Inu, zcela obecně vzato, stát může mít kostel, i když mu k ničemu není. Staré Rakousko mělo také státní kostely, odebrané zrušeným řádům a přeměněné na kostely posádkové či vězeňské. Podobně se viklá druhá námitka: komunistický režim ublížil kdekomu a sesmolil tolik spravedlnost urážejících a přitom dodnes platných norem - ale, bráno z hlediska nejprůměrnějšího občana, proč by neměla platit zrovna tato? Ovšem s trochou dobré vůle se dá i na druhou položenou otázku najít odpověď.

Záležitost pražské svatovítské katedrály je již klasickou mikrosondou do složitosti dnešních majetkoprávních vztahů. Zatímco končící europoslankyně J. Bobošíková v zápalu zostřujícího se třídního a předvolebního boje s laskavým svolením redakce Neviditelného psa téměř doslova dne 6. 3. 2009 nakopírovala svůj půl čtvrtého roku starý příspěvek z 28. 10. 2005 (říká se tomu, tuším, tapetování), dovoluji si místo jejího komunistického jedu nabídnout několik prostých skutečností.

Zadejme si pro začátek na zkoušku do vyhledávače katastru nemovitostí Hradčany, kód území 727121, parcelní číslo 4 (velká věž má parcelní číslo 5). Objeví se údaj o vlastníku (Česká republika) a oprávněném hospodáři (Správa pražského hradu), včetně poznámky o podané žalobě na určení vlastnictví a o nařízení exekuce. Od roku 1880, kdy se u nás zakládaly moderně vedené pozemkové knihy, bylo v nich uvedeno vlastnické právo ve prospěch Katolického metropolitního kostela u sv. Víta. Pokud se zdá někomu podivné, že je vlastníkem katedrály sama stavba (fabrica ecclesiae), jednalo se o nijak výjimečný zvyk u kostelního (neboli též zádušního) jmění, residuum středověkých poměrů právních, kdy býval majetek věnován přímo kostelu, poněvadž sloužil výhradně jeho údržbě, a tak byl kostel subjektem práv. Dnes se tento úkaz nazývá "historickou právnickou osobou" a ještě v roce 2003 jich u nás byly tisíce, z toho bezmála 300 kostelů. Vlastnictvím sebe sama byla zajištěna nezcizitelnost majetku: ke zcizení musel dát souhlas především vlastník, ale chtějte po kostelu, aby vám něco potvrdil! Tuto primitivní představu ovšem naše právo hladce překonalo.

Vládní nařízení č. 55/1954 stanovilo: "Pražský hrad, sídlo presidenta republiky Československé a významná historická památka, náleží všemu československému lidu. K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu." (§ 1) Toto má být podle zastánců "všelidového vlastnictví" vyvlastňovací dekret? Vždyť se tu o žádném vyvlastnění nemluví. Nikde žádný soupis pozemků, kterých se to týká, jen dále se pak stanoví, že vymezení oblasti provede rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. A jak může být "vší lid" subjektem práva, když nemá, na rozdíl kupříkladu od státu, žádnou právní subjektivitu? Takové vyjádření je holou deklarací bez právně relevantních důsledků, asi jako zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Ptejme se dále: spadá pod pojem "Pražský hrad" katedrála? Byla někdy sídlem presidenta? Ani jedno, ani druhé. Pražský hrad je naprosto určitý pojem, zapsaný s příslušnými nemovitostmi ve vložce 1 pozemkové knihy, zatímco katedrála ve vložce 2, jde tedy o dva odlišné objekty, odlišné celky! Teprve rozhodnutí odboru pro výstavbu ÚNV ze 17. 2. 1956 (tedy nikoli rady ÚNV) pozemky zahrnuté do chráněné oblasti vypočítává a je také podkladem pro zápis změny vlastníka v pozemkové knize - jak jsme ale viděli, vlastníkem už není "vší lid", nýbrž Č(S)R. Tedy byla katedrála "znárodněna" na základě pouhého aktu úřadu nižšího stupně. Jak se to srovnává s ustanovením tehdejší ústavy č. 150/1949: "Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem." (§ 9, odst. 1) ? Kde je zákonný podklad pro údajné "vyvlastnění"? Nikde.

Tímto zákonným podkladem není ani zmíněná vyhláška, ani zákon č. 2/1954 o státním plánu národního rozvoje RČS na rok 1954, kde se píše: "Ústřední orgány státní správy jsou povinny zajistit rozepsání všech úkolů státního plánu na pracoviště, zajišťovat rovnoměrné plnění plánu, provádět jeho pravidelnou kontrolu [...]" atd. (§ 11). V této formulaci, nařizující státním orgánům, aby každému svému jednotlivému pracovišti předepsaly kousek plánu ke splnění, nalezl Nejvyšší soud onen kýžený zákonný podklad. Samozřejmě, že se v zákoně nic nemluví o katedrále - najdeme tam plno elektráren, hutí, vepřů a drůbeže, ale žádný kostel. Je to sice hrozně pokroucené, až k absurditě, ale nějaká podobně obecná větička - jakákoli - se v onom zákonu najít prostě musela, neboť se na tento zákon stejně obecně (ne na toto konkrétní ustanovení) odvolává řečená vyhláška a i dnešním ostříleným právnickým soudruhům je jasné, že něco nalézt prostě musí, poněvadž bez zákona... ale to už víme.

V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 10. 2005, pro pražskou metropolitní kapitulu příznivém, se jasně dovozuje: "Zákonodárce měl možnost právním předpisem jednoznačně rozhodnout o znárodnění 11 objektů na Pražském hradě, které dle důvodové zprávy stát dosud nevlastnil, a vtělit tak do vládního nařízení záměr uvedený v důvodové zprávě. Od roku 1945 do roku 1954 byla vydána řada zákonů o znárodnění či zestátnění a byly ustáleny i právní termíny a úprava procesu přechodu znárodňovaného majetku na stát. Nebylo tudíž legislativním problémem vydat normu, kterou by k znárodnění uvedených objektů došlo. Zákonodárce však tak neučinil, ač tak učinit mohl." Rozsudek byl 16. 6. 2006 potvrzen odvolacím Městským soudem a stal se tak pravomocným.

Ale stát přesto majetek uloupený v dobách zákonem prohlášených za zločinné nesmiřitelně hájí a Kancelář presidenta republiky se rozhodla použít mimořádný opravný prostředek, dovolání k Nejvyššímu soudu. Jeho soudce F. Ištvánek zdůvodnil své rozhodnutí zamítnout žalobu o určení vlastnictví mimo jiné kouzelnou formulí: "Ve skutečnosti tedy [určovací žaloba] nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci." Takže pozor: až se budete v soukromém občanskoprávním sporu soudit s kriminálně odsouzeným zločincem o vrácení ukradené věci, střezte se narušit jeho právní jistotu! Můžete ho přemlouvat, můžete poníženě prosit, můžete u jeho kompliců škemrat o přímluvu, ale nakonec stejně musíte čekat, zda se jemu samotnému uráčí svůj zajištěný lup vrátit. Poněvadž podle názoru soudu je současný stav nezpochybnitelný a záleží výhradně na státu, zda se rozhodne něco vrátit.

"Favor iudicis valet plus quam centum leges universi codicis", říkávalo právnické úsloví, které bych si dovolil přeložit asi jako "Přízeň soudce platí více, nežli zákonů tisíce." Byl by takový problém soudně konstatovat, že vyhláška samozřejmě nadále platí, ale církevní nemovitosti byly - teprve s dodatečným odvoláním na ni - vyvlastněny neoprávněně? Pro nižší soudy to problém zjevně nebyl, ale jak říkají Rusové, "na věrchu vidněje" - ti nahoře tomu vždy rozumí lépe.

Také J. Bobošíková se tváří, že všemu rozumí lépe, ale mýlí se jak v celku, tak i v detailech. Tak například s pokusem o ironii se ptá: "Možná se za pár dnů dozvíme, že z vůle katolické církve bude pro veřejnost otevřeno jen v neděli nebo že si katolický klér nárokuje i v katedrále uložené korunovační klenoty. Ty totiž nejsou součástí nemovitosti, takže za jejich úschovu bude stát katolické církvi nejspíš platit." Bobošíková neví s přirozeností sobě vlastní, že podle korunovačního řádu Karla IV. byly klenoty skutečně ve vlastnictví svatovítské kapituly a ta je panovníkovi pouze půjčovala za náhradu dvou set kop grošů za každé zapůjčení.

Bobošíková též argumentuje situací ve Francii, kde prý byly roku 1905 zestátněny všechny kostely. To je ovšem případ, který by měl být pro naše vládní představitele spíše varující. Církevní majetek byl totiž ve Francii "znárodněn" již za revoluce v listopadu 1789. Po uzavření konkordátu roku 1801 vrátil Napoleon kostely a ten majetek, který stát dosud nestihl rozprodat, za rozprodaný slíbil vyplácet církvi skromnou rentu (nepřipomíná vám to něco?). Pochopitelně to ani zdaleka nestačilo, ale francouzská církev si brzy nahospodařila slušné jmění, které jí dovolovalo mimo jiné provozovat 17.000 základních a středních škol, pět universit, k tomu bezpočet špitálů a opatroven, kde pracovalo na 130.000 řeholních sester. To vše bylo v letech 1901 - 1905 opět ztraceno a nakonec došlo i na fary a kostely, předané do majetku státu a obcím, aniž by tyto byly povinny je udržovat anebo ponechat je k údržbě věřícím. Bohoslužby se nadále mohly konat jen po ohlášení policejním úřadům, podle stejného režimu, jako veřejné schůze. Inventarisační komise s ozbrojeným doprovodem, který se nezastavil ani před krveprolitím, vypáčily dveře chrámů a vyloupily je. Aby se napříště nestalo, že si církev zase něco naspoří, byla vůbec zbavena práva nabývat majetek. Řada obecních zastupitelstev využila příležitosti a svůj kostel okamžitě uzavřela nebo rovnou zbořila, aby se vypořádala s náboženskou pověrou. Ve Vendôme nad Loirou dokonce zřídili ve věži kostela sv. Martina veřejné záchodky a žumpu zakryli náhrobním kamenem - jejich provoz byl zahájen po slavnostním banketu na Velký pátek roku 1911 pod heslem: "Budujeme chrám bohu trávení". Ovšemže po první světové válce bylo hrubiánskému vandalismu odzvoněno, vrátily se řády, školy i právo na majetek - ale Francie našemu státu za příklad sloužit opravdu nemůže.

Je mi jasné, že obdivovatele Jiráska, Nejedlého, Gottwalda, Mahlera a Bobošíkové nepřesvědčím; chtěl jsem jenom, aby lidé, kteří instinktivně cítí, že se tu děje jakási soudně posvěcená levárna, věděli, že je instinkt neklame. Jediné, v čem musím dát odpůrcům za pravdu, bylo tragické zavedení vstupného. Mohu stokrát chápat pohnutky, které k tomu vedly (z čeho kostel udržovat, když nebyl vrácen ostatní majetek, z něhož bývala jakž takž hrazena údržba), mohu vzít v úvahu, že ti, kdo se přišli "poklonit památce českých králů" museli vstupné tak jako tak platit i předtím, ale nepotkal jsem nikoho, kdo by tento krok schvaloval. Je obvyklé vybírat v kostelích jistý obnost za vstup do krypty či na věž, ale za vstup do liturgického prostoru to obvyklé není a soudím-li, že je to praktikováno u jednoho promile katolických kostelů, tak myslím ještě nadsazuji. Přiznám se, že jsem se v katedrále "jen tak podívat" nebyl již léta letoucí - odrazují mne nekonečné fronty a davy turistů. Žiji ze vzpomínek, kdy jsem se tam jako brigádník nachodil dost a dost. Ale to už s výše položenými otázkami nijak nesouvisí.