28.3.2024 | Svátek má Soňa


JUSTICE: Výročí okupace a zákon o státním zastupitelství

21.8.2014

Vše souvisí se vším. Vedle velkých událostí, o nichž se pronášejí slavnostní projevy, jsou součástí dějin i současnosti střepinky osudů obyčejných lidí, kteří si dobu a poměry svobodně nezvolili, ale nezbylo jim, než se s nimi vypořádat. Jsou materiálním základem drobných souvislostí mezi minulostí a současností, které nám často unikají. Také některé spojitosti mezi 21. srpnem 1968 a našimi současnými poměry jsou téměř neviditelné, a přece reálné.

Prožitky z vpádu okupantů jsou nesmazatelné, zvlášť pro pamětníky německé okupace (jednou to stačilo). Na ně navazují vzpomínky na vzepětí národa k jednotě v hněvu proti okupantům, která ale nevyústila v odpor: nebylo nikoho, kdo by se mu postavil do čela. Nadšení pak rychle vystřídala beznaděj. A pak už šlo jen o to, nějak přežít zlou dobu. Světýlko na konci tunelu bylo v nedohlednu.

Následovaly rozsáhlé čistky ve státní správě, jimiž se náhle uvolnila spousta míst. A na ně se pohotově tlačili lidé, jimž svědomí nebránilo usednout na ještě teplé židle po vyobcovaných a sžít se s kolaborantským režimem. Začala „normalizace“. Po první vlně pak v rámci běžné obměny kádrů postupně přicházeli další, kteří již přivykli realitě okupované země a vnímali ji jako normální stav. Z těch i oněch se listopadovým převratem rázem stali pohrobci normalizace. Protože vítězové se hlásali k zásadě „nejsme jako oni“ a „za minulostí uděláme tlustou čáru“, mohli mnozí pohrobci normalizace přejít do mocenských struktur nového režimu. Někteří z nich udělali slušnou kariéru a dosud se drží ve významných postech. Stejní lidé, kteří měli účast na moci před Listopadem 1989 a udržovali při životě režim, který z nekomunistické většiny národa udělal občany druhé kategorie, nám vládnou dodnes. Jsou svérázným pojítkem mezi událostmi 21. srpna 1968, normalizací a dneškem.

Nepříjemné je jejich přežívání v represivních složkách, do kterých si přinesli styl práce a myšlení z dob svého profesního zrání. Poměrně příznivá je situace u Policie České republiky, z které mnohé z nich vypudilo personální zemětřesení vyvolané exministrem Ivanem Langerem. Mají ale stále velký vliv v justici a zejména ve státním zastupitelství, přestože za uplynulých 25 let někteří odešli. Převažují mezi nimi bývalí členové KSČ. Zvlášť významnou roli to hraje na vyšších stupních státního zastupitelství. Například mezi státními zástupci vrchních státních zastupitelství je dosud 46 % bývalých členů KSČ a s nimi pro mne nezjistitelný počet bývalých prokurátorů bez stranické příslušnosti. Odkazy na jejich zkušenosti a právnickou vzdělanost je třeba poměřit skutečností, že jim právnické vzdělání nepřekáželo ve službě v represivním aparátu režimu, o němž museli vědět, že stojí na protiprávních základech.

Zrušení vrchních státních zastupitelství, k němuž by mohlo dojít přijetím nového zákona o státním zastupitelství, by tak znamenalo také zánik posledních významných skanzenů předlistopadové exekutivy. Na ten ale asi nakonec nedojde.

S odchodem ministrů spravedlnosti nominovaných ODS ale zesílilo postavení odpůrců nového zákona. Jako první se jej pokusila zneškodnit exministryně Marie Benešová, sama bývalá dlouholetá prokurátorka. Stáhla jej ze sněmovny a pokusila se jej nahradit novelou stávajícího zákona, která by přinesla pouze pár kosmetických úprav, ale v zásadě by znamenala zakonzervování současného stavu. Zejména by její přijetí odsunulo úvahy o potřebnosti zásadně nového zákona někam do velmi vzdálené budoucnosti. Její nápad naštěstí neprošel vládou.

Paní ministryně Helena Válková od počátku svého působení v úřadě projevovala pochybnosti o vhodnosti rušení vrchních státních zastupitelství, i když přiznávala, že zatím je s tímto názorem osamocena. Podpořil ji prezident republiky, který svůj názor zdůvodnil oceněním velmi dobré práce vrchních státních zastupitelství. Nevšiml si, že chce bourat projekt, na jehož vzniku se významně podílela jím vysoce ceněná Lenka Bradáčová, shodou okolností vrchní státní zástupkyně v Praze. Ničení díla je skutečně osobitým projevem uznání.

Jedním z ohnisek odporu se stalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jehož zaměstnanci poslali nesouhlasný dopis paní ministryni. Nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi trvalo hodně dlouho, než se mohl s jeho textem seznámit, a nedočetl se v něm nic potěšujícího. Olomoučtí žalobci mu pak dali najevo neochotu k diskusi i jinak: když se za nimi vydal, přišlo si ho poslechnout jen několik z nich.

„Hlas z Olomouce“ ovšem upozorňuje na jednu stránku problému, které se nevěnuje pozornost: slabé postavení nejvyššího státního zástupce, jenž je mimo svůj úřad nadřízeným pouze dvou vrchních státních zástupců, nezaručuje jednotný výkon trestního práva na celém území státu. Protože nemáme zemské uspořádání státu, je to vážná závada. Ostatně obě vrchní státní zastupitelství se od sebe významně odlišují. Vrchní státní zastupitelství v Praze je kompaktní úřad s 53 státními zástupci v jedné budově. Naproti tomu třicítka státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci je rozptýlena po třech pracovištích po celé Moravě: intenzita dohledu nad prací žalobců je mezi Prahou a Olomoucí zřejmě rozdílná. Nedivím se těm olomouckým, že se jim z pohodlného bydla nechce do nejistoty.

Nakonec jako výstřel z Aurory zaznělo vyjádření prvního náměstka ministryně spravedlnosti Roberta Pelikána v Lidových novinách ze dne 13. srpna 2014, jež vyvolalo dojem, že původní koncepci zákona definitivně odzvonilo. Věc není ovšem tak jednoduchá, jak se na první pohled jeví, protože nová podoba zákona, kterou pan náměstek představil, by vyžadovala změnu věcného záměru schváleného Legislativní radou a vládou.

To je ovšem překážka víceméně administrativní, kterou lze nakonec překonat. Závažnější je skutečnost, že do „pochovaného“ návrhu zákona investovala početná skupina odborníků střední generace soustředěná kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové své zkušenosti a značné tvůrčí úsilí, které zbouráním jejich projektu přijde úplně nazmar. Není jisté, že je odpůrci jejich koncepce převyšují intelektuálním potenciálem a zkušenostmi, že tedy jsou způsobilejší k řízení budoucího vývoje státního zastupitelství a jejich projekt zákona bude lepší. Není také známo, na základě jaké analýzy poměrů v současném státním zastupitelství došli k názoru, že vrchní státní zastupitelství dobře fungují a jejich zrušením by byl stát poškozen, popř. kdo a kdy ji provedl.

Soudě podle výroků Roberta Pelikána má v podstatě zůstat zachováno současné uspořádání státního zastupitelství, v němž si díky velmi malým pravomocem nejvyššího řídícího článku a zaručené beztrestnosti služebních poklesků může v podstatě každý dělat, co chce. Kdyby někdo navrhl, aby hlavní slovo v řízení průmyslového podniku měli mistři, zatímco generální ředitel by měl pravomoc blízkou postavení poradce, každý by věděl, že to je nesmyslný nápad. Soustava státního zastupitelství bez silného ústředního vedení je prý optimálním řešením.

Záměru na zachování vrchních státních zastupitelství možná svědčí dojmy ze sledování „kauzy Nagygate“: mnoho lidí o zvýšení účinnosti řízení státního zastupitelství vůbec nestojí, pokud z něho nemají přímo děs. A každá nehoráznost žalobců při jednání se stranami trestního řízení odmítavé nálady posiluje.

V případě prosazení koncepce, oznámené náměstkem Romanem Pelikánem, bude ovšem zajímavá reakce státních zástupců, kteří se podíleli na tvorbě zákona, s myšlenkou přechodu na třístupňovou soustavu se ztotožňují a nyní se po nich chce, aby bez srozumitelného odůvodnění změny kursu ministerstva přistoupili na zachování dosavadních poměrů ve státním zastupitelství, nepatrně vylepšených jen kosmetickými úpravami. Pocit frustrace může některé z nich přimět k odchodu z úřadu. V případě, že by Pavel Zeman reagoval resignací na zklamání ze způsobu, jakým byl zlikvidován jeho projekt, mohlo by to mít nepříjemné důsledky i pro ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou: politické sudičky by mohly dospět k názoru, že personálních změn na nejvyšších postech v resortu spravedlnosti je neúnosně mnoho a už to stačilo.

Nakonec mi není jasné, proč se za účelem zachování skanzenu normalizační exekutivy má přijímat úplně nový zákon o státním zastupitelství, když nemá přinést podstatné změny v organizaci a řízení soustavy. Možná by stačilo pouze upravit zamítnutou novelu stávajícího zákona předloženou Marií Benešovou.