Konečně pár dní ochlazení a dokonce i zapršelo! Hned je důvod k výletům do přírody a radovat se z léta. Rozhodly jsme se, že s holkama Waiki a Ajvi podnikneme výlet částečně pěšky a částečně lodí, okolo Brněnské přehrady.

Jednoho rána jsme zanechaly auto na parkovišti restaurace U Šuláka a odtud jsme vyrazily pěšky po levém břehu přehrady proti proudu, směrem k Veverské Bítýšce. Bylo zataženo, foukal silný nárazový vítr, chladno. Až na ten vítr, ideální výletové počasí. Vymotaly jsme z chatové oblasti Osada, kde jsme uskakovaly před projíždějícími auty. Silnička vede po vrcholu skal, je na ní zákaz vjezdu, ale my stále končily v příkopu před nějakými záhadnými, projíždějícími auty, takže jsme raději sešly na takřka nezřetelnou pěšinu a šly lesem.

Pěšina nakonec v jednom místě končila na malém skalnatém ostrohu u vody. A tak jsme se posadily a jaly se kochat tou nádherou okolo. V těchto místech je už hladina přehrady sevřená v úzkém skalnatém údolí, břehy jsou porostlé lesy, které se zmítaly v poryvech větru. Připlula loď a byla tak blízko, blizoučko :-)

Na Brněnské přehradě

Jak se tak kocháme, náš zrak spočinul na Waiki, která něco hltavě polykala. Jakmile zjistila, že jsme si všimly její degustace, uskočila přede dvěma fúriemi, které s bujarým „Fúúúúúj“ se snažily zkazit psí gurmánský zážitek, a tak shltla poslední kousek zapáchající ryby, odplížila se z našeho dosahu, snad abychom jí nějaký ten kousek nesnědly. Bylo jí vyhubováno a slibováno, že poplave za lodí. Ajvi jsem preventivně pohrozila, že ten zbytek smrduté fišinky, kterého jsme si všimly až nyní, je pro ni naprosté FUJ! Udiveně nadzvihla obočí, že ona!? taková dáma! si přece blívajzů nevšímá!

Sbalily jsme batohy a vyrazily dál po pěšině lesem. Holky se honily v suchém spadaném listí, běhaly okolo nás a my si vykládaly a šplhaly se strání po cestičce vzhůru. Kynologickým šestým smyslem jsem zjistila, že jde s námi jenom JEDEN pes. Černá Waiki se šmrdolila paničce za patama, ale Ajvi nikde. Zavolala jsem, zapískala – nic. Okamžitě mi bylo jasné, kde asi tráví čas, a řítila jsem se po skalnatém srázu zpět, ale to už přibíhala naproti Ajvi, celá rozvrtěná, se spokojeným výrazem dámy, která právě dobře nakoupila ve vyhlášené parfumerii.

Ano, ve vší tichosti se vrátila ke zbytkům leklé ryby, a protože měla fůru času, pečlivě se v ní vyválela. Mastnota na ní ležela od uší až po špičku jejího zakrouceného ocásku. Obojek byl celý umaštěný a potřený slizem. A ten odér!!! Nesměla se k nám na několik kroků ani přiblížit, smrad se za ní táhl jako vlečka za nevěstou a byl přímo hmatatelný. Co byla proti tomu smradlavá huba Waikinky?

Okolo Brněnské přehrady

V první moment jsem zapřemýšlela, že se jí zřeknu. Nakonec se jako první pomoc projevila hladina přehrady. I když silně foukal vítr, přesto jsem jí na jednom malém místě, kde nebyly strmé skály, házela klacky do vody a ona nadšeně plavala, bojovala s vlnami a nosila klacíky na břeh. Když byla řádně propláchnutá a vesele skotačila v suchém listí, aby se usušila, pokračovaly jsme v cestě a stále uvažovaly, co s ní dál. I když už na ní rybina neležela, smrděla jako hopsající kafilerie a nám bylo jasné, že takhle s ní na loď nemůžeme.

Bohužel v těchto místech už byly k vodě jenom strmé skály, ani malá plážička nikde. I spustila jsem se uzoučkým splaveným rigólkem mezi skalami na plošinku zvící velikosti bot číslo 42 (jak mi ten pes ohromně udržuje kondici!) a tam jsem Ajvi začala „mydlit“ kamínkama, hlínou, listím, co mi přišlo pod ruku. Potom jsem ji nekompromisně strčila zpět do vody a propláchla. No páchla dál, ale už jenom z těsné blízkosti.

A tak jsme pokračovaly příjemnou cestou po skalách až k Junácké louce. Přešly jsme lávku pod hradem Veveří, s tím, že půjdeme alespoň na nádvoří hradu. Ale jak se mírně oteplovalo, tak Ajvi začala (k její spokojenosti) zase smrdět. Otočily jsme se a nejkratší cestou jsme dorazily k přístavišti, právě včas, protože už plula loď, naším směrem. Proběhla jsem rychle mezi cestujícími na horní, otevřenou palubu a posadily jsme se až na záď, nad kormidlo, aby rybí odér vál pryč z lodě.

Na lodi

Jsou to zlatíčka ti naši miláčci, zpestřily výlet, který se v momentě stal páchnoucí bojovkou. Naštěstí pro jiné turisty jsme nikoho na úzké stezce nepotkaly, nebylo kam se obloukem vyhnout. V autě jsme měly otevřená okna, že nás vítr málem vysál ven, a doma Ajvi zažila svůj první, naprosto nekompromisní koupací útok s půl lahví psího šamponu. Zbytek dne ležela pod stolem a vzpamatovávala se z té nadměrné hygieny. Ale už nesmrděla a byla z ní opět miloučká psí slečinka.

Další dny jsme spolu mohly ještě párkrát vyjet i na kole po okolních lesích, než zase propukla na konci srpna tropická vedra.

Fotografie: autorka. Můžete si je prohlédnout i tady na Rajčeti.