Od noci z 12. na 13. června 2013 se malá část "věrchušky" začala na vlastní kůži seznamovat s tím, co řadoví občané našeho milého Absurdistánu zažívají běžně, dostanou-li se do laskavé péče orgánů činných v trestním řízení. Díky "kauze Nagyová " má bulvár stále o čem psát. Rathovy výkřiky o vazbě jako "novodobé tortuře" vytěsnilo dramatické vyprávění Nikoly Nagyové o průběhu zatýkání, policejních výslechů a pobytu její matky v cele předběžného zadržení.

Vzrušení a mnohým i dávivé pocity přineslo usnesení Nejvyššího soudu ČR z 16. července o vyjmutí exposlanců Marka Šnajdra a Petra Tluchoře z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Vyvolalo širokou, leč k ničemu nevedoucí debatu o přiléhavosti výkladu ústavy, který soudci uplatnili. Usnesení je konečné, nelze je zvrátit, pro tento případ nezbývá než se naučit s ním žít.

Všichni, kdo se cítí ohroženi pokračováním tažení Šlachtových detektivů pod taktovkou severomoravských žalobců, zahánějí strach a dodávají si naději na odvrácení nebezpečí pokřikem o tom, že Nejvyšší soud potvrdil bezpředmětnost tohoto trestního řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ale nic takového nevyplývá a už vůbec se netýká kauzy zneužívání vojenského zpravodajství, takže Jana Nagyová & spol. je nadále ohrožena. A lid obecný vesměs remcá, že se "pánům" zase dostalo neoprávněné výhody. Za rozumný konec vzali věc žalobci, kteří s profesionálním klidem zkoumají, jak zacelit trhliny, které do jejich konstrukce vnesli soudci Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší státní zastupitelství patrně zruší usnesení o zahájení trestního stíhání exposlanců, ale věc se vrátí do fáze prověřování, takže podezřelé čeká pokračování s otevřeným koncem.

Další vzrušení přinesl pátek 18., kdy jsme sledovali v přímém přenosu návrat "mučedníků" na svobodu a jejich vítání s blízkými. Za těchto neobvyklých okolností si odbyl premiéru před veřejností nemanželský pár Petra Nečase a Jany Nagyové. Jak jsem zjistil v tisku, nejsem sám, kdo si všiml, že jejich vítání chyběla vřelost. Ze strany dámy mi připadalo spíše jako odstrčení než jako objetí. Nepřekvapuje mě to: sloužila Petru Nečasovi oddaně duší, srdcem i tělem a nakonec ji to přivedlo do vazby, ke ztrátě skvělého místa a hrozí jí soud. V tomto směru je obětí své oddanosti a touhy po moci. Ale ten, kdo přijímal vše, co dávala, se zatím skrývá za clonu poslanecké imunity, takže spolu s ní asi před soudem nestane. I když považuji zneužívání vojenského zpravodajství za neodpustitelnou nepřístojnost, z lidského hlediska mi je Jany Nagyové líto.

Připouštím, že obvinění prožili mnoho nepříjemností, strach, ponižování, nepohodlí a chápu tíseň, kterou pociťují všichni, kdo si myslí, že i na ně může přijít řada, pokud toho strašného Ištvana někdo nezastaví. Chápu, že se diví, co se kolem nich a s nimi děje, když dosud nic nenasvědčovalo tomu, že by také s nimi mohl někdo podobným způsobem zacházet.

Konstatuji ovšem, že se diví lidé, kteří se řadu let nějakým způsobem podíleli na moci a přímo nebo nepřímo pomáhali vytvářet poměry, panující ve vězeňství, policii, státním zastupitelství i u soudů. Dokud se jich neblahý stav netýkal, příležitostně hájili tvrzení orgánů, napadených kritikou, že je vše v pořádku. Ostatně je možné, že ani o něm nevěděli, protože občanská chátra a její problémy jsou pod jejich rozlišovací úrovní. "Věrchuška" dělí lidi na nedotknutelné "my" a "oni", vůči nimž si státní orgány mohou dovolit téměř cokoliv. Teprve Rathovy výkřiky z vazební věznice vedly k přijetí novely zákona, jejíž uplatnění slibuje aspoň částečně zlidštění poměrů ve výkonu vazby. Budou-li pokračovat razie, domovní prohlídky, zavírání do cel předběžného zadržení, mnohahodinové výslechy, eskortování v poutech, válení zadržovaných po zemi, to vše pokud možno za účasti televizních kamer, a bude-li se těchto potěšení častěji dostávat příslušníkům "věrchušky", možná se ze strachu časem postarají o obecné zlepšení poměrů.

Je paradoxní, že nezávislost policie, státního zastupitelství a soudů patřila k mantrám předvolební kampaně ODS v r. 2010 a zůstala jako hojně citovaný pojem ve slovníku představitelů vládní koalice až do zahájení trestního stíhání exministryně Vlasty Parkanové. Když si nezávislá policie dovolila sáhnout na významnou političku, místo horování pro nezávislost zazněly z úst politiků silácké výroky, výhružky trestním stíháním a došlo na Kubiceho puč k odstranění policejního prezidenta Petra Lessyho. Od nenadálého zážitku z noci z 12. na 13. června 2013 se už o nezávislosti orgánů nemluví, zato se zpochybňuje jejich profesionalita a politici naopak začali horečnatě přemýšlet, jak jim přistřihnout křídla. Určitě nikdy neměli na mysli nezávislost takovou, aby se stala hrozbou pro ně samé.

Na orgány činné v trestním řízení se valí proud výtek zejména z ODS, jejíž ministr, politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, řídil resort především ke své slávě celých sedm let. Nejhlasitěji se ale nyní ozývá se siláckými nesmysly Petr Nečas, který je zjevně nepoučitelný: nevzal na vědomí, že na policii jeho ukazování svalů neplatí. Například v usnesení soudu o propuštění Jany Nagyové z vazby našel potvrzení pravdivosti svého tvrzení, že šlo o nátlakovou vazbu. Ze soudního rozhodnutí ale takový závěr nevyplývá. Bývalý předseda vlády pouze vykřikuje nahlas niterné přání o zastavení pochodu orgánů činných v trestním řízení, které je ve skutečnosti nepravděpodobné. Protože je sám terčem zájmu orgánů činných v trestním řízení, svými výroky se dostává do postavení střetu zájmů. Ze zbabělosti podrývá důvěru veřejnosti k orgánům činným v trestním řízení. Škodí tím sobě i ODS, která by mu měla uložit bobříka mlčení.

Hromy a blesky padají hlavně na hlavu Ivo Ištvana, méně na Rostislava Bajgera. Skvadra ohrožených se vehementně dožaduje vyjmutí věci z pravomoci olomouckého vrchního zastupitelství. To by ovšem znamenalo její přesun do rukou vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové, ještě nedávno stíhané nenávistí kvůli kauze Davida Ratha. Vyděšení politici tedy raději půjdou pod knutu té, na kterou se dívají jako na nejhroznější z hrozných žen, jen aby unikli severomoravským žalobcům. A odmítají jako smyšlenku vysvětlení, že "kauza Nagyová" byla přikázána olomouckému vrchnímu státnímu zastupitelství kvůli tomu, že předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení je také Libor Grygárek, bývalý náměstek vrchního státního zástupce v Praze. Namítají, že to nemůže být pravda, protože vůči Liboru Grygárkovi policie nepodnikla žádné kroky kromě domovní prohlídky bytu v domě U Myšáka, v němž má kanceláře a byt také Roman Janoušek.

Jenže všecko je trochu jinak. Libor Grygárek je v komunitě státních zástupců vnímán jako významná osobnost s velkým neformálním vlivem. Působil na pražském vrchním státním zastupitelství od jeho vzniku a těší se pověsti jeho šedé eminence. Má rozsáhlé společenské styky i mimo státní zastupitelství, včetně známosti s některými pražskými "kmotry". Je málo pravděpodobné, že by se před ním podařilo utajit vyšetřování "kauzy Nagyová", kdyby je prováděly orgány z obvodu působnosti VSZ v Praze. Někdo z kamarádů by ho určitě vyrozuměl. Od něj by se mohla informace dostat dál. Přesun do Olomouce byl proto nutný jako ochrana před únikem informací.

Neměla-li věc zůstat v dozoru VSZ v Praze, nemohla sice přejít jinam než na VSZ v Olomouci, ale Ivo Ištvan si ji stejně nemohl sám přivlastnit. Jediný, kdo mohl rozhodnout o předání z Prahy do Olomouce, je Nejvyšší státní zastupitelství jako orgán, nadřízený oběma vrchním státním zastupitelstvím. Můžeme ovšem klást otázku, zda za ním v pozadí nestojí někdo další. Ivo Ištvan není ale v žádném případě prvotním hybatelem dějů, nýbrž pouze svědomitým vykonavatelem rozhodnutí nadřízených. Že koná s obvyklou umanutostí a snahou dotáhnout převzatou věc do konce, u něj nepřekvapuje.

Namítá se také, že k předání z Prahy do Olomouce nemělo dojít též proto, že nejsou naplněny podmínky pro změnu místní příslušnosti podle zákona o státním zastupitelství. Potíž je v tom, že ve věci změny místní příslušnosti působí vedle sebe dvě právní úpravy: podle zákona o státním zastupitelství a podle trestního řádu. Od "kauzy Čunek"se praxe více přiklání k používání pravidel dle trestního řádu, která jsou pružnější než ustanovení zákona o státním zastupitelství.

Pozornost veřejnosti se v souvislosti s "kauzou Nagyová" upíná k jevům krátkodobé povahy. Za nimi se ale skrývají záležitosti daleko závažnější.

Patří sem stále sílící neúcta k lidské důstojnosti obviněných, projevovaná způsobem, jímž s nimi zacházejí represivní orgány. Disidenti, kteří zažili zatýkání StB, tvrdí, že naše policie se chová hůře než její komunistická předchůdkyně. Zbytečné násilí při zatýkání se stalo zvyklostí: lidé, kteří by se bez problémů na předvolání dostavili na služebnu, jsou zatýkáni na veřejnosti zakuklenci pod hrozbou použití zbraně, váleni po zemi, poutáni. Opakují se šokující vpády do bytů, v nichž jsou děti. Při eskortách se obžalovaným většinou přikládají pouta, i když nejde o nebezpečné osoby. Jedná se tak i se zadrženými a obviněnými, tedy s lidmi, kteří jsou dosud podle práva nevinní. Ostudným příkladem těchto tendencí bylo zrovna zacházení s Janou Nagyovou, kterou eskorta vodila s řemenem a v poutech.

Resortní orgány zřejmě považují takové zacházení s občany za oprávněné. Svědčí o tom čerstvá zkušenost spolku Šalamoun, jemuž se dostal do rukou videozáznam ze zatčení podezřelého, vezoucího dvě děti do školky. Policisté jej zastavili, vytáhli z auta, bez ohledu na přítomnost dětí povalili na zem, nasadili mu pouta a odvezli. Přitom s ním měli zkušenost, že se na obsílku dostavil k podání vysvětlení. Protože považujeme nadbytečné policejní násilí za vážný společenský problém, obrátili jsme se na nejvyššího státního zástupce s požadavkem, aby vyzval Generální inspekci bezpečnostních sborů k prověření, zda se policisté tímto chováním nedopustili přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Samozřejmě bychom mohli oslovit GIBS sami, ale iniciativa NSZ by měla větší váhu. Ničeho jsme ale nedocílili: státní zástupci, kteří náš podnět vyřizovali, neshledali na policejním zásahu nic nezákonného a oznámení dále nepostoupili, ač tak měli učinit z úřední povinnosti. I kdyby se policisté dopustili porušení zákona, státní zástupci NSZ jim takto zajistili beztrestnost.

Zejména z ODS se v souvislosti s "kauzou Nagyová" ozývají výzvy, aby vláda udělala pořádek ve státním zastupitelství. Na okraj podotýkám, že je komické, když se k takovému požadavku hlásí jinak inteligentní a mimořádně vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který sám postupu státních zástupců jen přihlížel a až těsně před ukončením mandátu vyzval nejvyššího státního zástupce k podání vysvětlení :dále totiž pravomoc ministra nesahá a ministryně vlády bez důvěry jí nemá více, než měl on.

Dalším úkazem s dlouhodobými důsledky je nadřazení ideologických mýtů a pověr nad věcná hlediska při kladení právních základů represivních orgánů v prvních letech po Listopadu. Česká republika se tehdy pustila svébytnou "českou cestou", která nemá v demokratické Evropě obdobu.

Projevilo se to především neurčitým začleněním státního zastupitelství a soudnictví do struktury orgánů státní moci. Nestojí nad nimi nadřízený úřad, který by měl dostatečnou výkonnou a kontrolní pravomocí vůči nim v plné šíři jejich působnosti. Domněnka veřejnosti, že jím je ministerstvo spravedlnosti, je lichá. Ve skutečnosti v tomto ohledu je ministerstvo téměř bezzubé.

Při právní konstrukci pravidel chování státního zastupitelství a soudnictví se uplatnil úmysl oslabit co nejvíce moc nejvyšších stupňů struktury řízení. Nezávislost nižších stupňů se kladla výš než požadavek na pružnost a jednotnost řízení soustavy. V případě státního zastupitelství k tomu posloužilo strašení prokuraturou, označovanou za zločinný orgán ze své podstaty. Prokuratura se stala sprostým slovem, ač státy bez prokuratury jsou v Evropě výjimkou.

Ilustrací pokřiveného chápání postavení orgánů činných v trestním řízení ve struktuře státní správy se například stalo vystupování dnešní ministryně spravedlnosti Marie Benešová v kauze "katarského prince" : tehdy docela vážně tvrdila, že nejvyšší státní zástupce není podřízeným ministra spravedlnosti a s chutí podrývala autoritu Pavla Němce. A nad soudnictvím vládne přímo bůh, o čemž se přesvědčil prezident Václav Klaus, když se pokusil sesadit předsedkyni Nejvyššího soudu ČR.

Od Listopadu 1989 celá tato oblast státní správy žije bez účinného vnějšího dozoru. Státní zástupci a soudci odvádějí tolik práce a v takové kvalitě, kolik sami považují za přiměřené, a k občanům, jimž mají sloužit (neb justice a státní zastupitelství jsou speciální služby státu pro občany), se chovají podle svých představ o profesní etice. Vynucování poslušnosti práva a respektování pravidel profesní etiky je ponecháno na samosprávném působení kárných žalobců, kterými jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci. Ti ale pokud možno pravomoc nevyužívají. Tím začíná pochod ve zhoubném kruhu: pokud se státní zástupci či soudci dopustí kárného provinění, k potrestání dochází jen zcela výjimečně, a malá pravděpodobnost postihu povzbuzuje chuť k páchání poklesků. Má to i ekonomické důsledky: pokud pochybením státního zástupce či soudce vznikne státu povinnost nahradit majetkovou újmu, nemůže se dožadovat spoluúčasti viníka v regresním řízení, protože ta je podmíněna odsouzením kárným soudem. Za těchto okolností se jeví jako důvodný požadavek spolku Šalamoun, aby byly zřízeny orgány vnějšího dozoru nad státním zastupitelstvím a justicí, podřízené prezidentovi republiky.

"Kauza Nagyová" odhalila skutečnost, že hranice mezi nezávislostí orgánů činných v trestním řízení a jejich závislosti na vyšších složkách státu je neurčitá: na jedné straně by bylo dobře, aby orgány činné v trestním řízení zasáhly až do nejvyšších pater státní správy, pokud by tam skutečně odhalily trestnou činnost, na druhé straně je sporné, zda je v tomto konkrétním případu společensky přínosné, že vedlejším účinkem trestního řízení byl pád vlády. Současně by bylo špatné, kdyby státní orgány, nadřazené policii a státnímu zastupitelství, byly tak silné, že by mohly zakázat akci, vedoucí k znemožnění trestního řízení proti vysoce postaveným provinilcům. V případu takové společenské závažnosti, jakou vykazuje "kauza Nagyová" by spuštění zásahu orgánů činných v trestním řízení měla předcházet dohoda s vyšším orgánem státu, která by zajistila vyváženost jednotlivých účinků. Jenže k uzavření takové dohody nemá žádný státní orgán přiměřenou pravomoc.

Kladu si ale otázku, zda pro spuštění "kauzy Nagyová" státní zástupci a policie neměli předběžný souhlas prezidenta či zda dokonce neplnili jeho zakázku. Je to obdoba otázky, zda byla dříve slepice nebo vejce: je možné, že prezident republiky ustavením Rusnokovy vlády bleskově pronikl do prostoru, který mu orgány činné v trestním řízení uvolnily, ale může to být i tak, že se policisté a státní zástupci dali na pochod, aby prezidentovi umožnili odstranění Nečasovy vlády. V obou případech by ale zahájení úkonů trestního řízení nebylo možné, kdyby příslušné orgány neměly k disposici konkrétní poznatky, zakládající důvodné podezření proti napadeným osobám.

Dodávám, že samo podezření není důkazem o vině. Proto například spolek Šalamoun nabídl soudu společenskou záruku za propuštění Ivana Fuksy z vazby. Nicméně vzhledem k společenskému ohlasu, kterého doznala "kauza Nagyová", je žádoucí, aby závěr za oběma rozpracovanými částmi kauzy (zneužití vojenského zpravodajství a "trafiky") udělaly soudy. Pokud se tak nestane, je nebezpečí, že dozvuky kauzy budou otravovat společenské ovzduší třeba i několik let, jak se to stalo u tzv. "kauzy Čunek". Přes všechny osobní špatné zkušenosti se soudy a navzdory divokým pověstem o "justiční mafii" považuji takové východisko za nejčistší: každý má možnost přijít do soudní síně a udělat si vlastní představu o tom, jak se věci mají.