jsem, že neznám žádnou snadnou metodu rozlišování čistých a špinavých peněz."

Proč v posledních letech srovnatelně nevysvětloval i svůj postoj ke změně klimatu? Těžko říci, ale přispěl tím ke vzniku dvou navzájem bojujících part exorcistů. Jedna vymítala ďábla "neexistujícího globálního oteplování", druhá zase ďábla "popírače" Klause.

Teď to vypadá, že Václav Klaus svého ďábla porazil. Jenže takové vítězství uznávají pouze ti, kteří v ďábla věří. V obci vědců a intelektuálů, k níž se Klaus hlásí, jich až tak moc nebude.

LN, 7.3.2013