Rathův formálně brilantní projev v Poslanecké sněmovně dne 5. června 2012, protkaný zrnky znepokojivých informací, polopravd a demagogie, zcela určitě zapůsobil na city části posluchačů. Čím méně měli vlastních znalostí o zákulisí trestního řízení a o poměrech ve vězeňství, tím spíše mohli podlehnout kouzlu řečníka. Očarováni jeho výmluvností ani nežehrali, že jim kouzelník neprozradil tajemství svého triku se zázračnou proměnou vína v bankovky.

Příkladem zavádějících tvrzení bylo vyslovené podezření, že ústecká státní zástupkyně Lenka Bradáčová se nechala zkorumpovat vidinou křesla vrchního státního zástupce v Praze, o jehož uvolnění vypuzením Vlastimila Rampuly dlouhodobě usiluje ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil. Může se skutečně stát, že se místo uvolní a Lenka Bradáčová určitě patří k těm, o nichž by se uvažovalo, i kdyby "neudělala" Davida Ratha. Avšak probíhají práce na novém zákonu o státním zastupitelství, který s existencí vrchních státních zastupitelství nepočítá a mystifikátor Rath netuší, že Lenka Bradáčová byla jedním z prvních průkopníků této nové koncepce řízení soustavy. Nechat se zkorumpovat příslibem místa, které je na zrušení, by vzhledem k její úloze při tvorbě nové koncepce bylo hodně pošetilé.

Zkušenosti bývalého policisty Libora Gregora, jež ho přivedly k nedůvěře ke středočeským orgánům a k cestě s trestním oznámením na Nejvyšší státní zastupitelství do Brna, by možná poskytly látku na hodně napínavý kriminální román. Více záhad zde ale není. Každé státní zastupitelství je ze zákona místem, které má povinnost přijímat trestní oznámení, a to bez ohledu na svou místní příslušnost. A na každém musí být stále k dispozici státní zástupce, který sepíše s oznamovatelem příslušný protokol. Zjistí-li státní zastupitelství, že není příslušné k řešení přijatého trestního oznámení, předá je tam, kam patří. Je snad zajímavé, že tohoto případu se ujal druhý nejvyšší činitel úřadu, bývalý vojenský prokurátor a člen KSČ Igor Stříž, ale k porušení zákona tím nedošlo, protože každý státní zástupce je způsobilý oznámení přijmout.

Zlověstný smysl pro jeho bývalé stranické kolegy má Rathovo rozhodné tvrzení, že nevzal úplatek, a na ně navazující výrok "v tomto nekompletním torzu spisu …najdete spoustu vět a slov o tom, že peníze na volby, financování voleb". Prozradil jím základ taktiky své obhajoby v případném soudním procesu. Nejen to: poslal vzkaz spoluobviněným, rozptýleným po různých věznicích, čímž možná dosáhl sjednocení obhajoby celé skupiny. Po tomto projevu mi proto prodlužování jeho pobytu ve vazbě připadá nadbytečné, není-li motivováno obavami o osobní bezpečnost obviněného.

Výrok "vazba je novodobá tortura" je hodně nadnesený, nicméně David Rath se v tomto případě dotkl skutečně velké skvrny na obrazu České republiky jako civilizované země, na kterou řadu let opakovaně upozorňuje spolek Šalamoun i někteří jiní občanští aktivisté.

Vazebně stíhaní obvinění jsou z hlediska práva stále ještě nevinní a podle toho se s nimi má nakládat. To se ale neděje, i když do mučení mají strázně života ve vazbě přece jen hodně daleko. Je nemilou skutečností, že s výjimkou sociálně vyloučených znamená uvalení vazby pro naprostou většinu obviněných otřesné snížení hygienického a ubytovacího komfortu a úrovně stravování proti tomu, na co byli zvyklí na svobodě.

Na vazebně stíhané kromě toho tíživě dopadají psychologické tlaky plynoucí z odloučení od rodiny, z přetrhání dalších sociálních vazeb, z vytržení z obvyklého rytmu života, z vynucené nečinnosti, omezení možnosti pohybu na velmi omezený prostor a v neposlední řadě z nejistoty o dalším osudu. V souhrnu je vazebně stíhaní snášejí podstatně hůře než vězeňské nepohodlí a citliví jedinci je mohou vnímat jako psychické mučení.

Přiblížení stavebně technického stavu vazebních věznic a jejich vnitřního vybavení na úroveň obvyklou v bohatších evropských státech by si vyžádalo miliardové náklady. Zřejmě je mimo momentální finanční možnosti státu. Ale zachování ponižujících hygienických a stravovacích podmínek vazebně stíhaných je neomluvitelné: stát nemá právo nakládat se svými občany jako s podlidmi, i když jsou právě vyšetřovaní pro podezření z trestné činnosti. Řeč je o nepřístojném nakládání s dvěma a půl tisíci našich spoluobčanů, což není zanedbatelný počet.

David Rath volal po mezinárodním dohledu nad naším vězeňstvím. Tím se ale vlamoval do otevřených dveří, protože již řadu let přijíždějí na pravidelné inspekce odborníci vysílaní Radou Evropy, kteří si sami volí zařízení, jež navštíví, a osoby, s nimiž mluví. Jejich zprávami se pravidelně zabývají příslušné vládní orgány. Plnění nápravných opatření v oblasti materiálně technického vybavení věznic je ale pomalé právě pro nedostatek finančních prostředků.

Nejhorší stránkou problematiky vazebních věznic, o které David Rath nemluvil, je ale skutečnost, že se do nich dostávají také lidé, kteří se žádné trestné činnosti nedopustili, a mimo to vazební vyšetřování velmi často trvá déle, než je skutečně nezbytné. Vazebně vyšetřované případy se řeší přednostně, ale i tak se stane, že mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony vzniká prodleva v trvání několika týdnů nebo i měsíců.

Pokud je mi známo, ministerstvo nespravedlnosti nevede statistiku o počtech vazebně stíhaných, kteří se buď vůbec nedostali před soud, nebo byli soudem zproštěni obžaloby. Není ustanoven žádný orgán, který by se soustavně zabýval prevencí a dohledem nad nadužíváním vazby.

O odškodnění za neoprávněnou vazbu se musí žádat a leckdy je nutné vést i soudní spory. Stát má právo škodit, nikoli povinnost odškodňovat.

V některých případech je uvalení vazby na nevinného nebo nepřiměřené prodlužování vazebního vyšetřování nepříjemnou nevyhnutelností, bez které se vyšetřující orgány neobejdou. Jindy ale je vyústěním nedbalosti, neprofesionality nebo i zlé vůle orgánů, jež vazbu navrhují a povolují. Takovým úkazům ale nelze prakticky zabránit a budou se stále opakovat, protože z bezdůvodného držení obviněných ve vazbě se obvykle nemusí nikdo zodpovídat, přestože neoprávněné zbavení osobní svobody je trestným činem. Domáhat se vyvození odpovědnosti za mučivý zásah do života nevinného je ve většině případů zbytečné: odpovědné orgány zaujmou kruhovou obranu proti stěžovateli a provinilce ochrání.

Uvedu jako příklad příběh dvou mužů, držených z iniciativy dozorové státní zástupkyně ve vazbě po dobu 16 měsíců. Během té doby podaly jejich rodiny řadu stížností, které dohledový státní zástupce šmahem zamítal jako bezdůvodné. Zprošťující rozsudky nalézacího a zejména odvolacího soudu jsou poněkud nezvyklé: zaznívá v nich až výsměch neprofesionalitě a svévoli žalobkyně.

Pokus o kárné stíhání žalobkyně a jejího dohledového státního zástupce ztroskotal. Podnět nebyl vyřízen podle zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, tedy jako věc ve výlučné osobní pravomoci stěžovatelem zvoleného kárného žalobce, ale jako prostá stížnost podle zákona o státním zastupitelství. Zamítl jej osobně dohledový státní zástupce, proti němuž podnět také směřoval. Jeho nadřízený před krátkou dobou podal kárnou žalobu na podřízeného, který osobně vyřídil zcela nesmyslné trestní oznámení na sebe jeho postoupením místně příslušnému nižšímu státnímu zastupitelství. V mnou popsaném případě se ale podřízeného zastal: prý jednal s jeho souhlasem.

Lidé, kteří pracují v "měkkém" prostředí beztrestnosti, nemají naléhavý důvod zlepšovat svou práci a předcházet opakování stále stejných přehmatů. Žalobkyně, kterou jsem zmínil, vykonává dále svou práci a není záruka, že se zítra nedopustí dalšího přehmatu, když ten dřívější jí hladce prošel.

O tyto hrůznosti se ale nezajímají ani poslanci, ani ministři nespravedlnosti, a když se pak sami dostanou do úzkých, diví se důsledkům dvacetileté lhostejnosti politiků k osudům obyčejných lidí. Případ Davida Ratha by pro ně měl být výstrahou: nikdo z nich nemá absolutní jistotu, že se nedostane do soukolí justiční mašinérie. Starost o ochranu občanů proti svévoli orgánů činných v trestním řízení a o civilizované prostředí za mřížemi se jim může vyplatit.

Celé divadlo v Poslanecké sněmovně dne 5. června 2012 stojí za zapamatování také jako důkaz zpanštělosti politiků. David Rath projevil bolestný údiv nad životními podmínkami ve vazbě a z hlediska zdravého selského rozumu oprávněně kritizoval nákladný způsob jeho přepravy do sněmovny a přítomnost policejní ostrahy po jeho boku. Proti způsobu zacházení s ním reptali někteří levicoví poslanci, když pravicoví projevovali příležitostně nevoli při různých předcházejících vystoupeních. Překvapivě nejdále zašel jinak střízlivě myslící poslanec Jeroným Tejc, který přirovnal způsob eskortování Davida Ratha k nakládání s norským masovým vrahem Andersem Breivikem.

Uznávám, že opatření, jež doprovázela Rathovo vystoupení, mohou působit dojmem nadbytečnosti. Vůbec nepochybuji o pravdivosti jeho tvrzení, že by se dopravil autobusem bez doprovodu, a upozorňuji, že navzdory přítomnosti ostrahy stejně řekl, co chtěl, včetně výše zmíněného vzkazu o penězích pro volby. Určitě bylo možné operaci provést méně okázale a podstatně levněji.

Nicméně v Ústavě ani v zákoně o výkonu vazby nestojí ustanovení, že by poslanci a senátoři měli z titulu svých mandátů nárok na odlišné zacházení od ostatních vazebně stíhaných. Poslanec David Rath měl nárok na uniformovaný ozbrojený doprovod vězeňské stráže a na pouta, která by mu ostraha sejmula až po přivedení do sálu. Vím, že takové zacházení by bylo z hlediska účelnosti nesmyslné. Ale pokud se takto zachází i s předváděnými vazebně stíhanými ženami, nevidím důvod, proč by se té rozkoše nemělo dostat poslanci. Ostatně "pedagogický účinek" žehrání na "novodobou torturu" by byl mnohem silnější, kdyby se předpisový způsob předvedení obviněného odehrál před očima poslanců a členů vlády. Možná by děsivý zážitek zvýšil jejich zájem o stav vězeňství a celého resortu nespravedlnosti.

Princip rovného postavení občanů před zákonem zde dostal na frak a není to jediné privilegium, které si vládnoucí vrstvy přivlastňují. Chráněny privilegii pak nevnímají přiměřeně citlivě dopady svých rozhodnutí na "poddané". Přijímání opatření ke zhoršení životních podmínek obyvatelstva proto jejich svědomí netíží.