Nadcházející schůzka Visegrádu za přítomnosti Makedonie a Bulharska vyvolala krajní nelibost na německé straně. Nastoupili velvyslanci a ozvala se média, která často reflektují vládní stanovisko. Je to odezva pochopitelná, jelikož schůzka je nesporně projevem nedůvěry. Potíž je v tom, že ona nedůvěra je zcela oprávněná.

Dosavadní německá politika přinesla vážné škody především Německu, ovšem v důsledcích nejen jemu. Následkem politiky Willkommen a Wir schaffen das Německem bloudí šest set tisíc lidí bez papírů, o kterých nikdo neví, kde jsou, kdo to je, z čeho žijí a jaké mají plány. V Německu, Belgii, Švédsku a dalších zemích vznikají komunity zabředlé do sociální pasti, do začarovaného kruhu bídy a z ní plynoucí frustrace a z té se rodí radikalizace. Varovná slova byla po celý loňský rok cejchována jako xenofobie a rasismus.

Dobrá, nyní došlo ke změně postojů. Ale jaké má být řešení? Klíč k Evropě má držet Turecko. To kdyby věděl v roce 1599 po bitvě u Rábu Adolf Schwarzenberg, to je ten, kdo získal svému rodu dodnes aktuální erb s useknutou hlavou Turka a krkavce vyklovávajícího oko, to kdyby věděl, nabyl by dojmu, že slouží spolku šílenců, a dal by se snad k Poutníkům a odstěhoval se do Ameriky. Turecko zatím neprojevilo žádnou dobrou vůli kromě zvyšování finančních požadavků. O výkonnosti Řecka, jež má klíč k Evropě spoludržet, je též možno mít vážné pochybnosti. O záměru nikoli opevnění, ale standardizace řecké hranice se mluví jako o plánu B, pro případ, že selže pokus o zapojení Turecka a Řecka aktivně do hry. K tomu ještě dodejme, že Turecko je aktivní účastník syrské války, je tedy jedním z činitelů válečných útrap, jež vyhánějí lidi z domovů.

Ano, zvykli jsme si na to, že v Unii máme právo mlčet, jak nám ještě jako kandidátům připomněl tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac (ostatně, měl tehdy pravdu, protože kritizoval naši podporu americké intervence v Iráku). Doba se ale změnila, přece jen uplynulo přes deset let. Rozhodující evropské kruhy sestupují z výšin ideologických iluzí na zem a pomaličku přistupují na teze, soustavně předkládané právě Visegrádem.

Ty iluze stojí na principu, že se něco ustanoví a ono se to snad stane. Nikdo reálně nezkoumá, jak toho dosáhnout. Tak například, součást toho, co se domlouvá s Tureckem - je dohoda, že Evropa převezme a rozdělí si 300 tisíc uprchlíků. Proč 300 a ne 250 nebo 400? Kdo a jak je bude vybírat, podle jakých kritérií? Co se stane s těmi, kteří umístěnku odmítnou? Ale to jsou akademické otázky bez odpovědi. Je to jen usnesení pro usnesení, aby se vyvolala iluze, že se něco rozumného chystá.

Proto není divu, že východní, tedy hraniční křídlo Unie přemýšlí o plánu B. Je těžké si představit nezáludný postoj Turecka jako držitele klíče k Evropě a není mnoho důvodů k víře v řeckou efektivitu. Standardně provozovanou hraniční linii na souši, to si představit lze.

Jistě by bylo lépe, kdyby vznikla v Egejském moři, a přejme si, aby se tak stalo a k plánu B se nemuselo sahat. Je to v zájmu Evropy jako celku a zrovna tak v zájmu nešťastníků putujících do Evropy za nereálnými vidinami a směřujících do sociální pasti, ze které časem nebude úniku.

Ano, bude to osudový týden, půjde v něm o to, kdo bude držet v ruce klíč od Evropy.