Je to otázka důležitá pro dohlednou budoucnost... dokud se nezmění ústava. Miloš Zeman si umanul, že Lubomíra Zaorálka nejmenuje ministrem zahraničí, kdežto Bohuslav Sobotka si umanul, že si nenechá od prezidenta diktovat, kdo může a kdo nemůže být ministrem. Očividně tahá za kratší konec provazu, protože Zeman si už vydobyl právo schválit vládu podle své chuti. Však si ji taky podle své chuti sestavil. Jiná věc je, že na této bázi dostal i nejtrapnější výprask svého politického života, když ministry své hradní vlády nominoval do své vlastní partaje a voliči partaj i ministry i Zemana v parlamentních volbách odmítli.

Přirozeně, že by nejlepší byla dohoda, pokud je možná. To je něco, co je v našich politických luzích a hájích něco skoro neznámého. Na vzájemné nevraživosti koaličních partnerů se udusila Nečasova vláda – připomínám, že hlas lidu zprostředkovaný médii celou dobu důrazně nabádal ke shodě. Takže dohodu mezi Zemanem a Sobotkou si představit lze, ale těžko ji čekat. I když - jiskry jasnozřivosti v Zemanových počinech se občas zalesknou, posledně to byla podpora policejnímu prezidentovi Červíčkovi proti názoru jakoby ministra Peciny, který svým geniálním státnickým tahem vyvolal policejní prezidentské schisma.

A ještě jedna poznámka. Kdo by horoval pro Zaorálka v Černínském paláci, nechť si připomene, že novinářské hyeny Zaorálkovi nadávali "Leonid Illjič Zaorálek". A byl k tomu důvod.