24.4.2024 | Svátek má Jiří


Klausův programový projev

29.10.2012

Novináři s nadsázkou nazývají slavnostní večer k příležitosti 28. října metalizací, protože se tam rozdávají metály. Byl to poslední metalizační večer Václava Klause ve funkci prezidenta. Využil ho k obsáhlému projevu, který jistě vyvolá polemiku. Neřekl v něm nic nového, Klaus zachovává svoje stanovisko dlouhodobě, nemění ho podle dobových nálad.

Tento projev ale nebyl jen opakováním nebo shrnutím již řečeného. Spíš se podobá politickému či přesněji řečeno ideovému programu. Obrací se v něm k blíže nespecifikovaným lidem, kteří, jak říká, věří k odkazu předků "a ze všech sil se ho snaží uchovat, naplňovat a předat dalším generacím". Vybízí k odvaze řešit problémy dnešních "nejednoduchých časů". Varuje před omezováním demokracie a samozřejmě nezapomněl ani na tisíce nadnárodních úředníků, kteří sedí daleko za našimi hranicemi.

Kam je podle Klause třeba napřít odvahu? Například je třeba vyrovnat se "s popíráním a vysmíváním se staletí utvářeným kořenům naší civilizace". Je to úkol hlavně pro politiky. Hrozí dvojí nebezpečí, ztráta občanské loajality a nárůst lhostejnosti občanů na jedné straně a na druhé straně "výbuchy individuálního násilí a extremismu". Vybízí k návratu sociálního systému do "realistických rozměrů" a konkrétně vybízí k omezení mandatorních výdajů – to je něco, co se málokdo odváží říct nahlas. I tentokrát odmítá záplavu nově vznikajících zákonů, která "nás demotivuje a činí méně svobodnými". Kritiku namířil jak vůči levicovým vládám, tak vládám, "v nichž dominovaly strany, které byly nebo se pokládaly za středopravé".

Nepřihlásil se tedy k žádnému existujícímu politickému proudu. Jistě že nepodpořil levici, ale nebyl nijak vlídný k současné garnituře, které se podařilo dosáhnout stavu rozvratu.

Tento postoj může být v rovině čistě slovní leckomu sympatický, na mnoha místech je možno se s ním ztotožnit, ovšem má svoji zásadní slabinu. Klaus je se svým programem politicky vzato další kůl v plotě. Tím se paradoxně podobá i svému předchůdci. Jakkoli Václav Havel stál ideově naprosto jinde: svou proklamativní ideologií pravdy a lásky nedokázal vnést do procesu ustavující se standardní demokracie žádný reálný politický proud. Teze nestačí hlásat. Je třeba je uvést v život a to znamená vytvořit z nich konstruktivní politickou sílu. V dimenzích standardní demokracie by to měla být politická strana.

Je víc než pochybné, že se to podaří Klausovi. Je bezprostředně obklopen groteskními kreaturami, které nedokáží nic než papouškovat teze svého guru v té nejvulgárnější možné podobě. Jakmile se z Klausova učení stáhne slupka intelektuální uhlazenosti, zbude nacionalismus a izolacionismus. Na Klausův apel se nezvedne dosud mlčící většina slušných, dělných lidí prodchnutých dobrou vůlí. Rozkřičí se pravičácká nacionalistická pakáž, která se už teď projevuje v internetové publicistice. Klaus vybízí ke střízlivé civilnosti – začtěte se do textů psaných lidmi vysílajícími na podobné vlně a zkuste v nich střízlivou civilnost najít.

Těžko se vyvarovat dojmu, že Klausova slova nejsou olej litý do rozbouřených vln, aby se moře uklidnilo. Spíš je to olej do ohně.