25.9.2016 | Svátek má Zlata






KALIFORNIE: Carmel

14.11.2014

Když jsme se vydali podle západního pobřeží na jih do Monterey, kde vzpomeneme Steinbecka, jeho veselých mexických povalečů, prosila jsem, ať se vydáme po 17-Mile Drive kolem kalifornských pobřežních útesů do Carmelu. Až k Jestřábí věži básníka Jefferse. Jeho kamenný dům je tam ukotven v zeleni, jeho verše tam stále budou slyšet v šepotu jírovců.

Jeffersův dům

Jeffersův dům

Ve stráních členité pobřežní silnice dominují pontifikální kytky a já mezi nimi pátrám, hledám Maskerelova hřebce, Jeffersova velkého grošáka.
Ten příběh mne pohltil na celý život. Mám ho zase náhle před sebou jako živý.
Po celé ráno se hnaly mraky na sever jako řeka; o polednách zhoustly. Kalifornia se vracela z Monterey domů a čelila jižnímu větru s těžkým ležatým lijavcem. Soumrak přišel brzy a utahaná kobylka se víc než biče bála cesty.
Když se promáčená a vyčerpaná Kalifornia vrátila domů, pes ji očichal, ale nezaštěkl; Kristina a Johnny, dcera a muž, již oddechovali ve spánku.
Následující noci se prodíral měsíc mračny. Johnny se vrátil k večeru napůl opilý; Kalifornia, která ho po léta snášela bez lásky i bez odporu, teď k němu cítila nenávist. Přivezl domů na sedle dva džbány vína, část výdělku za připuštění hřebce. Napřed si lehni. Tři dny jsem nebyl doma. Hlasitě vzdechla a zamířila k posteli. Po včerejším opilství byl lenošně chlípný; se smutkem obrátila hlavu a teskně pozorovala šedý úsvit v okně.
John se odvalil a usnul. Kalifornia sfoukla lampu a rozběhla se k ohradě. Podoben lvu potřásal hřebec temným vodopádem své hřívy. Donesl se k ní jeho pach. Divoká láska ji zdupala. Pojď, vyrazíme si na kopec. Krasavče! Krasavečku! Zamumlala. Roztřesená jak v horečce, když kotníky svíraly měkké slabiny. Hřebec se rozběhl jako utržený balvan. Větve jírovců jí letěly nad hlavou, cítila mezi stehny pohybující se svaly. Kdybych tě tak mohla snést! Ty velký Bože! Na pyšném vrchu se hřebec zastavil; Kalifornia sklouzla z hřebce a uvázala ho k větvím. Pak stála a celá se chvěla. Nesmírné blány měsíčního svitu splývaly z výšin dolů. Prostor, úzkostná běl, pustota. Vzdálený, neskutečný, zářící oceán ležel podle pobřeží, jako by tam končil svět. Dvě postavy na zářícím vrchu, žena a hřebec, žena klečící před zvířetem a oddaně se mu klanějící.
Příští noc se malá Kristýna se probudila, sotva ji matka opustila. Děsil ji prázdný dům. I běžela z kopce v bílé aleji luny za psím štěkotem. Ve velké koňské ohradě spatřila temnou mocnost zvířete, zuřivě skákajícího psa a muže a ženu. Muž prchal, zvíře pronásledovalo, velký hřebec se vzepjal a zaútočil, muž upadl pod jeho přední kopyta. Bezmyšlenkovitě se rozběhla zpátky domů, sňala z věšáku pušku a strčila ji matce do rukou. Na druhém konci chňapal pes po zuřícím hřebci a uprostřed prostranství pomalu lezl muž a plazil se k okraji ohrady. Kalifornia si podepřela pušku o horní břevno ohrady a bez váhání, bez rozvažování zamířila na skákající psí tělo, a jakmile se zastavilo, vystřelila. Pes zachňapal, překotil se, zůstal ležet.
Ach, mami, trefila jsi Bruna! Vykřikla Kristina.

Hřebec

Nevidím dobře na mušku při tom měsíci, odpověděla matka klidně.
Hřebec se divoce roztančil, osvobozen od trapiče, muž hořce zaúpěl jako pták a měděný blesk vzápětí udeřil, a co nerozdrtila kopyta, roztrhaly zuby.
Kalifornia vyčkala, až zvíře ukojilo všechnu svou zuřivost a teprve teď Kalifornia řízena jakousi nejasnou lidskou soudržností, pozvedla pušku. Každá plápolající buňka jejího mozku byla jako hvězdy padající ze svých míst. Třikrát vystřelila, než se boky svezly stranou, napjaté přední nohy ztuhly a nádherný silný tvor klesl k zemi.

Nikdo, kdo Hřebce grošáka nečetl, netuší, že Kalifornia zabila boha. Zdá se mi, že k nikomu nepromlouvá Jestřábí věž s touž živočišnou krutou silou jako ke mně.
Nemohu jen tak zavřít knihu a odejít. Jen já jediná zůstávám s Kalifornií nad mrtvým tělem hřebce.
Jen já jediná se zvedám v mikrobusu, abych přes sklo zvěčnila Jeffersův dům a jeho Jestřábí věž. 



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.