Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996JUSTICE: Válka žalobců trochu jinak
Pekl jsem se plných šest hodin ve výhni nevětrané soudní síně spolu s ostatními až do neobvyklých 19 hodin. Když jsem pak četl články na internetu, chvílemi jsem pochyboval, že jsem byl u stejného soudu jako jejich autoři. Například jsem tam neviděl „sedm justičních špiček“, neb jediným představitelem justice mezi žalobci je místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera. Ostatní jsou pouze státní zástupci a jeden je advokát. Zato mě zaujalo a potěšilo, že u soudu, u něhož občas dochází k malichernému omezování práv veřejnosti zákazem pořizování zvukových záznamů, soudce povolil hlasové a obrazové přenosy ze soudní síně. A zvlášť jsem ocenil inteligentní humor, s nímž soudce Vojtěch Cepl ml. vedl jednání. Podivil jsem se, že žalobci i žalovaná, ač všichni právníci ve významném postavení, se v této při nechávají zastupovat advokáty. Pokud tím chtějí sebekriticky doznat, že nejsou takoví profesionálové, aby se mohli zastupovat sami, nedali si dobré vysvědčení, protože jejich zmocněnci také neodvedli špičkový výkon: advokát žalobců věří, že kárné řízení se soudci je na rozdíl od běžných soudních procesů tajné, a tvrdošíjně mluvil o disciplinárním řízení, ač zákon zná pouze označení „kárné řízení“. Naproti tomu obhájce Marie Benešové neměl úplně jasno v tom, jak funguje státní zastupitelství. Žalobcům kupodivu činila potíže správná formulace otázek, ač by ze své profese měli umět vyslýchat. Státním zástupcům v postavení svědků se nedařilo zdržet se hodnotících právních úvah. Na všech účastnících řízení je patrné, že nezvládají nezvyklé role. Všichni společně ztěžovali soudci vedení řízení a přičinili se o úmorné protahování jednání. Nejhůře se s nepohodlnou úlohou svědka vypořádal bývalý vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištván, který se vyjadřoval s takovými potížemi, že chvílemi připomínal záškoláka, jenž se omlouvá za včerejší nepřítomnost ve škole.
Žalobci se v průběhu jednání chovali jako obvinění odvracející od sebe při výslechu svědků podezření. Protože jich bylo i s advokátem osm, položili mnoho otázek a těmi zvýraznili obranný charakter svého jednání. Marie Benešová nechala téměř výlučně za sebe pracovat obhájce, který byl sám a ve srovnání s advokátem žalobců méně aktivní a nactiutrhačné chování žalované nevystavoval na odiv. Úlohy žalobců a žalované se díky tomu jakoby obrátily.
Uveřejněné zprávy o průběhu jednání jsou uniformní, liší se pouze v nevýznamných podrobnostech a svým zaměřením navazují na bulvární televizní reportáž Dalibora Bártka z počátku ledna. Vytvářejí virtuální realitu, která má sice s holou skutečnosti spojovací body, ale je jí na hony vzdálena. Jejich cílem není objektivní informování veřejnosti, ale vyvolání dojmu, že se žalobci nemravným a nezákonným způsobem vměšovali do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi a způsobili jeho odnětí severomoravským státním zástupcům a následné zastavení jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Odebráním věci z Přerova pak měl skončit stav zákonnosti řízení. Hněv lidu se má obrátit proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, který měl být hlavním ďáblem-našeptavačem, zatímco bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec pouze utrousil pár politických úvah a nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká se sice zúčastnila dvou setkání, ale na nich se nijak neprojevovala. Pouze svou tichou přítomností navodila pocit bezpečí hlavní svědkyni obhajoby, krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové. Snaha vyvolat nevraživost k žalobcům se stočila hlavně k Pavlu Kučerovi, na němž vadilo novinářům vše, i způsob, jakým během jednání seděl.
Naopak pozornost veřejnosti má být odvrácena od skutečnosti, že příčinou pohoršení je neoprávněné slídění neidentifikovaných osob či orgánů v soukromí žalobců, jako vystřižené ze zpráv o stinných stránkách života v komunistických státech. V celém řízení se jedná o jejich soukromé úvahy při setkáních uzavřeného kroužku, která v žádném případě nebyla utajovaná a jejichž účastníci se znají mnoho let, scházejí se často při nejrůznějších příležitostech, tykají si a až dosud měli mezi sebou dobré vztahy a vzájemně si důvěřovali, dokud se mezi nimi nevyskytla Jidáška. Ve zveřejněných zprávách chybí vysvětlení mechanismu, jímž měly jejich rozhovory ovlivnit trestní řízení, které v době první skandalizované schůzky ještě ani nebylo zahájeno. Chybí v nich důkaz o spojitosti debat žalobců s pozdějším zásahem Renaty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka. Bezvýznamnost rozhovorů ve skutečnosti vyplývá i z nevěrohodné výpovědi hlavní mediální hvězdy odpoledního představení Zlatuše Andělové, která na jedné straně uvedla, že v nich z počátku nic podivného nespatřovala, ale vysvětlujíc důvody, proč o setkáních s žalobci podávala zprávy svému nadřízenému, pro změnu prohlásila, že je považovala za nestandardní. Pochybnost jejích tvrzení dokresluje skutečnost, že při třetím setkání se k žalobcům připojila ze své iniciativy a sama vyprovokovala rozhovor o kauze Jiřího Čunka nevhodným žertováním o přípravě obžaloby. Také oba olomoučtí státní zástupci se jako svědci obhajoby vyjádřili, že schůzky by neměly žádný význam, kdyby po nich nenásledovaly jiné kroky, které nesmí popsat, protože nejsou v dostatečném rozsahu zproštěni mlčenlivosti. Požadavek Igora Stříže na úplné zproštění mlčenlivosti o všem, co se týká této věci, narazil na rozhodný nesouhlas Renaty Vesecké. Ivo Ištván se na ni se stejným požadavkem nemohl obrátit, protože mezitím opustila soudní síň.
Referující novináři zjevně nebyli způsobilí vyhodnotit nesrovnalosti ve výpovědích svědků obhajoby, proto jim uvěřili v plném rozsahu. Místo pátrání po pravdě si zajišťovali čtenost svých titulů omílám skandalizujících tvrzení. Zastřeli základní skutečnost, že mafiánsky ovlivňované kauzy, o nichž hovořila Marie Benešová v žalovaném výroku, se scvrkly na jediný případ, který je sice skandální, ale na jeho vývoj neměly a ani nemohly mít propírané schůzky Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké se Zlatuší Andělovou žádný vliv, neboť úvahy o pozdějším zásahu nejvyšší státní zástupkyně na nich nepadly. Také tvrzení, že se ostravská státní zástupkyně cítila v úzkém kruhu dobrých známých vystavena nátlaku, při kritickém rozboru zaznamenaných výroků a skutečností neobstojí. Vždyť výslovně potvrdila, že jí nebyly žalobci sděleny konkrétní požadavky na to, jakým směrem by se mělo vyvíjet vyšetřování Jiřího Čunka. Není ani známo, jakými nástroji byl udávaný nátlak na ni uskutečňován: žádné nebyly popsány. Nekritičnost novinářů prozrazuje šíření zprávy Igora Stříže o odhalení čtvrté „utajené“ schůzky žalobců, na které se mělo jednat o dalším vývoji kauzy Jiřího Čunka. Zdrojem informace je jeho šofér, který patrně skutečně viděl zmíněné čtyři žalobce spolu. Na předmět jejich rozhovoru usoudil z jediného výroku, který zaslechl: „...to se nebude Andělové líbit.“ Mám bohužel obavy, že vytváření podezření na takovém chatrném základu není v postupech státních zástupců úplně výjimečné, nicméně právě od Igora Stříže bych takový poklesek nečekal.
Soudce bude mít hodně starostí s vyhodnocováním, zda vůbec byly proneseny různé choulostivé výroky, jež si strany vzájemně podsouvají. Naproti tomu je pravda, že z tříště nesmyslů se vynořilo několik znepokojivých poznatků. Nelze přejít mlčením tvrzení svědků obhajoby, jejichž profesionalitu lze sotva zpochybnit, že trestní stíhání Jiřího Čunka probíhalo v souladu se zákonem až do odebrání věci přerovskému státnímu zastupitelství, ani prohlášení, že neznají ze své praxe žádný obdobný případ odebrání a přidělení případu. Jde ale o informace, které jsou použitelné pouze pro případné vyšetřování pozdějšího počínání nejvyšší státní zástupkyně. Nijak se nevztahují k obsahu jednání na schůzkách žalobců, o jejichž skandalizaci Marie Benešová opírá svou obhajobu. Pozoruhodné je také sdělení Ivo Ištvána, že v září 2007 informoval v přítomnosti Renaty Vesecké ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila o schůzkách žalobců. V lednu 2008 ale pan ministr opakovaně v médiích informovanost o nich popřel. Zajímavé bylo i vyprávění Igora Stříže o pokusech dvou politiků o navázání jednání s ním o kauze Jiřího Čunka. Označil Ivana Langera, ale na druhého se zapomnělo.
Děj komedie, jehož jsme byli v pondělí svědky v soudní síni, byl vícevrstevný. Prvoplánová zápletka sporu mezi žalobci a žalovanou byla jeho nejméně významnou složkou. Daleko důležitější bylo zjevné pokračování „války státních zástupců“, která na Moravě vypukla po zásahu Renaty Vesecké do případu Jiřího Čunka a veřejné pohaně, které se dostalo severomoravským žalobcům od normalizačních prokurátorů Arifa Salichova a Petra Coufala. Svědci obhajoby, zejména oba olomoučtí státní zástupci, se snažili dosáhnout širšího zproštění mlčenlivosti, aby mohli veřejně odhalit všechny rejdy, které jejímu zákroku předcházely. Nepodařilo se jim to, protože Renata Vesecká má dost silný pud sebezáchovy na to, aby jejich choutkám nevyšla vstříc. Odpůrci jejího postupu jsou zřejmě řádně naštvaní a nevzdali se myšlenky na odvetu. Důvody jejich postojů jsou ve shodě se zákonem i dobrými mravy. Zasluhují proto sympatie a podporu. Bohužel se ale chovají jako býci v aréně: útočí na muletu a nastavují šíje poslední ráně. Je patrné, že válčící strany nepoužívají jen čistých prostředků, ba občas si vedou nechutně. Právě proto dodává jejich souboji zvláštní příchuť skutečnost, že všichni zúčastnění státní zástupci kariérně vyrostli pod vedením bývalé normalizační prokurátorky Marie Benešové. V jistém smyslu tak jde o bratrovražedný boj. Nejšpinavější složkou kusu se mi ale zdá hra na ukřižování Pavla Kučery a svatořečení Renaty Vesecké. Svědci i média líčí místopředsedu nejvyššího soudu jako hlavního, téměř osamělého pachatele nepravostí. Nejvyšší státní zástupkyně pak působí pouze jako němá svědkyně jeho jednání. Pominu-li zvláštní okolnost, že útok na něj byl zahájen více než po půlroce od poslední inkriminované schůzky, ačkoli poznatky o jeho údajných zločinech měli od počátku jak Zlatuše Andělová, tak oba olomoučtí státní zástupci, a Renata Vesecká jim přímo přihlížela, pak se nemohu nepozastavit nad tím, že jej přátelé (!), nepřátelé a média v jednom šiku vláčejí bahnem, ač ve skutečnosti nespáchal nic než to, že v soukromí, v úzkém kruhu přátel, pronesl nějaké úvahy, jejichž přesné znění a smysl nebyly v tomto řízení přesně a nezpochybnitelně popsány. V hluku útoku na něj se pak snadno zapomíná na to, že Pavel Kučera mluvil, kdežto bývalí normalizační prokurátoři Renata Vesecká, Arif Salichov a Petr Coufal jednali. Při tom mezi jeho povídáním a jejich jednáním není prokazatelná spojnice. Možnost, že by nejvyšší státní zástupkyně zakročila pod tlakem Pavla Kučery, můžeme pro její zjevnou nesmyslnost vyloučit. Je to dobře vymyšlené: Pavlu Kučerovi se nemůže mnoho stát. Amputovaný zákon o soudech a soudcích neumožňuje jeho odvolání z funkce místopředsedy soudu. A jeho kariéra bezúhonného soudce se stejně z biologických důvodů pomalu ale jistě chýlí ke konci. Odhodit ho do příkopu se režisérům této nechutné frašky zdá být méně bolestivé než zničit kariéru Renatě Vesecké.
Celý divadelní kus ukazuje, že politické rozhodnutí ušetřit Jiřího Čunka veřejné očisty před nezávislým soudem bylo nejen nezákonné a nemravné, ale i nepraktické a hloupé. Pokud je vládní koalice rychle nenapraví, bude otravovat společenské ovzduší až do té doby, než Jiří Čunek vstoupí jako místopředseda do koaliční vlády Jiřího Paroubka. Za napravení osudového omylu by musela být zaplacena vysoká cena: při rychlém jednání by snad stačila oběť krásné hlavy Renaty Vesecké a dvou méně půvabných hlav jejích normalizačních nohsledů, a obnova Čunkova případu, umožněná stížností ministra spravedlnosti pro porušení zákona proti rozhodnutí NSZ o odnětí a přidělení jeho věci. Uplatnění stížnosti ministra není novou myšlenkou: jen spolek Šalamoun jej k podání stížnosti vyzval již pětkrát a dokonce jej k němu veřejně vybídla sama nejvyšší státní zástupkyně. Bude-li aféra kolem sebe šířit puch politické korupce delší dobu, později budou ohroženy i hlavy výše posazené, neboť dříve nebo později se veřejnost začne zajímat o jejich míru zavinění.
