Před mnoha a mnoha lety jsme se přestěhovali s celou rodinou do nového bytu v panelovém domě i s naším miláčkem desetiletou fenkou Ťapkou. Přestože to byl veselý a šťastný tvor, tak se jí v novém bytě moc nelíbilo, byla nervózní, fňukala, poštěkávala, pobíhala po bytě; prostě hledala svou „starou boudu“. Stále se přitom někde schovávala, třeba pod postel, pod sporák, nebo do skříní. Byli jsme z toho nervózní a měli jsme obavy z toho, zda jsme jí přestěhováním nezpůsobili újmu na duševním zdraví. Vrchol nastal asi po třech dnech, když jsme po návratu z práce s velkým překvapením zjistili, že v kuchyni, uprostřed stolu se nachází malý psí tvrdý bobek, zřejmě jako důkaz pomsty za násilné přestěhování.

Byl to obdivuhodný sportovní výkon vzhledem k její velikosti (malý křížený knírač) a hlavně vzhledem k téměř ochrnutému zadečku. Tím nám dokázala, že pes není jenom němá tvář, ale že je to tvor, který přes všechnu lásku k člověku umí také přemýšlet, svým způsobem se bránit a svobodně uplatnit svůj názor a že je osobnost.

Přejeme jí mnoho šťastných dnů v psím nebi, pokud možno bez stěhování.