Kdo soustavně sleduje dění v Pospíšilově, tedy v resortu spravedlnosti, v posledních dnech a týdnech se určitě nenudí. Stále ještě doznívá kauza Rath, zvlášť oživší zveřejněním vězeňských fotografií vazebně stíhaného poslance a jeho společníků v bulvárním deníku Blesk.

Nepředvídatelné darebáctví dvou pokleslých zaměstnanců Vězeňské služby ČR, z nichž jeden fotografie Blesku prodal za pár drobných, údajně vyprovokovalo předsedu vlády Petra Nečase k dalšímu z jeho pověstných siláckých gest, jimiž občas zahání pocit bezmoci: prý požadoval okamžité odvolání z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Treglera, "kovaného" odborníka se speciálním vysokoškolským vzděláním, mnohaletou zkušeností ředitele věznice a s čistýma rukama.

Všechno špatné může být nakonec k něčemu dobré. Platí to i pro tuto událost. Žijeme v Absurdistánu, v němž úniky informací z databází ozbrojených sborů a státního zastupitelství již patří k folkloru. Pachatelé jejich vynášení tradičně unikají odhalení, i když po každém dalším úniku se příslušné orgány znova vydávají po stopě. Dosud se nestalo, že by kvůli tomu "přišel o hlavu" nějaký ředitel ozbrojeného sboru nebo vedoucí státní zástupce. Ve Vězeňské službě ČR jsou úniky dat vzácné. Přesto by byl Jiří Tregler odvolán jako první. Zaplatil by za nedokonalost informačního systému zděděného po předchůdcích.

Co se až dosud nepodařilo policii civilní i vojenské, zpravodajským službám a státnímu zastupitelství, překvapivě rychle zvládla Vězeňská služba ČJejí policejní složka spolu s vývojářem Microsoftu identifikovala místo, kde k úniku došlo, a nakonec i pachatele. Důkazy doslova "naservírovala na stříbrném tácku" Generální inspekci bezpečnostních sborů, která neprodleně zahájila úkony trestního řízení proti odhaleným dodavatelům Blesku, přivlastňujíc si před veřejností rozhodující část zásluh za mimořádně zdařilý lov.

K "lízání smetánky" se nehlásí jen Generální inspekce, která po převzetí důkazů aspoň odvedla svůj díl profesionálního výkonu, ale i ministr Jiří Pospíšil, který při rozhovorech s novináři důsledně používal zájmeno "my", ač podíl ministerstva i jeho osobně na úspěchu byl nulový.

Proti náhodnému, nepředvídatelnému darebáctví se v tomto případě postavila kvalifikovaná, efektivně fungující služba, o jejíž existenci má většina společnosti v nejlepším případě jen matné tušení. V mediálním obrazu ji ovšem zastínili jiní. Nemění to nic na tom, že rychlé dopadení pachatelů je její velký úspěch a radostná událost. Jen pro úplnost dodávám, že ze všech ozbrojených složek mají zaměstnanci Vězeňské služby ČR nejmenší platy. Každý z nich se stará v průměru o 2,7 vězňů, zatímco jejich rakouští a bavorští kolegové v podstatně "útulnějších" věznicích pouze o dva.

Nikdy jsem nechoval sympatie k Davidu Rathovi, spíše jsem se podivoval, že ČSSD připustí, aby ji reprezentovala tak výstřední, až odpuzující osobnost. Přesto považuji zveřejnění fotografií Bleskem včetně způsobu jeho provedení za hyenismus, za neobyčejně hrubý zásah redakce do osobnostních práv vězněných a jejich rodin. Ti lidé jsou z právního hlediska stále ještě nevinní. Jsou tvrdě postiženi uvalením vazby, stejně tak jejich blízcí. Vláčení po stránkách bulváru je neoprávněným zostřením postihu. Pokud je stát nedokázal ochránit před hulvátstvím, měl by jim pomoci k zadostiučinění.

Úniky informací z databází ozbrojených sborů jsou závažný problém. Odhalení pachatelů se zdařilo jen výjimečně. Trestní postih proto jejich případným náhodným následníkům nevezme chuť na snadné přilepšení k platu. K únikům bude docházet tak dlouho, dokud po nich bude poptávka. Důsledné pokutování nemravně se chovajících redakcí by ji určitě omezilo.

Ještě více než z dopadení pachatelů úniku fotografií se Jiří Pospíšil radoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 12. června 2012 ve věci jeho rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Ministrovo rozhodnutí zrušil v únoru 2012 Městský soud v Praze. Jiří Pospíšil napadl jeho rozsudek kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu ČR, který úterním rozsudkem uznal její částečnou důvodnost, zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k novému rozhodnutí. V platnosti tak v tuto chvíli zůstává pouze ministrovo původní rozhodnutí. Protože ve správním řízení nabývá soudní rozhodnutí právní moc okamžikem doručení a odvolání nemá odkladný účinek, Vlastimil Rampula bude muset za několik dní opět vyklidit kancelář a zatím se spokojit s místem řadového státního zástupce na úřadě, který dosud řídil.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR nebyl jednoznačně předvídatelný. Soud v minulosti vyhověl stížnostem tří vedoucích státních zástupců proti ministrovu rozhodnutí o jejich odvolání. Úspěšní stěžovatelé se pak po třech letech od odvolání vrátili na svá původní místa, jež byla mezitím obsazena nástupci. Nezákonný stav dvojvládí na státním zastupitelství se řešil vynuceným odstoupením olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové a soudním sporem ústeckého krajského žalobce Jiřího Křivance. Stát musel sáhnout do kapes daňových poplatníků pro náhradu ušlého příjmu neprávem odvolaných.

Na výsledek projednání ministrovy kasační žaloby ve věci Vlastimila Rampuly bylo proto možné uzavírat sázky. Soud se nakonec zachoval "státotvorně" a snad tím konečně uťal dlouhé období nestability Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Ale i v tom případě ze všech soudních sporů o oprávněnost odvolání vedoucích státních zástupců vyplývá poznatek o zjevné nevhodnosti zasahování soudů do činnosti státního zastupitelství. Veřejný zájem na hladkém chodu státního zastupitelství by měl převážit nad soukromým zájmem jedince na existenční jistotu. Dosavadní úprava postupu odvolávání v platném zákonu o státním zastupitelství, podle které vedoucího státního zástupce odvolává ministr na návrh jeho nadřízeného, umožňuje pružné provádění obměny vedoucích kádrů v případě jejich selhání. Ministrova kontrola nad rozhodnutím navrhovatele odvolání by měla být dostatečnou zábranou proti svévoli.

Nebudu rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR dlouze komentovat. Každý má možnost seznámit se na internetových stránkách soudu s jeho tiskovou zprávou, a také s plným zněním rozsudku. Dodám pouze tolik, že výsledek rozhodování soudu byl silně závislý na subjektivním ocenění stupně závažnosti napadených poklesků a některé argumenty připomínají přísloví "kdo chce psa bít, hůl si najde". Protože jsem od prvopočátku zastával stanovisko, že Vlastimil Rampula musí z úřadu odejít, považoval bych ale rozebírání případných dílčích výhrad za hnidopišství.

Celá dokumentace sporu mezi Jiřím Pospíšilem a Vlastimilem Rampulou může posloužit jako podklad k vedení úspěšných řízení o odvolání dalších vedoucích státních zástupců, na která patrně v blízké budoucnosti dojde. Stejné a podobné poklesky, jaké vedly k odvolání Vlastimila Rampuly, se zcela jistě dají najít v činnosti celé řady dalších vedoucích státních zástupců. Předpokládám, že po odblokování Vrchního státního zastupitelství v Praze bude obměna vedoucích kádrů ve státním zastupitelství pokračovat postupně až k nejnižším článkům soustavy.

Paradoxně by zkušenost z tohoto řízení mohla posloužit i k odůvodnění odvolání Jiřího Pospíšila z funkce, pokud by se na jeho jednání kladly stejné nároky jako na vedoucí státní zástupce. Například Vlastimil Rampula se provinil mimo jiné tím, že bez znalosti trestního spisu přikázal státní zástupkyni Darje Dunajové, aby si v procesu proti manažerům IPB vzala lhůtu na rozmyšlenou pro odvolání proti rozsudku. Jiří Pospíšil devátý den po návratu na ministerstvo bez znalosti spisu vzal zpět stížnost pro porušení zákona, podanou jeho předchůdkyní, přestože Nejvyšší soud ČR již ve věci nařídil veřejné jednání. Zasáhl do nezávislosti soudu a odebral obviněné jejich zákonnému soudci, čili krátil ústavní práva soudu i obviněných.

K obrazu události patří komentáře zainteresovaných politiků. Folklorní povahu má vyjádření Karolíny Peake, která uvedla: "Ve věcech týkajících se státního zastupitelství, jmenování a odvolávání státních zástupců jsem vždy hlavně zastáncem zákonnosti. Odvolání na základě kárné žaloby zákonné je." Paní místopředsedkyně vlády je vzděláním právnička. Neměla by si plést kárnou žalobu s rozhodnutím ministra o odvolání vedoucího státního zástupce. Omylu se neměla dopustit již proto, že nedávno vzbudily velký rozruch ministrovy kárné žaloby na Vlastimila Rampulu a tři jeho podřízené, jimiž se zjevně snažil odvrátit od sebe odpovědnost za průtahy při vyřizování švýcarské výzvy na připojení České republiky k trestnímu stíhání bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti a.s. Později vyvolal údiv zpětvzetím tří z nich, včetně té proti Vlastimilu Rampulovi, jehož odůvodnění je dosud zahaleno tajemstvím.

Jiří Pospíšil vyjádřil velké uspokojení a zdůraznil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR považuje za svůj osobní úspěch. Radoval se právem. K radosti má pádný důvod navíc: nemusí splnit příslib, že v případě neúspěchu kasační stížnosti odstoupí z funkce. V jeho vystoupení mi ale chybí omluva nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi za výroky, jimiž odkazem na jeho údajně nesprávnou argumentaci pro odvolání Vlastimila Rampuly na něj svaloval odpovědnost za zrušení rozhodnutí o odvolání vrchního státního zástupce rozsudkem Městského soudu v Praze. Naproti tomu tehdy zdůrazňoval, že soud nevytkl vady procesnímu postupu ministerstva. Tvářil se, jako by jeho osobní rozhodnutí mělo dvě části: zdravou, předloženou jím samým, a vadnou, vymyšlenou Pavlem Zemanem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ale mimo jiné potvrdil správnost Zemanovy argumentace, čili zvrátil zmíněné ministrovo tvrzení. Jiří Pospíšil se mimo to nezmínil o zásluze advokátky Hany Marvanové, která řízení dovedla k vítěznému konci. V únoru se snažil rozdělit odpovědnost za neúspěch, přesněji hodit ji na nejvyššího státního zástupce, ale červnový úspěch si přisvojil celý.

Zvláštní světlo vrhá rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR z 12. června 2012 na únorový rozsudek Městského soudu v Praze, jenž umožnil dočasný návrat ministrem odvolaného Vlastimila Rampuly do křesla vrchního státního zástupce. Vady rozsudku byly zjevně nesprávné až do té míry, že se lze domnívat, že ani jeho tvůrci si jeho správností nemohli být jisti. Za těchto okolností nedobrým dojmem působí skutečnost, že soud únorovým rozsudkem vypudil z vrchního státního zastupitelství pověřeného vrchního státního zástupce Stanislava Mečla právě ve chvíli, kdy nařídil mimořádnou dohledovou prověrku na Městském státním zastupitelství v Praze. Tím vyvolal paniku mezi některými státními zástupci a politiky, kteří se jej pak pokusili spojenými silami zastavit. Na intervenci městské státní zástupkyně, exprokurátorky Jany Hercegové, u poslanců a na aktivistický postoj Radka Johna a některých dalších poslanců by se nemělo zapomenout.

Další vývoj v kauze nelze předjímat. Bylo by dobře, kdyby Vlastimil Rampula pochopil, že svoboda je správně pochopená nutnost, a přestal nadřazovat své ego nad veřejný zájem na ukončení dozvuků "války žalobců", která úřad sužuje od června 2007. Tehdy značná část státních zástupců projevila nevoli nad zmanipulováním trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi zásahem Nejvyššího státního zastupitelství ČR a takto vyvolaná bouře ještě občas dohřmívá.

Pokud to nepochopí, může dále bojovat u Městského soudu v Praze, který musí znova projednat jeho stížnost proti odvolání z funkce. Naděje na úspěch by byla nepatrná, neboť soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu Č

Mohl by případně napadnout rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ústavní stížností, tedy nástrojem, jímž se obecně dosahuje úspěchu jen v nepatrném procentu případů. Celkově je jeho naděje na zvrácení kasačního rozsudku blízká nule.

Na pořadu je ale jiná záležitost, o které se v této spojitosti přestalo mluvit: u Nejvyššího správního soudu ČR leží kárná žaloba s návrhem na zbavení postavení státního zástupce, kterou na Vlastimila Rampulu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pokud by se argumentace žaloby překrývala s obsahem ministrovy kasační stížnosti, soud by jí patrně nevyhověl, protože nikdo nemůže být dvakrát trestán za stejné provinění a odnětí funkce je jedním z možných trestů, jež se ukládají v kárném řízení. Jestliže se ale její obsah s kasační stížností míjí, mohlo by se stát, že by Vlastimil Rampula musel opustit státní zastupitelství úplně.

Neuškodí, když si "kauzu Vlastimila Rampuly" zasadíme do rámce souvislostí s děním ve státním zastupitelství v posledních letech. Jeho odvolání je zatím posledním článkem řetězce dějů, spojených příčinnou souvislostí, který se začal odvíjet 4. června 2007, tedy od výše zmíněného zásahu Nejvyššího státního zastupitelství ČR do trestní věci Jiřího Čunka. Vypukla "válka žalobců", která měla své "padlé": Jiřím Pospíšilem neoprávněně odvolané státní zástupce Pavla Kačírka, Jana Jakovce a Ivo Ištvána. K nim se přidružil Ištvánův náměstek Igor Stříž, který na odvolání nečekal a sám se vzdal funkce. Později přibyl ještě Adam Bašný, sesazený krajským státním zástupcem Jiřím Křivancem z funkce vedoucího liberecké pobočky KSZ v Ústí n.L. Křivance pak odvolal z funkce Jiří Pospíšil. Došlo k prvnímu konfliktu mezi ním a Vlastimilem Rampulou, který odvolání Jiřího Křivance považoval za zásah do své pravomoci. Proti ministrovu rozhodnutí otevřeně vystupoval a znemožnil mu obsadit uvolněné křeslo tím, že nenavrhl žádného kandidáta. Jiří Pospíšil jako šéf resortu nese odpovědnost za vše, co se v něm v této souvislosti odehrálo. Pachatele manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka chránil, odpůrce trestal.

Poškození důvěryhodnosti státního zastupitelství v očích veřejnosti a jeho rozval, vyvolaný "válkou žalobců" nemohly zůstat bez politické odezvy. Dnes víme, že předseda vlády Mirek Topolánek nakonec pochopil, že "kauza Čunek" byla krokem do bláta, a Jiří Pospíšil v čele resortu je nadále neúnosný. Zamýšlel jeho odvolání, v jehož uskutečnění mu zabránilo nečekané "sestřelení vlády" v polovině českého předsednictví Evropské unie.

V ODS nedošlo během mandátu Fischerovy vlády k sebereflexi ve vztahu k resortu spravedlnosti. Svěřila proto Jiřímu Pospíšilovi znova ministerské křeslo, paradoxně s úkolem provést nápravu nepřístojností, za jejichž vznik byl spoluodpovědný. Pan ministr se pak po dlouhém váhání odhodlal k odvolání své spoluvinice Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně a přivedl do čela Nejvyššího státního zastupitelství ČR Pavla Zemana. Do odvolání Vlastimila Rampuly, jež Pavel Zeman navrhl, se ale vůbec nehrnul.

Zajímavé bude jistě další dějství hry: výběr a jmenování nového vrchního státního zástupce v Praze. Podle zákona ho sice jmenuje ministr, avšak to na návrh nejvyššího státního zástupce, který je na ministrově mínění nezávislý. Brzy tedy budeme vědět, jak vážně to myslí ministrova mateřská strana s nezávislostí žalobců na politických vlivech.