Vědecká metoda vyžaduje od badatelů extrémní poctivost a nestrannost. Vědec musí naslouchat imperativům měření, pozorování a výpočtů a nehledět přitom na to, zda závěry, k nimž ho vedou, souhlasí s jeho očekáváními, osobními, finančními nebo skupinovými zájmy, nebo dokonce s ideologickými, politickými či náboženskými principy. Stejně tak nikdy nesmí zatajit podrobnosti, které by mohly platnost jeho výsledků zpochybnit, ani vybírat poznatky, které je lepší zatajit. Těmito vlastnostmi se vědci odlišují například od kazatelů a aktivistů.

Od tohoto ideálu se věda v reálném světě liší, ale nikoliv příliš, a proto v posledních pěti staletích došlo k ohromnému pokroku, při němž vědci dospívali ke stále hlubšímu a přesnějšímu chápání přírody, bez něhož by se neobešel ani technický pokrok. Určité vědní disciplíny se ovšem od tohoto zlatého standardu odchýlily. Zvláště v klimatologii vyšlo na povrch, že hlavní hnací silou mnoha expertů není touha poznat pravdu, ať je jakákoliv, ale spíše snaha podepřít určité předem dané závěry.

V listopadu 2009 jeden hacker zveřejnil e-mailovou korespondenci klimatologů z Východoanglické univerzity, z níž se vyklubal skandál známý jako Climategate. Vědci se v e-mailech domlouvali, jak umazat a vylepšit části grafů teplot, aby lépe souhlasily s katastrofickými teoriemi o globálním oteplování, a jak nestandardními způsoby zabránit v publikaci nepohodlných článků, dokonce jak zlikvidovat celý nepohodlný odborný časopis.

Kromě toho Mezivládní panel pro změny klimatu, IPCC, který pracuje pod hlavičkou OSN, prošel několika skandály známými pod různými názvy: Amazongate, Disastergate, Africagate a Glaciergate. Ve všech případech šlo o to, že zpráva IPCC obsahovala chybná nebo velmi nepravděpodobná tvrzení, která se opírala pouze o neseriózní zdroje a „šedou“ literaturu, tedy o články, které nebyly publikovány v žádných standardních odborných časopisech, ačkoliv se tak někdy tváří (korespondence mezi vládními úředníky a propagační materiály nevládních organizací jsou příkladem).

Například v Glaciergate IPCC tvrdil, že himálajské ledovce roztají do roku 2035. Skutečný původ tohoto dalekosáhlého tvrzení připomíná vtipy z rádia Jerevan: jeden neznámý vědec byl k této spekulaci přitlačen novinářem při interview a navíc místo roku 2035 zmínil rok 2350.

Ale dosud se mohlo zdát, že navzdory všem nedostatkům jsou alespoň samotné zprávy IPCC sepisovány odborníky, tedy vědci. I tato víra se minulý týden ukázala být neodůvodněná. Je třeba zmínit, že IPCC se skládá ze tří pracovních skupin; první studuje přírodovědnou podstatu klimatických změn; druhá možný vliv klimatické změny na ekonomiku a ekosystémy; a třetí zkoumá způsoby, jak klimatické změny, které na Zemi probíhaly 4,7 miliardy let, zastavit. Nejnovější skandál nespustil žádný „popírač oteplování“, jak se klimaskeptikům občas přátelsky přezdívá, ale ekologický aktivista Mark Lynas, který sám proti „globálnímu oteplování“ bojuje. Lynas ve čtvrtek ohlásil, že ztratil důvěru ve třetí pracovní skupinu. Zvláště britská média zveřejnila jeho zjištění, založené na předchozích rozborech slavného klimaskeptika Stevea McIntyra, že při psaní 10. kapitoly čerstvě publikované konečné verze zprávy třetí skupiny IPCC sehrál klíčovou úlohu vedoucí Greenpeace International pro alternativní energie, ing. Sven Teske. Právě on překopíroval do textu odvážné tvrzení Greenpeace, že do roku 2050 je možné získávat 77 procent veškeré energie z obnovitelných zdrojů (kam ovšem nepočítá energii jadernou, proti té totiž Greenpeace vášnivě bojuje).

Toto rádoby nestranné tvrzení IPCC není zrovna rozumné, protože pro dosažení 77 procent je nutné dnes již velmi vysoké dotace na zelenou energii přinejmenším zdesetinásobit a pokrýt většinu krajiny panely a „větrníky“. Zajímavé je i to, že zpráva IPCC neměla za cíl propagovat pouze solární a větrnou energii. Pěla ódy hlavně na vodní elektrárny (navzdory metanu, který v nich vzniká). Není divu. Většina z devíti hlavních autorů 10. kapitoly je fakticky zaměstnána v hydroenergetice! Podle Lynase tyto praktiky musejí skončit.

Takové propojení IPCC s průmyslovými zájmy „zelené lobby“ není úplnou novinkou. Šéf IPCC Rádžendra Pačaurí řídí totiž i společnost TERI, skrz niž proudí miliony dolarů na výzkum alternativních zdrojů energie. (Pro tento střet zájmů se zase vžilo označení Terigate.)

Velká většina lidí, kteří jsou v dnešním světě zaměstnáni jako klimatologové, schvaluje názor, že emise oxidu uhličitého vedou Zemi do potíží a že je proti nim třeba bojovat. Chtěl bych ale čtenáře poprosit, aby se zamyslili, zda tito lidé byli zaměstnáni proto, aby dělali poctivou vědu, nebo proto, aby jen podpořili určité politické cíle, které jsou v mocenském, ideologickém nebo i ekonomickém zájmu jisté části společnosti. Výzkum klimatu si zaslouží podporu, ale jen tehdy, řídí-li se vědeckými metodami a není-li jen hlásnou troubou ekologických aktivistů a představitelů průmyslového odvětví závislého na dotacích a iracionálních zákazech.

LN, 20.6.2011

Autor je fyzik a publicista, je členem panelu NIPCC, který sepsal nezávislou zprávu o klimatu