6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






KAUZA MERIAM: Co je horší?

28.6.2014

Hojně (i mnou) komentovaný případ Súdánky Meriam Išagové je děsivou ilustrací toho, jak funguje svět v jednadvacátém století. V tomto případě svět islámský, který je ovšem nedílnou součástí světa našeho.

Meriam prožila to, co každý z nás. Vyrůstala v nějakém rodinném prostředí, kde byla nějakým způsobem formována, vychovávána. Stejně jako lidé v ČR. Většina rodin je ateistických, proto i většina členů z těchto rodin pocházejících jsou ateisté. Kdo byl vychováván v katolickém duchu, nemusí být v dospělosti nutně katolíkem, ale má k papežské církvi nejblíž. Moje zkušenost: vychován jsem byl zprvu v protestantské, později v evangelikální (jedné a téže) rodině; proto, ač nedenominační křesťan, mám nejblíže k evangelikálnímu křesťanství.

Podobně na tom byla Meriam v Súdánu. Komplikovanější je její příběh o to, že šlo o rodinu nábožensky smíšenou. Otec muslim, matka etiopského ortodoxního vyznání. Ke komu by za normálních okolností (kdyby rodina žila pospolu až do její dospělosti) měla blíž? K Alláhovi, nebo k Ježíši? Toť dilema. V normálně fungující společnosti řešitelné tak, že by se ve zralejším věku, případně v dospělosti sama rozhodla, jaká víra bude ta její. Případně že se stane ateistkou.

A v normálně fungující společnosti by bylo její svobodné a suverénní rozhodnutí akceptováno, byť ne vždy bez lítosti těch, jejichž představy či přáni by zklamala. (Když na konci roku 2007 přestoupil Tony Blair, dosud anglikán, k římskokatolické církvi, hodně mě tento jeho obrat mrzel, ale nikdy by mě nenapadlo, že by za to měl být jakkoli trestán.) Rozhodně by ale za to nebyla souzena a rozhodně by jí nehrozila šibenice.

Jelikož otec Meriam v jejích pěti šesti letech od rodiny odešel, je naprosto přirozené, že vyrůstala-li s křesťanskou matkou, stala se křesťankou – a s islámem ve svém osobním duchovním životě nemá nic společného. Jako křesťanka si logicky vzala křesťana (neboť v zemích, kde náboženství hraje nesrovnatelně podstatnější roli než v ateistické části světa, je sotva co horšího než denominační dvojkolejnost) a jak jsme se dozvěděli, před svatbou přestoupila na víru svého nastávajícího: stala se římskou katoličkou a novomanželé byli oddáni během římskokatolického obřadu.

Manželé i s oběma dětmi, které se jim postupně narodily, by žili běžným životem súdánské křesťanské minority, kdyby islám byl takový, jaký je podle jeho obhájců (tolerantnost sama) a nebyl takový, jaký je ve skutečnosti.

A jako takový se podepsal na životě absolutně nevinné ženy.

Stačí porovnat její svatební snímek s obrázky po propuštění z cely smrti. Kdo jí způsobil ta pekelná psychická muka, která se odrážejí v její tváři? Jak nazvat justiční systém, který ji ve jménu Alláha odsoudil k bestiálnímu bičování a po dvou letech k popravě oběšením? Je vůbec představitelné, že by ta křehká žena přežila sto mučivých ran bičem (kdo někdy viděl vykonání takového trestu, ví, proč se tak ptám), přičemž jejím proviněním je to, co dělá bezpočet žen na této planetě – vdají se a se svým maželem zplodí děti. Je vůbec možné, že se našel někdo, kdo takto rozhodl a že by se našel někdo další, kdo by takový trest na nevinné mamince dvou malých dětí byl ochoten vykonat? A že existuje stát, člen OSN a jiných mezinárodních organizací, kde se něco takového může dít?

Vrcholem pokrytectví je tragikomedie, která se odehrála v souvislosti s jejím rozhodnutím opustit zemi, jež se k ní zachovala hůř než macešsky. Najednou súdánské úřady řeší její cestovní doklady. V systému, kde hrozí kruté bičování a justiční vražda za nic, kde je možné zavřít nevinnou těhotnou ženu do kriminálu a nechat ji rodit s nohama v řetězech, kde nutí jejího ani ne dvouletého syna pobývat s ní v žaláři, protože její manžel, podle úřadů nemanžel, je křesťan a nemá na svého syna nárok – tak v této zemi, kde se na ní a jejích dětech dopustila justice těžkého zločinu, dělají potíže s kusem papíru a zpochybňují administrativní a materiální pomoc, kterou jí USA poskytly.

Rozumím tomu, že s „kusem papíru“ (cestovním pasem) dělají v případě nesrovnalostí potíže všude ve světě (o co svobodnější byl český Honza, který šel vandrovat po Evropě pouze s buchtrami od maminky), leč výše uvedeným srovnáním jsem chtěl ilustrovat absurditu dnešního světa. Súdánský stát může nechat nevinného člověka umučit a třeba i zabít. Když se ale takový člověk rohodne z tohoto pekla na zemi odejít a využije pomoci těch, kdo ji poskytují (v této kauze Jižní Súdán a Spojené státy), okamžitě vytáhne jako argument povinnost respektovat pravidla hry. Vrchnost s ní jednala jako s nejsprostším vrahem a ještě má tolik drzosti, že jí dělá potíže při odjezdu?

Co je větší a děsivější zločin? To, jak Súdán se svou nevinnou občankou zacházel, anebo to, že ona přijala jihosúdánský pas (pas země svého manžela) a americké vízum (vízum druhé země svého manžela)?

Právě na co jsem chtěl svým článkem upozornit.

Stejskal.estranky.cz



Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Diskuse


M. Tlusty
13:10
29.6.2014

J. Jurax
21:48
29.6.2014

M. Tlusty
1:38
30.6.2014

J. Jurax
19:05
30.6.2014

J. Babicka
17:46
28.6.2014

H. Lukešová
19:47
28.6.2014

O. Zuckerová
11:46
28.6.2014

P. Pokorný
16:13
28.6.2014

O. Zuckerová
17:29
28.6.2014

J. Gogo
5:04
28.6.2014

H. Koláček
6:47
28.6.2014

J. Schwarz
7:00
28.6.2014

P. Papež
12:33
28.6.2014

H. Lukešová
16:22
28.6.2014

počet příspěvků: 28, poslední 30.6.2014 07:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.