Paní Čejková se naprosto demagogicky brání, že v takovém případě by nemohl kandidovat zástupce žádného jiného zaměstnání. Jde tak daleko, že dokonce prohlašuje, že třeba takový doktor, který kandiduje například za ODS, by v případě uplatnění této logiky odmítal léčit pacienty, kteří dávají přednost jiným stranám.

Paní Čejková, která je znalá světa, by si mohla uvědomit, že jsou v tom drobné rozdíly. Ten první, snad úplně nejdrobnější, je, že většina lékařů se svých pacientů neptá na jejich politickou příslušnost. Ten druhý je, že ani lékař, ani klempíř, ani nikdo jiný, kromě snad umělců, případně pop-zpěváčků, není JINAK veřejně činný. I těm umělcům - a případně i pop-zpěváčkům - se dá prominout, když se staví za tu či onu politickou myšlenku. No, abychom nepřeháněli, o myšlenku moc nezavadíš. Řekněme za názor. Jejich zaměstnáním totiž NENÍ publikovat a protlačovat nějaké politické názory.

Něco úplně jiného je novinář, zvláště pak novinář, který moderuje celý více či méně zpravodajský pořad. A teď pozor: zatímco nikdo nepochybuje o počestnosti paní Čejkové, a Prima TV tuhle okolnost zdůrazňuje s vytrvalosti hodnou lepších věcí, jde o staré (a základní) pravidlo: co tomu řeknou lidi? Aniž by museli bezpodmínečně mít jakýkoliv věcný důkaz či důvod, mohou se diváci pořadu paní Čejkové začít vyptávat, proč se na obrazovku dostala tahle zpráva, zatímco tamhleta se na ni nedostala, a budou si (tady už neplatí, že mohou, tady platí, že budou) vyvozovat důvody: no jo, jak by ona mohla zveřejnit tu či onu fámu, když by tím podřezávala větev své vlastní kandidatury. A je naprosto jedno, zda by ten divák (v jiných případech čtenář či posluchač) paní Čejkové nehorázně křivdil. Jde pouze o to, že tu vznikl ten dojem, to zdání.
Nemluvě už ani o tom, že by se paní Čejková takového hříchu - ať už vědomě nebo nikoliv - dopustila. Co pak? Jestli je paní Čejková taková profesionálka, jak to o sobě tvrdí, zná tohle pravidlo nazpaměť.

V Čechách je vůbec, alespoň z pohledu z dálky přes šest tisíc námořních mil směrem východním, trochu mlhavo, co se otázky střetu zájmů dotýče. Pár předních umělců, kteří kdysi ohnivě stáli na straně stávkujících zaměstnanců České televize, nepochopilo dotaz, proč nejdříve nezveřejní, že právě za pomoci těch stávkujících vydělávají z peněz českého daňového poplatníka tolik či tolik ročně, avšak přesto se domnívají, že jejich chlebodárce má pravdu. Považovali to za neslýchanou zhovadilost a když slyšeli, že nejde o nic, jen o střet zájmů, odpovídali málem jednohlasně, že se z tazatele stal typický Severoameričan.

Jsou lidé, kteří přišli s prozatímním řešením: nechť si paní Čejková odpočine od Prima TV alespoň do konce volební kampaně. Bude-li zvolena, bude se stejně muset věnovat práci v Senátu. Nebude-li zvolena, nechť se vrátí. Inu, možné, alespoň teoreticky, by to bylo, ale i tak by měla v ústech všech zúčastněných, počínaje diváckou obcí, zůstat prapodivná pachuť.
Už je to prostě tak, že aktivní novinář si nejen nemá, ale ani nesmí zahrávat s aktivní politikou. Jeho role je o ní informovat, ne se do ní plést. A když se do ní zaplete, přestává být novinářem. Takhle jednoduché to je.

Významný český autor a novinář Rudolf Křesťan se kdysi dopustil zajímavé definice: v novinařině, napsal a říkal, jsou dva druhy lidí. Reportéři, kteří divákům, čtenářům či posluchačům přinášejí co nejvěrněji zprávy o událostech, a žurnalisté, kteří se domnívají, že právě oni jsou těmi událostmi.
Paní Čejková tuto čáru, jakkoliv je neviditelná, překročila.

A jen tak na okraj a na úplný konec: že se paní Čejková stala moderátorkou Prima TV, to nebylo usnesení boží, ale souhra náhod. Rozhodně to nebylo osudové předurčení. No, a teď ona souhra náhod pominula. To je všechno. Bylo by dobře, kdyby si to paní Čejková zapamatovala.