Pane doktore, zeptal se před mnoha lety divák ve slavném pražském divadle Semafor MUDr. Miroslava Plzáka, pane doktore, co říkáte bigamii?

A přítel Plzák, aniž by se zarazil, odpověděl: No, když si můžete dovolit dvě tchyně...

Pro ty mladší drobné vysvětlení: MUDr. Miroslav Plzák, dnes již na věčnosti, býval předním českým lékařem, který se zabýval vědou o mezilidských vztazích. Dokonce o té vědě, známé cizím slovem co matrimoniologie, sepsal učebnici pro studenty lékařské fakulty pražské University Karlovy.

Leč zpět k té jeho (vlastně docela vážné) odpovědi. Vzpomněl jsem si na ni před několika dny, když mi dorazily dva e-mailové vzkazy, které obsahovaly odkazy k jakýmsi slaboduchým peticím a vyzývaly čtenáře, aby je podepsali.

Oba vzkazy podepsal předseda českého a slovenského krajanského spolku v Kanadě.

Ty petice vyzývaly k podpoře protestantů, kterým se nelíbilo, že president České republiky ocenil činnost českých veřejnoprávních sdělovacích prostředků výsměšnými slovy. Kromě toho se těm protestantům zcela zřejmě nelíbilo, že nedávné volby nevyhrál muž, který se líbil jim (z důvodů mně osobně nepříliš jasných).

Protestanti vyžadovali (snad dosud vyžadují), aby president republiky držel hubu, aby dodržoval českou ústavu a aby nekritizoval posvátné krávy veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Kromě toho mu dávali najevo, že má dodržovat zásadu svobody projevu.

Jak kritikou českých veřejnoprávních sdělovacích prostředků porušil český president ústavu, případně jak se touto kritikou prohřešil proti zásadě svobody projevu, to už protestanti tak nějak lidsky zapomněli ve svých blues vyzpívat.

Potažmo titíž protestanti nesouhlasili, že zcela demokraticky zvolená vláda, jakkoliv menšinová a jakkoliv v demisi, se v mezidobí, než dojde k nějakému vyřešení celé věci, nedloube v nose. Že prostě tu a tam činí rozhodnutí, která přísluší činit vládě.

Inu, v demokracii už to tak je, že někdo vyhraje ve volbách a někdo skončí na čestném druhém místě. Ale v demokracii to už také je tak, že majitel stříbrné medaile poblahopřeje vítězi (sláva vítězi, čest poraženým se tomu říká) a pak, využívaje svého demokratického práva, nesouhlasí s tím nebo oním rozhodnutím vítěze a nabízí jiná (lepší) řešení. To všechno v naději, že až se bude volit znovu, bude volič vědět, komu dát hlas: jemu, dosavadnímu majiteli stříbra.

Protestanti, které mají podporovat zmiňované petice, zdá se, dodnes nepochopili, že právo svobody slova mají všichni, tedy i president republiky, a že to, že parlamentní volby vyhrál někdo jiný, než si přáli oni, ještě není zločinem proti lidskosti.

Že to nepochopili oni, to je jedna věc. Že to nepochopil předseda krajanského spolku, který žije půlku století v Kanadě, to je věc úplně jiná.

Ale hlavně: že tento pan předseda dodnes nepochopil, že se co kanadský občan nemá co plést do vnitřních záležitostí cizí země, jakkoliv je to země, v níž se narodil, to už je obdivuhodné.

Na přímou výtku odpověděl, že se co Čech cítí být nejen plně oprávněn, ale i povinen zúčastnit se života, který se odehrává v České republice. A dodal, že jeho spolek je sdružením politickým a že kdyby se on, pan předseda, měl omezit na nějaké krajanské spolkaření, rozhodně by se nepodílel na životě takového spolku.

Na to znám jedinou odpověď: zajímáte-li se tolik o politiku, staňte se politikem. Úkoly krajanských spolků nemají s politikou nic společného.

Inu, názory jsou od toho, aby se lišily: znám pár jednotlivců, kteří s tím spolkem spolupracovávali, a těm vadilo, že pan předseda kašle na potíže, které má, například, vinou neobvyklého počasí kanadský zemědělec, ale na druhé straně vyzývá členy svého spolku, aby posílali těžce vydělaný peníz zemědělcům na Moravě, protože je poškodila povodeň.

Kdyby ono rozhodnutí nechal na každém jednom z nich, ať jsou členy jeho spolku nebo ne, bylo by to něco jiného. Ale on vyzýval jménem spolku.

Pan předseda se dále zmínil, že co on ví, většina českých občanů, kteří volili v zahraničí, dala své hlasy uchazečům o úřady, kteří nevyhráli. Nejen, že jde o křiklavé porušení zákona, který se zmiňuje o tajném hlasování, ale navíc vůbec není známo, kolik z těch, kteří měli právo hlasovat v českých volbách, toho práva využilo. Hlasovat v cizině pro české občany znamená osobně navštívit český zastupitelský úřad. V Severní Americe jsou ty vzdálenosti zatraceně značné.

Ale hlavně, tady přijde potíž: po uplynutí zákonné lhůty po příchodu do Kanady se pan předseda zajisté ucházel o kanadské občanství, a neméně zajisté je také získal. Přísahal tehdy věrnost panovnickému domu Jejího Veličenstva Alžběty, toho jména druhé, z Boží milosti královny, jejíž državy zahrnují i Kanadu. V době, kdy v srdci Evropy ještě vládla vláda jedné jediné strany, se (spolu s větší částí členů svého spolku) nesporně díval znechuceně na ty své kanadské spoluobčany českého a slovenského původu, kteří se na silně vyděračskou výzvu československých komunistů rozhodli, že si, jak se tomu říkalo, upraví vztahy. K tomu upravování vztahů patřil také podivný závazek, že se dotyčný bude chovat nadále tak, aby nedělal ostudu své komunistické vlasti.

Kanada, stejně jako mnohé jiné země, uznávala (dodnes uznává) dvojí občanství. Netuším proč, ale žije v dojmu, že to je přístup veskrze laskavý až moderní.

Pan předseda ale tenkrát chápal, že když slíbil věrnost až za hrob své manželce, nemůže slibovat totéž i nějaké milence. Po letech, zdá se, se snaží dohnat zameškané.

Zajisté, každého z nás může a nemusí zajímat, co se děje nebo neděje v Čechách. Nebo kdekoliv jinde na tom světě širém. Stejně tak zajisté na to můžeme, ale nemusíme, mít každý nějaký názor.

V západní civilizaci platí jeden ze zákonů sebezáchovy: nikdo nesmí mít najednou dvě tchyně. Zanedbávání tohoto zákona mívá drsné následky.