Pod titulkem „V justici se dobrovolné odchody nenosí“ uvedlo Právo v pátek 10. dubna 2009 rozhovor Lenky Hlouškové s veřejným ochráncem práv Otakarem Motejlem. Je to čtivý článek, v němž ombudsman uplatnil zajímavé názory na několik citlivých společenských problémů. Přesto mi připomíná pověstné „ostatně soudím, že Kartago musí být zničeno“, jímž Cato končil své projevy bez ohledu na jejich obsah. Také v tomto případě má být veřejnosti vtloukána až téměř podprahově do hlavy myšlenka, že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, a zejména ďábel-našeptávač Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu ČR, mají opustit svá křesla. V rozhovoru se probírá více námětů srovnatelné důležitosti a z celkových 2270 slov se jen 229 týká Motejlových oblíbených terčů, zatímco v 228 popisuje své vlastní odchody z vysokých funkcí a 61 slovy vyjadřuje nespokojenost se svým setrváním v křesle v druhém volebním období. Přesto se jeho okrajový výrok stal mottem celého článku.

Nezanedbatelná část veřejnosti vzhlíží k Otakaru Motejlovi jako k modle symbolizující důstojnost a mravní bezúhonnost právnického cechu. Vděčí za to jak své pověsti obhájce disidentů, tak působení ve významných úřadech předsedy federálního nejvyššího soudu a ministra spravedlnosti. A právě jeho vysoký morální kredit zde redaktorka zneužila k přihřívání mediální polívčičky podrývání postavení nejvyšší státní zástupkyně a zejména Pavla Kučery. Účelovost ve vztahu k místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR, čelícího kárné žalobě své nadřízené pro domnělou účast na kauze Čunek-Vesecká, je zřejmá již z toho, že navzdory presumpci neviny je veřejnosti představován jako vzor patologického lpění na křesle, ačkoli zatím jen čeká na soud, čili je třeba na něj pohlížet jako na nevinného.

Odstrašujícím příkladem je naopak jeho žalobkyně a představená – předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která dosud sedí pevně na své židli, ačkoli o jejím osudu kdysi zákonně rozhodl pan prezident. Pokud by jí mělo být měřeno stejně jako Pavlu Kučerovi, mediální výkřiky o nutnosti jejího odchodu by musely zaznít dříve, než ji prezident republiky odvolal z úřadu. Její vzdorování hlavě státu kupodivu vlnu morálních odsudků nevyvolalo.

Podtržení významu Motejlových úvah o justici v námětové směsce článku zmíněným titulkem je nepřiměřené také proto, že právě v odpovídajících částech je rozhovor dokladem poklesu úrovně analytického myšlení Otakara Motejla. Způsob, jakým nakládá s fakty, je u bývalého obhájce v trestních věcech a později soudce vskutku překvapující.

Především nerozlišuje mezi postavením Renaty Vesecké a Pavla Kučery v kauze Jiřího Čunka. Nelze přece zpochybnit dobře viditelnou skutečnost, že nejvyšší státní zástupkyně využila či spíše zneužila pravomoci svého úřadu k záchraně Jiřího Čunka před projednáním jeho věci před soudem. Zásah mohla provést, protože měla potřebnou pravomoc vůči orgánům přípravného řízení. Nevíme pouze, proč to udělala, a o ústavnost a zákonnost jejího jednání se vedou spory. V nich se jí dostává zatvrzelé podpory od vládních činitelů, kteří se tím mlčky přiznávají k odpovědnosti za nemravnou politickou objednávku. V případě, že by se původci zmíněné taškařice rozhodli, že Renatu Veseckou obětují, aby od sebe odvrátili podezření z účasti na ní, mohli by snadno dosáhnout jejího odvolání vládou.

Podezření proti ní jsou tak silná a její postavení, závislé na blahovůli vyšších článků státní správy tak vratké, že výzvy k odstoupení mají racionální jádro. Pavel Kučera nemá žádnou pravomoc ani vůči Renatě Vesecké ani vůči ostatním žalobcům a řízení proti Jiřímu Čunkovi by v dané fázi nemohl ovlivnit. „Psí hlavu“ hlasatele výroku o přednosti politických zájmů před nezávislostí justice mu patrně nasadila ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, která je se svým svědectvím osamělá.

Ať se to komu líbí či nelíbí, proti Kučerovi nejsou důkazy, jež by obstály před trestním senátem: novinový článek či fantasmagorická televizní reportáž nejsou důkazem. Mechanismus, jímž záchranu Jiřího Čunka zařídila nejvyšší státní zástupkyně, je zjevný ze souvislostí a listinných důkazů. Naproti tomu cesty, jimiž by se ubíral Pavel Kučera v případě, že by se skutečně rozhodl ho zachránit, jsou zahaleny v mlhách nejistoty a nikdo z jeho pronásledovatelů nepředložil reálnou představu o jejich průchodnosti. Není znám žádný důkaz, že by místopředseda Nejvyššího soudu předem věděl o zásahu žalobců z 4. června 2007 a už vůbec nelze prokázat, že by k němu naváděl Renatu Veseckou. Přesto o něm bývalý obhájce disidentů bezostyšně tvrdí, že „ve spojitosti s Čunkem se mluví o Vesecké, v zákrytu se ovšem veze Kučera, který byl v jednáních bez pochyb aktivnější a byl aktivní i při vydání katarského prince.“

Ombudsman se o důkazy nestará, vlastní slovo mu je důkazem, neboť se sotva najde někdo, kdo by si dovolil veřejně ho vyzvat, aby se omluvil. Zde ani nelze namítnout porušení zásady „in dubio pro reo“, protože ombudsmanovi je vše jasné, žádnými pochybnostmi netrpí. Potíže by nastaly, kdyby měl svá tvrzení doložit důkazy. Zvlášť „přitažené za vlasy“ je obvinění Pavla Kučery, že byl aktivní i v kauze „katarského prince“. Smyšlenka o jeho účasti na kauze Vesecká-Čunek se opírá aspoň o skandalizující reportáže ČT o „utajovaných schůzkách“, v případě „katarského prince“ nejsou k disposici ani srovnatelné zprávy bulvární povahy. Pavel Kučera neměl přece s akcí exministra Němce nic společného a dokonce v té době ještě nepatřil k jeho soukromým přátelům.

Je s podivem, že bývalý obhájce, který musel při obhajobě svých klientů-disidentů nejednou čelit vykonstruovaným obžalobám, nepodloženým nezpochybnitelnými důkazy, s takovou lehkostí přebírá tvrzení mediálních blábolilů či paranoidní výlevy Marie Benešové a nakládá s nimi jako s ověřenými důkazy.

Otakar Motejl si také nevšímá rozdílů v přístupu odborné veřejnosti k oběma hříšníkům, a jejich důsledků. Zásah Renaty Vesecké do případu Jiřího Čunka z počátku odsuzovali jednotlivci hlavně v oblasti působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Později došlo na vystoupení Unie státních zástupců proti ní, následované výzvou početné skupiny žalobců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k jejímu odstoupení. Vedoucí manažer, který se dostane vůči kolektivu podřízených a spolupracovníků do podobného postavení, zpravidla rychle odchází, neboť bez přiměřené osobní autority svou řídící roli nemůže zvládnout. Z tohoto důvodu by v normálních poměrech bylo postavení nejvyšší státní zástupkyně trvale neudržitelné a již dávno by odešla sama, a to bez výzev a nucení.

Naproti tomu Pavel Kučera není vystaven podobným hromadným útokům, uvnitř justice ho napadají jen jednotlivci. Trapný omyl se přihodil předsedovi Soudcovské unie Tomáši Lichovníkovi, jenž se v televizním vystoupení holedbal, že nechá Pavla Kučeru předvolat před etický soud Soudcovské unie: netušil, že pan místopředseda není členem Soudcovské unie, takže je mimo jeho dosah.

Ještě jeden důležitý rozdíl je mezi postavením Renaty Vesecké a Pavla Kučery. Pan místopředseda je mimo dosah rozhodování vlády: padne pouze v případě, že jeho vinu uzná nezávislý soud, a to bez ohledu na přání politiků. Nevztahují se tedy na něj jinak správné a kauze Renaty Vesecké přiměřené Motejlovy úvahy o potřebě člověka jmenovaného vládou, který se dostal do úzkých a chce bojovat, aby si hledal spojence v politické exekutivě.

Sympaticky vyznívá popis důvodů odchodu Otakara Motejla z jeho dřívějších vysokých funkcí a s ním související úvaha o potřebě časově omezit mandáty justičních funkcionářů. Naproti tomu pokrytecky vyznívá jeho lítost nad tím, že se nechal přesvědčit k opakované kandidatuře na úřad veřejného ochránce práv, ačkoli opakovaně vyznával, že opakování mandátu není moc dobré. Neuvádí, kdo ho k opakované kandidatuře přesvědčil, ale v obecné rovině připouští, že uchazeč o zvolení se snadno dostává do stavu závislosti na politicích. Mezi řádky naznačuje, že ponechán sám sobě by asi znova nekandidoval.

Podle jeho činů soudě ve skutečnosti o opakované zvolení usiloval všemi silami: on, kdysi obhájce disidentů, se pokořil vyjednáváním o hlasy komunistických poslanců. Je to škoda: kdyby klub poslanců KSČM nenavštívil, možná by zvolen nebyl, možná byl, kdoví. Ale jeho štít by byl při ukončení kariéry čistý, kdežto teď na něm lpí rudá skvrna.