Zbavením se dvou problematických figur, které byly druhdy Marií Benešovou označeny za součást justiční mafie a v nichž mnozí viděli pomyslné žáby na prameni, očista české justice totiž rozhodně završena není. Tím spíš bude zajímavé sledovat vyšetřování kauzy Drobil a srovnávat je s případem někdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, jemuž měli Kučera, Vesecká, ale také exministr spravedlnosti Pavel Němec napomáhat. Ochrannou ruku nad jejich vazbami prý držela i bývalá ministryně Daniela Kovářová, ovšem ani její rozloučení se s postem šéfky Justiční akademie nelze přeceňovat.

Minulá léta ukázala, že v řadách státních zástupců a soudců můžeme nalézt jak poctivce do morku kosti, tak jedince poddajné, kteří – když na to přijde – nevidí a neslyší. Jak ostatně víme od Pavla Kučery, když jde o osud vlády, musí jít nezávislost justice stranou.

Dodnes uznáváme dělbu moci tak, jak ji v osmnáctém století popsal Charles Louis Montesquieu – na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Stinnou stránkou výslovné nezávislosti soudů je pomalá personální obměna i obměna zažitých návyků.

Odlišná je pozice státních zástupců. Podle české ústavy spadají pod moc výkonnou. Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti. Naštěstí tuzemský systém státních zastupitelství je decentralizovaný, takže ovlivňování konkrétních kauz vyžaduje značné úsilí. Obtížné je ale také zaručit jednotnou aplikaci práva.

Pro srovnání pohlédněme na sousední Slovensko. Tamní ústava staví prokuraturu jako samostatnou instituci mimo exekutivu. Generálního prokurátora, majícího v rukou rozsáhlé a centralizované pravomoci, jmenuje prezident na návrh parlamentu.

Obě země tedy disponují různými systémy. Přesto máme jedno společné: Slovensko i Česká republika prochází obdobím sporů a diskusí nad veřejnými žalobci. Připomeňme, že v Bratislavě je vedena koalicí otřásající bitva o budoucího generálního prokurátora poté, co Dobroslav Trnka, který dosluhuje a rád by pokračoval i v dalším funkčním období, byl - stručně řečeno – nařčen z přílišného politického aktivismu.

Stáváme se svědky zajímavého paradoxu. Mnozí Češi pošilhávají po slovenském legislativním řešení, tedy po systému prokuratur, který u nás platil do roku 1994. Patří k nim i bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, jež by přinejmenším doporučovala, aby parlament mohl hrát roli pojistky při odvolávání nejvyššího státního zástupce. Další právníci a politici doporučují zajistit neodvolatelnost nejvyššího státního zástupce, respektive možnost jeho odvolání vládou jen za konkrétních, zákonem vytyčených okolností. Vše ostatní leží na předpokladu, ale možná spíš víře, že tím bude posílena nezávislost státních zástupců, kteří ztratí jednu z motivací jít politikům takříkajíc na ruku.

Slováci naopak žijí diskusí, zda by nebylo lepší okopírovat český model státních zastupitelství. Nechtějí zkrátka v čele žalobců politického exhibicionistu, nýbrž výkonného úředníka, a doufají, že tím uhasí jeden z důvodů koaličně-opozičních přestřelek.

Nemylme se však. Klíčová není formální úprava působení veřejných žalobců v ústavě. Skutečně významné jsou tři věci: důsledný odstup politiků od justičního soukolí, mravní úroveň a profesionalita žalobců a efektivní systém kontroly jejich práce. K němu patří také pravomocemi obdařená profesní samospráva, kterou Česká republika na rozdíl od Slovenska zatím nemá.

Je celkem jedno, jestli upřednostňujeme státní zastupitelství, nebo prokuraturu. Oheň na střeše může zaplápolat tam i tam. Zvlášť když politici budou vidět v žalobcích jen své sloužící a když žalobci – ale i soudci - nebudou mít podmínky pro nestranný a sebevědomý výkon své práce.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6