25.4.2024 | Svátek má Marek


JUSTICE: Zpět před Listopad

29.3.2013

S posilováním levice nabývají sebevědomí přízraky předlistopadových složek určených k násilnému udržování pořádku, často za cenu přímého potlačování lidských práv. Jejich představitelé zavětřili příznivou změnu směru větru, odpouštějí sami sobě hříchy a derou se do veřejné správy. Politruk Pohraniční stráže, který kdysi pečoval o duše vojáků tak, aby se jim lépe a radostněji střílelo po narušitelích státní hranice, řídí "manažersky" školství v kraji. Krajským zastupitelem se stal trestně stíhaný bývalý dozorce ze zlopověstné věznice, v které byli vězněni političtí vězni.

Nejde o to, že zmínění nestydové jsou členy KSČM. Dokonce jim slouží ke cti, že se otevřeně hlásí k menšinovým, a to krajně nepopulárním politickým názorům. Ostatně KSČM, která je vynesla k moci, je legitimní součástí našeho parlamentního systému. Potíž je v jejich temné minulosti a v nezhojených ranách dosud přežívajících poškozených činností předlistopadových represivních orgánů. Ostych by jim měl zabránit, aby se znova, byť po mnoha letech od pádu protiprávního režimu, pokoušeli urvat pro sebe aspoň malý podíl na veřejné moci.

Nedosti na tom, že nedůsledná polistopadová očista represivních orgánů umožnila vznik skanzenu normalizačních poměrů ve státním zastupitelství a justici, levicová smířlivost k předlistopadovým zloduchům nyní ohrožuje i klenot české justice, Ústavní soud ČR.

Až dosud býval výběr soudců Ústavního soudu ČR záležitostí pro uchazeče značně nepříjemnou. Senát dbal na to, aby prezidentovi vyvolení byli nejen odborně zdatní, ale aby vynikali občanskými ctnostmi. Při projednávání návrhů proto často docházelo k nemilosrdnému "praní špinavého prádla".

O propadnutí rozhodovaly stíny minulosti častěji než pochybnosti o odborné způsobilosti. Tak významnému právníkovi Aleši Pejchalovi, nynějšímu soudci u Evropského soudu pro lidská práva, možná ušlo jmenování díky rozšíření pověsti, že byl příslušníkem Lidových milicí. Kruté štvanici byl vystaven předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, v předlistopadovém období považovaný za slušného soudce. Uškodilo mu zatajení krátkodobé kandidatury na členství v KSČ a zejména podezření, že jako místopředseda obvodního soudu možná soudil některé procesy s účastníky protirežimních demonstrací. Podezření ovšem nikdo neprověřoval. Oba kandidáty Senát odmítl, přestože o jejich odbornosti, obecné vzdělanosti a lidské slušnosti nemůže být pochyb.

Po těchto zkušenostech nyní vstupuje do ringu další zájemce s poskvrněnou minulostí: Jaroslav Fenyk, bývalý vojenský prokurátor, opakovaně povyšovaný za služební horlivost, bývalý člen KSČ, později náměstek nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Ve srovnání s ním byli výše zmínění odmítnutí uchazeči čistí jako lilie.

Díky kolektivnímu zapomínání si veřejnost neuvědomuje, co byla prokuratura protiprávního režimu a kdo byli prokurátoři. Za nositele všeho zla, působeného režimem občanům, se považuje zlopověstná StB. Význam prokuratury v jejím mediálním stínu bledne, ale ve skutečnosti měla nesmírnou moc a rozsévala strach. V trestním řízení měla silnější postavení než soudy a byla těsně spjata s aparátem KSČ. Prokurátory směli být jen lidé, stoprocentně oddaní režimu a ochotní sloužit mu třeba i proti zájmům národa za jakýchkoli okolností. Prokurátoři byli skutečnými pány trestního řízení, byli oddanými vykonavateli "třídního násilí" totalitního režimu. Vykonávali dozor nejen nad kriminální službou Veřejné bezpečnosti, ale i nad StB.

Zejména vojenská prokuratura měla špatnou pověst. Vojáci se nebáli vojenských soudců, ale vojenských prokurátorů. Velitelé nestrašili neukázněné vojáky postavením před soud, ale vydáním prokurátorovi. Snad žádný z vojenských prokurátorů se nevyhnul účasti na pronásledování odmítačů služby se zbraní, čili z dnešního hlediska na aktivním potlačování občanských práv. Jako právnicky vzdělaní lidé museli prokurátoři vědět, že totalitní režim potlačuje lidská práva, a museli vědět, že se na útlaku budou muset podílet. Přesto si dobrovolně zvolili toto povolání, což jejich hodnotu jako odborníků snižuje. Prokurátorské řemeslo vykonávali s větší nebo menší chutí. Povyšování Jaroslava Fenyka vede k domněnce, že patřil k horlivcům.

Kdo nevěří, že ho tato minulost znehodnocuje jako občana i jako odborníka, nechť se pozorně začte to ústavního nálezu z 15. listopadu 2010 č.j. I. ÚS 517/10: Ústavní soud ČR v něm připouští, že dlouhodobé ovlivňování ideologií normalizačního režimu může mít nežádoucí vliv na způsob myšlení soudců. Samozřejmě se to analogicky vztahuje i na bývalé prokurátory či státní zástupce. Za těchto okolností nápad s jmenováním Jaroslava Fenyka soudcem Ústavního soudu ČR je znevážením této významné instituce.

Na pozadí štvanice na Jana Sváčka a jeho odmítnutí Senátem soudím, že souhlasem s jmenováním Jaroslava Fenyka soudcem Ústavního soudu ČR by Senát popřel sám sebe: prokázal by, že odmítl jmenování Jana Sváčka pouze proto, aby pokořil navrhovatele - prezidenta republiky. Usvědčil by se tedy z podjatosti a ze svévole.

Proti exprokurátorovi Jaroslavu Fenykovi je soudce Jan Sváček světec. Odborná vyspělost Jaroslava Fenyka na tom nic nemění, chyba je v jeho nepřijatelném kariérním vývoji a občanském profilu. Neznám žádný důvod, pro který by Senát měl při hodnocení uchazečů používat rozdílná měřítka, proto soudím, že přiměřeně způsobu zacházení s Janem Sváčkem by měl Jaroslava Fenyka odmítnout.