Nebylo-li zablokování projednávání nového zákona o státním zastupitelství přímo jedním z vedlejších důvodů načasování policejní "realizace" právě na noc z 12. na 13. června 2013, pak po ní zcela jistě jeho odpůrci vycítili příležitost a začali zvedat hlavy.

Pohotově se k nim přidal známý právník Zdeněk Koudelka článkem Zpolicejnění a sovětizace státního zastupitelství uveřejněným 15. července 2013 na serveru Parlamentní listy. Úkol předvést jako šílenost změny v organizaci a řízení státního zastupitelství, hrozící ze zavedení nového zákona, pojal velkoryse: po vzoru pejska a kočičky spatlal dohromady, co se dalo, přidal pár nepřesností a polopravd a okořenil to strašením "zpolicejněním" a "sovětizací" státního zastupitelství, což je vpravdě novátorský výkon: jeho předchůdci dosud vystačili se strašením návratu poměrů zavržené prokuratury.

Přestože článek podle názvu pojednává o vývoji státního zastupitelství, ve skutečnosti se zabývá i otázkami struktury soudnictví, které s vyznačenou problematikou souvisí jen okrajově: jde o dva samostatné subsystémy státní správy, které se od sebe zásadně liší. Výklad se tak stává nepřehledným. Nelze z něj pochopit nic jiného než přesvědčení, že nový zákon o státním zastupitelství je dílo ďáblovo. Hlavně na vrchní státní zastupitelství se nemá sahat.

Protože v módě je odvolávání na tradice a pěstuje se stesk po habsburské monarchii, Zdeněk Koudelka začal tvrzením, že "čtyřstupňová" organizační struktura soudnictví a státního zastupitelství má kořeny již v monarchii. Neuvedl, že tehdy odpovídala zemskému uspořádání c.k. státní správy, kdy nejvyšší soud sídlil ve Vídni. Tehdejší vrchní soud byl nejvyšší soudní instancí v zemi.

Autor uplatnil ryze mechanický pohled na současnou podobu obou soustav, které se mu jeví jako čtyřstupňové, ačkoli ve skutečnosti soudnictví je pouze třístupňové: vrchní soudy mají funkcí a postavením v soustavě povahu soudů druhého stupně. Nejvyšší soud ČR je třetím stupněm. Současná struktura obou složek státní moci je vzpomínkou na federální uspořádání: Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze vznikly po zániku československé federace z nejvyšších republikových orgánů a jejich olomoucké obdoby byly ustaveny až dodatečně kvůli symetrii. Přitom se nehledělo na funkční nezbytnost a účelnost, ale na nutnost nějak se vypořádat s nadbytečností bývalých federálních orgánů: z těch vznikly nejvyšší orgány nového státu a z republikových se zrodily "vrchní" orgány.

Pak navodil dojem, že předmětem úvah v současné době je rušení vrchních stupňů v obou soustavách, které prý má ale smysl jen tehdy, pokud všechna řízení se budou zahajovat na úrovni okresů. Zahrnul čtenáře rozebíráním úvah bývalého ministra Jiřího Pospíšila o možnosti vzniku krajských soudů, které se budou jmenovat okresní, ale budou mít krajský obvod působnosti a budou rozhodovat o složitějších prvoinstančních záležitostech. Jako by nebylo dost na nedůslednosti, s kterou dostávají přívlastek "městský" jednou (v Praze) úřady s postavením krajským, jindy s postavením okresním (Brno).

Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil naštěstí neměl dost času, aby zamýšlenou reformou vnesl zmatek do soudnictví. Jeho současná struktura přece vyhovuje: řízení v běžných věcech se zahajuje u okresních soudů, v závažnějších u krajských, u nichž působí zkušenější soudci. "Podivností" je pouze podvojnost krajských soudů, u nichž v jedné budově soudí prvostupňové i odvolací senáty. Stranám řízení to nijak nevadí a soudcům jistě také ne. Odvolací řízení proti rozsudkům krajských soudů probíhá na vrchních soudech, u nichž vznikly specializované senáty, a ve správních věcech u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší soud ČR se pak zabývá pouze mimořádnými opravnými prostředky. Struktura vyhovuje možností využít zkušenost a specializaci soudců i dostupností pro občany a z názvoslovného hlediska je jednoznačná, každému srozumitelná (až na některé politiky).

Pokud by dnes někdo rozpustil vrchní soudy, jejich agendu by musel převzít Nejvyšší soud ČR. Na místě soudu přiměřené velikosti se speciální agendou mimořádných opravných prostředků a jednotící funkcí by vznikl obtížně zvladatelný kolos se smíšenou náplní a patrně s pobočkami v budovách dnešních vrchních soudů ("výměna cedulí").

Současný návrh na zrušení vrchních státních zastupitelství při zachování vrchních soudů vidí Zdeněk Koudelka jako vliv legislativní překážky: k zrušení vrchních soudů by byla nutná změna ústavy, kdežto k smetení vrchních státních zastupitelství stačí zákon. Záměr se mu nelíbí. Namítá, že zrušením vrchních článků přestane soustava státního zastupitelství kopírovat strukturu soudnictví a přizpůsobí se uspořádání policie. V tom vidí "zpolicejnění", jež má zjevně za nežádoucí fenomén. Naznačuje, že v myšlení tvůrců záměru se uplatnily vlivy policie.

Proti jeho názoru stavím myšlenky nejen tvůrců zákona, ale i spolku Šalamoun, který již v r.2010 označil nesoulad organizačních struktur policie, státního zastupitelství a soudů za překážku jejich účinné součinnosti. Základní práci v trestním řízení obstarává policie, jejíž současná organizační struktura je přehledná, logická a výhodná i z hlediska usnadnění styku s občany. Lpění na nesouladu mezi ní a uspořádáním soudnictví a z něj odvozené struktury státního zastupitelství odporuje zdravému selskému rozumu. Naopak by bylo účelné nastolit soulad mezi všemi třemi subsystémy.

Zdeněk Koudelka navíc přehlíží další vážnou vadu současného uspořádání státního zastupitelství: hluboký rozpor mezi obecnou odpovědností nejvyššího státního zástupce za chod celé soustavy a omezením jeho pravomoci v přímém řízení pouze na zaměstnance NSZ a dva vrchní státní zástupce. Je to anomálie, která nemá v Evropě obdobu a právě zrušení vrchních státních zastupitelství jako zbytečných mezičlánků ji napravuje.

Ovšem posílení pravomoci nejvyššího státního zástupce zavedením přímé nadřízenosti vůči krajským státním zástupcům je právě tou obávanou "sovětizací", čili přiblížením ke způsobu řízení prokuratury, kterým Zdeněk Koudelka straší důvěřivé občany. Jenže "sovětizace" se uplatňuje v celá Evropě: nadbytečné mezičlánky typu našich vrchních státních zastupitelství nikde jinde nemají a všude platí liniová přímá nadřízenost vyššího státního zástupce či prokurátora vůči vedoucímu nižšího článku. Ostatně bylo by spíše na místě mluvit o "pofrancouzštění", protože kolébkou prokuratury je Francie, odkud se m.j. rozšířila do Sovětského svazu a odtud k nám. Nezákonnosti, jichž se dopouštěli sovětští i českoslovenští komunističtí prokurátoři, nevyplývají ze základních vlastností úřadu, ale z jeho zneužití zlotřilým politickým režimem. Kdyby byli dnešní státní zástupci podrobeni stejné zkoušce křivením práva v zájmu totalitního režimu jako jejich předlistopadoví předchůdci, mnozí by se nechali zneužít, i když nejsou prokurátory.

Zdeněk Koudelka dále straší přiblížením moci nejvyššího státního zástupce postavení generálního prokurátora. Zastírá ovšem před čtenáři podstatné rozdíly v systému vnitřního řízení prokuratury a státního zastupitelství. Posílený nejvyšší státní zástupce bude mít do generálního prokurátora ještě stále hodně daleko. Samozřejmě neupozornil čtenáře na skutečnost, že v převážné většině demokratických evropských států působí prokuratury, kdežto "méně nebezpečné" státní zastupitelství je specialitou Německa, Rakouska, některých švýcarských kantonů a České republiky.

Naprosto nemohu souhlasit s autorem v názoru, že zachování čtyřstupňové struktury státního zastupitelství je nezbytné jako ochrana proti zneužití moci. Neefektivní řízení v čtyřstupňové soustavě je výhodné především pro pachatele trestné činnosti. Rušení vrchních státních zastupitelství patrně vyvolává odpor jejich zaměstnanců, kterým se nechce do nejistoty, a možná je nevítají krajská státní zastupitelství, která se obávají zvýšení tlaku na jejich výkonnost ze strany nejvyššího státního zástupce. Nic z toho není důvodem pro zachování nefunkčního systému, který nemá v Evropě obdobu. Ochranu proti zneužití moci lze zajistit i jinak. Například spolek Šalamoun navrhuje zřízení nezávislého orgánu vnějšího dohledu nad soudy a státním zastupitelstvím, podřízeného prezidentovi republiky.

Ale s některými výhradami Zdeňka Koudelky se přece jen ztotožňuji, a to v souladu s "Vyjádřením k předloze zákona o státním zastupitelství", vydaném spolkem Šalamoun 22. června 2013 Státní zastupitelství je ve skutečnosti také politický orgán, který zabezpečuje výkon trestní politiky státu. Nemůže být proto závislé jen samo na sobě a musí být podrobeno veřejné kontrole, která dnes téměř úplně chybí. Představu, že nad nejvyšším státním zástupcem budou jen zákony a bůh (pokud v něj věří), považuji za nepřijatelnou. Podřízenost nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti nebo vládě je v Evropě běžná.

Stejně jako autor považuji za nevhodné zřízení poboček Nejvyššího státního zastupitelství v sídlech vrchních soudů. Rozpuštění vrchních státních zastupitelství by se takto možná scvrklo na "výměnu cedulí na vratech" a navíc by nebyla naplněna zákonná zásada shody sídla soudu a intervenujícího státního zastupitelství. Jde ale o problém, který lze snadno vyřešit zmocněním příslušných krajských státních zastupitelství.

Polemika s názory Zdeňka Koudelky je za daných politických poměrů marným snažením. Rozhodnutím ministryně nespravedlnosti, exprokurátorky Marie Benešové, stáhnout zákon ze sněmovny k přepracování, mu patrně začala zvonit hrana.

Na tomto příkladu je zřejmá škodlivost ustavení vlády loutek Miloše Zemana: ministři ještě nevědí, zda dostanou důvěru a již se pouštějí do zásadních opatření. Nemají mandát k vládnutí, ale vládnou a řídí se heslem "po nás potopa". Marie Benešová se nechala slyšet, že své působení na ministerstvu považuje za "letní brigádu" a může v tom mít pravdu. To jí ale nebrání učinit krok, jímž hodí do koše výsledek obsáhlé práce zpracovatelů návrhu a rozsáhlých debat a možná odsune přijetí potřebného zákona o rok i více.

Nejvyšší státní zástupce a oba vrchní státní zástupci jí dali zřetelně najevo, že se na jejím kazisvětství nehodlají podílet. Jde o to, zda ještě budou na svých místech, až skončí jepičí éra jejího vládnutí v resortu.

Někoho z nich možná nahradí pohotový Zdeněk Koudelka…